Na Santorini s rozumem. A hlavně s botami do vody

Nikdy jsem nebyla nějakým extra nadšencem, ale zdá se mi, že s tím, jak létá čím dál více lidí, mě to celé štve ještě víc. A teď nemyslím bezpečnostní kontroly, zoufalé fronty ani boj o místo na kufr. Myslím samotný prostor pro člověka. Ten totiž v letadlech postupně mizí.

Mám pocit, že pokud tento trend bude pokračovat, za pár let budou moci pohodlně cestovat už jen lidé do pětapadesáti kilo a sto šedesáti centimetrů. Všechna původně trochu prostornější letadla jsou postupně vykuchána a přestavěna tak, aby se dovnitř útrob té létající rakve nacpalo co nejvíce sedadel. Místa na nohy/kolena ubývá, sedačky jsou stále menší a užší… i když tady zřejmě nejsem úplně objektivní, protože s věkem mi bohužel nerostou jen životní zkušenosti, ale i zadek. Ale co je moc, to je moc. Nadšenci pro zdravý styl, anorektici a nově i uživatelé ozempicu mají v letadlech stále zářnou budoucnost, zatímco běžný občan s ne zcela ideálními mírami bude brzy opravdu muset kupovat nejméně dvě sedadla.

Absolutním vrcholem absurdity byly palubní toalety. Tam už podle mě konstruktéři definitivně rezignovali na lidskou důstojnost. Namísto jednoho normálního záchodu, který zde evidentně býval dříve, totiž nacpali dva miniaturní hned vedle sebe. Celé to bylo tak malé, že jsem měla pocit, že vstupuji do skládací skříňky pro košťata.

Zrovna když jsem se na toaletu vydala, zasekla se ve dveřích chudák prostorově výraznější americká turistka. Nemohla se otočit ani pořádně vycouvat a chvíli to vypadalo, že tam zůstane navždy jako smutný památník moderního letectví. Nakonec jsem jí musela podat ruku a vytáhnout ji ven, jak se tam zašprajcla. Po této zkušenosti se mi dovnitř už příliš nechtělo. Ale prošla jsem. Snažila jsem se při vstupu co nejvíce vytáhnout do výšky, opticky se zúžit, rovnou zacouvat a pohybovat se velmi opatrně, abych neskončila podobně.

Nevím, jestli to fotografie zcela zachytila, ale takto úzký prostor pro 2 wc jsem už opravdu dlouho neviděla.

Novinkou posledních let je také nástup do letadla po skupinách – jedna až pět. Na první pohled to působí logicky — nejdřív nastupují lidé u okénka, pak prostřední sedadla, a nakonec my z uliček. Ve skutečnosti to opravdu funguje lépe a lidé se tolik nepřelézají. Potřebuji vždycky sedadlo do uličky, protože během letu občas vstávám. Jednak se potřebuji občas protáhnout a zabránit sraženinám a jednak ze stresu chodím na záchod asi třicetkrát za jakýkoliv let.

Čili jako uličkář jsem prakticky pokaždé ve čtvrté nebo páté nástupní skupině. A to znamená jediné — na člověka už často nezbude místo na příruční zavazadlo. A to - na rozdíl od mnoha kreativních cestovatelů – se nesnažím do letadla propašovat tři lodní kufry, batoh velikosti menšího paneláku a tašku z duty free navrch. Moje příruční zavazadlo je úplně normální malé zavazadlo – 1 kabelka nebo batoh. Jenže dnes je zřejmě standardem tvářit se, že i obří expediční krosna je „malá osobní taška pod sedadlo“.

No… zkrátka létání člověk nepodstupuje proto, že by ho bavilo. Podstupuje ho proto, že jinak se na ta krásná místa prostě nedostane.

Letos jsme ale poprvé vyzkoušeli jednu věc, která mě naopak velmi mile překvapila. Přes Booking jsem rezervovala a zaplatila letištní taxi z letiště přímo do hotelu. A nesháněla tedy odvoz až na místě. Upřímně jsem tomu moc nevěřila, protože cena byla skoro podezřele nízká — 516 korun za nás oba dohromady, přitom cesta trvala zhruba pětadvacet minut. Trochu jsme se báli, jestli to nebude nějaký podvod nebo jestli nás tam vůbec někdo bude čekat.

Ale fungovalo to. Hned po příletu na nás čekal chlápek s cedulkou, přesně jak bylo domluveno, nasedli jsme sami do auta s řidičem (byl to pěkný mercedes) a pohodlně vyrazili směrem k hotelu. Jediný lehce dramatický moment nastal ve chvíli, kdy po nás řidič chtěl podepsat nějaký papír kompletně v řečtině. Vyděsili jsme se, co se po nás žádá a jestli náhodou nekupujeme polovinu ostrova nebo se nezavazujeme k doživotnímu členství v místním vinařském spolku. Ale nakonec se ukázalo, že šlo jen o potvrzení pro Booking, že nás skutečně odvezl a že mu tedy mohou zaplatit.

Takže pokud někdo váhá — letištní taxi přes Booking na Santorini fungovalo bez problémů a za tu cenu to byla dobrá volba.

A teď už konečně zpátky k našemu prvnímu večeru na Santorini.

Hotel Anastasia Princess Luxury Residence and Spa má skvělou polohu. Od letiště je blízko, ale zároveň je ale na rozdíl od známé kamenité pláže Kamari schovaný až za vysokým kopcem. A to je obrovská výhoda.

