Poslední dny na Santorini: Západy slunce, jeskynní hotel a záhada z Firy

Tedy to mluvím spíše o sobě, Radek samozřejmě seděl část dne na verandě u bazénu s notebookem na kolenou a kontroloval na dálku naši firmu.

Ve čtvrtek nás totiž čekalo stěhování do ubytování You and Me Suites ve Firostefani, jehož fotografie, jak už víte z předchozích částí, byly jedním z důvodů, proč jsme na Santorini jeli. Ale čím víc se blížila hodina přesunu, tím víc jsem pochybovala, jestli jsem si to celé zbytečně nezkomplikovala.

Seděla jsem na lehátku u moře v Perisse, chodila se koupat, poslouchala vlny, pozorovala další otužilé plavce, kterým nevadí květnová teplota moře, a říkala si, proč se vlastně stěhujeme. Ve Fiře nás sice čekaly slavné výhledy na kalderu a západy slunce, ale také schody, turisté a na milované moře už jen výhled.

A to balení… Ještěže v pokoji nebyly skříně, takže stačilo naše rozšklebená zavazadla ve fázi pozdního rozkladu nějak shrabat, přebytky nacpat zpět, zavřít a bylo to.

Zastavit přesun se už nedal, plán byl plán a druhý den v 11.30 na nás už před hotelem čekal najatý řidič. Ale člověk má přijímat výzvy, a ne si všechno dělat jenom pohodlné, že ano.

V kontaktu jsem byla přes WhatsApp s provozní Sofií z You and Me Apartments, která měla na starosti hned několik budov ve Fiře a Oie a působila mile, ale zmateně. Trochu ji rozladilo, že už jsme toho dost viděli a nenaláká nás na výlety a atrakce, které by nám bývala ráda prodala.

Snažila jsem se jí vysvětlit naši zásadní středoevropskou potřebu dvou dek/peřin. Sofia mi sdělila, že Češi jsou velice chytří a že v jejím věku, kdy zrovna čelí menopauze (nevím, proč jsme se to museli dozvědět, ale dobře), by si také přála vlastní peřinu a že to musí doma hned zavést. Dále mi ochotně odpověděla, že není problém a že jí to máme připomenout až den před příjezdem. Jenže to jsem právě dělala – už totiž byl den před příjezdem. V tu chvíli mi došlo, že komunikace bude zřejmě zajímavá.

Nakonec jsme se ale přesunuli a všechno dopadlo mnohem lépe, než jsem čekala.

You and Me Suites se nachází ve Firostefani, tedy v části mezi Firou a Imerovigli. Jsou tu dokonce dvě ubytování s tímto názvem, asi 300 metrů od sebe. Každá nemovitost je trošku jiná a má jiný typ pokojů. Náš se nacházel v té nižší části Firostefani a měli jsme nádherný výhled přímo na kopuli kostela. Co se týče ubytování zde - je potřeba pochopit jednu věc. Pokud si rezervujete hotel na útesech Santorini, zapomeňte na vaše představy o soukromí a pětihvězdičkových resortech.

Většina pokojů je vytesaná do vulkanické skály. Místnosti připomínají jeskyně nebo sluje. Často nemají klasická okna a většina světla přichází pouze vstupními dveřmi. Nenadávejte, berte to jako místní raritu a bonus navíc – v jeskyni nebývá takové horko.

A stejně zvláštní je tu i pojem soukromí.

Na fotografiích vypadají všechny ty bazénky, vířivky a plunge pools jako oázy klidu. Realita je trochu jiná. Domy jsou často uspořádány tak, že turisté z přilehlých spletitých uliček na vás do vířivek vidí. Vy vidíte je. A všichni společně předstíráte, že je to úplně normální. V některých recenzích se navíc dočtete, že přímo před okny hotelu se nacházel nějaký pěkný instagramový bod pro focení výhledů a že se celý den přímo před soukromým apartmánem střídali fotografové a dámy v barevných rozevlátých šatech, které si zde můžete zapůjčit, a zaplatit si pěkně mastný „fotoshoot“ s celým štábem. To se nám naštěstí vyhnulo.

Naše apartmá bylo pěkné, i když před vchodem do domu také vedla turistická stezka. Prostorná jeskynní suita vkusně zařízená, s krásnými detaily a dechberoucím výhledem. Hned po příjezdu nás čekala láhev vody a prosecca na uvítanou. Sofia nám umožnila dřívější check-in a později dokonce i pozdní check-out, což se ukázalo jako záchrana, protože poslední den opravdu hustě a dlouho pršelo, což všechny místní na ostrově velmi překvapilo, protože jsou zde zvyklí maximálně na 20minutové malé deštíky.

Jeden detail v pokoji nás fascinoval. Nepřetržitě tu, kromě klimatizace, běžel i odvlhčovač vzduchu. A každé tři nebo čtyři hodiny se vypnul a zapípala kontrolka plné nádržky. A když jsme ho otevřeli, vylili jsme vždy přibližně litr a půl vody. Bez přehánění. Vzdušná vlhkost ve skalních prostorách byla neuvěřitelná a bez odvlhčovače/vysoušeče by člověk měl nejspíš po týdnu pocit, že mu začínají plesnivět i ponožky přímo na nohou. Nevím, jak zde dříve fungovali bez něj.

K apartmánu patřila také ona fotogenická vířivka. Tedy technicky vzato plunge pool. Jak to tak na fotografiích bývá, člověk z nich nevyčte, že naše vířivka nebude umístěna přímo před pokojem, jak by se dalo čekat, ale nahoře nad schody. Výhledy ovšem dechberoucí, ve dne i v noci s proseccem. Člověk sedí v teplé vodě, dívá se na osvětlenou kalderu a připadá si jako přinejmenším filmová hvězda.

Přes den na přímém slunci už to bylo o něco méně příjemné a voda byla až vařící. Naštěstí u domu se nacházely ještě 2 bazénky normálních teplot a měli jsme skvělé sousedy – také pár, takže jsme se nakonec dohodli, že se o vodní plochy podělíme. Nicméně pro příští návštěvníky tohoto ubytování bych spíše doporučila pronajmout si celý objekt dohromady s lidmi, které znáte (jsou zde 3 pokoje a 3 bazénky s výhledem), a používat to jako rodinný objekt. Není to určitě vhodné pro 3 páry na líbánkách, které by třeba chtěly opravdu soukromí. V tomhle nás You and Me trochu zklamalo, protože to z propagačních materiálů nebylo úplně jasné. Nicméně – my si to užili, a ještě jsme poznali milé lidi.

Jednou z největších hvězd tohoto ubytování byl ale zaměstnanec Ilias. Muž, který zřejmě vznikl křížením řeckého boha, vysokozdvižného vozíku a profesionálního nosiče zavazadel.

Každé ráno nosil všem hostům snídani přímo na terasu. V individuálně zvolený čas – pro nás např. v 9.30. S úsměvem. Bez jediného zaváhání. A stejně samozřejmě nosil i naše hrozivě těžké kufry po schodech, kterých na Santorini rozhodně není málo.

Právě schody jsou další věcí, na kterou by měl být návštěvník You and Me Suites připraven. K hotelu totiž není možné přijet autem (to jsme samozřejmě věděli). Posledních asi 250 metrů od parkoviště taxíků musíte dojít pěšky. Ale žádné drama. Stejně se po Fiře jinak než pěšky pohybovat nedá a za poslední 3 dny jsme zde nachodili nekonečně schodů.

Když už jsme u schodů, nelze nezmínit slavnou cestu mezi přístavem pod kopcem a Firou. Kdo nechce využít lanovku, může vystoupat po staré oslí stezce. Pěšky nebo… Upřímně jsem litovala místní osly. Asi jako poníky na poutích a koně pro turisty na pláži. Někteří na oslech jezdí nahoru a při pohledu na rozpálené schody a těžké pasažéry jsem si říkala, že být oslem na Santorini není zrovna vysněná kariéra.

Samotná Fira nás ale nakonec nadchla. Ano, je zde více turistů než v Perisse a kolem západu slunce se s příjezdem výletních lodí do přístavu promění v lidské mraveniště. Ale zároveň má úžasnou atmosféru, která se těžko popisuje. Krásné úzké uličky a nádherné výhledy.

Přes den se vás restaurace snaží odchytnout téměř na každém kroku. Číšníci stojí před podniky, usmívají se a snaží se vás přesvědčit, že právě jejich restaurace nabízí nejlepší výhled, nejlepší víno a nejlepší oběd na ostrově. Jenže pak se začne blížit večeře a západ slunce. A najednou vás, kromě podniků s velmi špatnou reputací, neláká nikdo.

Nemusí. Všechna dobrá místa jsou obsazená.