Sousední Kamari Beach totiž bohužel leží prakticky vedle přistávací dráhy letiště a letadla tam přistávají jedno za druhým přímo nad hlavami turistů. Na videích to vypadá efektně a instagramově dramaticky a někteří optimističtější plážoví hosté si to dokonce užívají. Jiní si naopak stěžují na neustálý hluk a horší spaní. Pokud budete Kamari Beach jako cíl cesty zvažovat, pamatujte na to, abyste nebyli otrávení.

Na pláži Perissa naštěstí letadla vůbec nevidíte ani neslyšíte. Jen moře, vítr a občas příjemnou řeckou hudbu z restaurací.

Hotel Anastasia Princess leží přímo u pláže a zároveň hned vedle pěkné asi sedm kilometrů dlouhé pobřežní promenády. Člověk má někdy u podobných turistických míst strach, že půjde o nekonečnou řadu předražených podniků s plastovým menu a tragickým předraženým gyrossem. Ale tady to bylo úplně jiné. Restaurace byly rozmanité, velmi příjemné a na Santorini překvapivě cenově docela dostupné. Každý večer jsme tak mohli jít jinam, projít se podél moře a vždy objevit nějaké nové místo. Jednou ryby, podruhé chobotnice, tzatziki, smažené plátky cukety, mušle, sardinky, saganaki, feta sýr, masové špízy, řecká klasika, těstoviny s plody moře nebo modernější kuchyně.

Za těch 5 dní jsme stihli vyzkoušet poměrně širokou škálu a sami se doteď nemůžeme dohodnout, kde nám chutnalo nejlépe. Všechny podniky jsou rodinné a hostitel se snaží, aby vám chutnalo. Malý dezert zdarma k účtu je ve většině milou samozřejmostí. Dýško nemusíte přehánět, stačí dorovnat do celé částky nebo v případě extrémní spokojenosti, přihoďte 5 euro a budete za krále podniku.

Moře… tam jsem samozřejmě musela okamžitě první den. Já totiž nejsem normální turista. Já jsem „mořský úchyl“. Potřebuji se nejdřív pořádně nabažit vody, slaného vzduchu, zvuku vln a pocitu, že člověk konečně nikam nemusí. Teprve potom jsem ochotná řešit výlety, pronájmy aut a poznávání ostrova.

První den jsme tedy prakticky celý strávili na pláži v Perisse. A právě tam člověk velmi rychle pochopí jednu důležitou věc — černý sopečný písek není jen „trochu tmavší písek“. To je úplně jiná disciplína. Ten písek se rozpálí takovým způsobem, že máte chvílemi pocit, že jdete po čerstvě vysypaném rozžhaveném uhlí. Pokud jste někdy byli na plážích s bílým nebo světlým pískem a myslíte si, že víte, co znamená rozpálená pláž, tak nevíte. Sopečný černý písek je opravdu jiný level.

A právě proto jsem zpětně nesmírně ráda, že jsme si s Radkem na poslední chvíli přibalili boty do vody. Bez nich bych dnes na Santorini nejela ani náhodou. Nejen kvůli horkému písku, ale i kvůli občasným kamenům ve vodě, které mohou být ostré nebo si s nimi moře pohrává a vám se těžko leze z vody.

Samotný hotel byl promyšlený do posledního detailu. Všechno bylo nové, designové a krásně sladěné — barvy, mozaiky, drobnosti v interiéru, osvětlení… člověk měl pocit, že někdo opravdu přemýšlel nad každým koutem. K dispozici pro hosty byly dva krásné velké bazény a my jsme měli dokonce i malý soukromý bazén (takovou nádrž do tvaru L) přímo u pokoje. Jen pozor v květnu nečekejte vyhřívaný bazén a super teplé moře. Mně to nevadilo, protože jak vidím vodu, teplota od 19 výš je za mě v pořádku a konkrétní hodnota mě nezajímá a vlezu úplně všude, ale méně otužilé povahy možná utrpí lehký infarkt už při ponoření kotníku.

Na recepci říkali, že voda v moři má 22-24 stupňů. No… přeměřovat bych to nechtěla. Já se tam naložila a byla jsem spokojená, ale můj muž Radek moře navštěvoval pouze, když se opravdu na pláži rozpálil ve vedru. Květnové teploty byly velmi příjemné – kolem 25-26 stupňů a na přímém slunci bylo dost horko. Ovšem nic v porovnání se současnými vedry tady, do kterých jsme se pak vrátili do Prahy.

Jedinou věc, kterou bych asi mohla v hotelu kritizovat, byly skříně. Respektive jejich téměř úplná absence. Designer hotelu byl evidentně natolik uchvácen estetikou interiéru, až tak trochu zapomněl na praktickou stránku života. Místo normálních skříní tu byly jen 3 krátké otevřené police a jedna tyč s 5 ramínky na zavěšení oblečení. To trochu komplikuje život v pokoji, neustálé hledání v kufru a po pár dnech člověk zjistí, že zavazadlo začíná připomínat textilní explozi. Na druhou stranu — to byla opravdu jediná drobná nedokonalost jinak téměř perfektního hotelu.

Na další den jsme si naplánovali výlet s průvodcem a o tom napíšu zase příště.

První díl ZDE

Více fotografií na mém profilu ZDE