Santorini totiž proměnilo západ slunce v samostatnou turistickou atrakci - tzv. Dusking. A musím přiznat, že mi to přišlo trochu legrační. Ano, západy jsou krásné. Ale někdy člověk získá pocit, že se všichni sejdou na jednom místě jen proto, aby společně sledovali něco, co se děje každý den už několik miliard let.

Na druhou stranu… když pak sedíte ve skvělé restauraci nad kalderou a slunce pomalu mizí za horizontem, něco do sebe to má.

Co se týče restaurací, které jsme za ty poslední 3 dny vyzkoušeli, musím zatleskat Radkovi. Pečlivě pročetl na Googlu hodnocení a vybral opravdu neskutečné podniky s takovými výhledy, že se mi teď o nich v noci zdá. Nádherné 3 dny to byly a zpětně toho stěhování nelituji ani v nejmenším. Opravdu jsme ostrov poznali důkladně ze všech stran a úhlů.

Během pobytu ve Firostefani nám také došlo, že Santorini se dá prožít mnoha různými způsoby. V dalším domě hned vedle našeho bydleli tři mladí, pěkní, „osvalení“ černoši (teda jak tohle napsat normálně, přitom nerasisticky a tak, aby to neznělo tak debilně, já fakt nevim), kteří zřejmě právě dokončili v USA školu a rozhodli se oslavit léto ve velkém stylu. Přes den měli zatažená, zabedněná okna a spali. Kolem páté odpoledne se začali pomalu objevovat u jejich bazénu. Pak přišla další překvapivá část programu. Z reproduktoru se rozezněla hudba. Člověk by očekával nějaký drsný afroamerický rap, ale místo toho se okna otřásala soft country hudbou. To mě upřímně zaskočilo.

Kolem osmé večer následovala příprava na noční život. Žehlení košil, převlékání, debaty o včerejším mejdanu, smích a postupné ladění formy se skleničkou v ruce. Kolem desáté rozjařeně vyráželi do města a vraceli se většinou ve chvíli, kdy jsme my začínali přemýšlet o snídani.

Bylo vlastně docela zábavné pozorovat, jak rozdílně lze stejný ostrov prožívat. Vedle sebe existovaly dva naprosto odlišné dovolenkové vesmíry.

Než vyprávění ukončím naším šťastným návratem do Prahy, zmíním se ještě o něčem lehce nadpozemském. Ve Fiře jsme při procházkách několik dní potkávali starou babičku – žebračku v černém hábitu. Seděla vždy na schodech, vzpínala ruce, vypadala, že sotva chodí, a člověk měl pocit, že urazit deset metrů by pro ni byl výkon hodný olympijské medaile.

Jenže čím déle jsme ve Fiře byli a měli ji prochozenou skrz naskrz, začali jsme ji registrovat na neuvěřitelně od sebe vzdálených místech. Jednou nahoře na kopci. Pak dole. Pak zase o několik stovek metrů dál pod schody.

Poslední den jsme kolem ní prošli, nic jsme jí nedali a trošku jsme se zastyděli – ohlédli jsme se zpátky úzkou uličkou, že se k ní vrátíme, ale ona byla pryč. Prostě zmizela. Pokud není tajně světovou rekordmankou ve sprintu, nechápali jsme, kam mohla tak rychle zmizet. Prostě nebylo kam. Radek i já jsme začali zvažovat, jestli jsme neurazili nějakého místního santorinského nadpřirozeného ducha. A jestli nás třeba neproklela.

Ale vzhledem k tomu, že zbytek pobytu, přestup ve Frankfurtu i přílet domů proběhly bez potíží, tak asi naštěstí ne. Ale slíbili jsme si, že pokud se do Firy někdy vrátíme, určitě jí nějaké drobné dáme, jen tak pro jistotu.

P.S. Kdybyste se na Santorini chystali a chtěli tipy na skvělé restaurace, kam jít na večeři nebo oběd, klidně mi napište. Ráda dodám seznam našich nejoblíbenějších.

Předchozí díly:

CestováníSantorini po vlastní ose: Fiat Cabrio, starověké město a ostrov plný koček

Cestování: Jak jsme projeli celé Santorini a nezbláznili se z davů

Na Santorini s rozumem. A hlavně s botami do vody

Santorini rozhodně stojí za vidění, než se města na útesech sesunou do moře

více fotografií najdete na mém profilu