Článek
Do botanické zahrady v pražské Troji jsem chodila už jako dítě. Tehdy se tam chodilo především za rostlinami. Prohlíželi jsme si stromy, keře, vřesy, četli cedulky s latinskými názvy, které jsem si stejně nikdy nezapamatovala, a později obdivovali japonskou zahradu. A samozřejmě jsme se chodili dívat přes vinice dolů na Prahu. Žádný velký program nebyl potřeba. Stačilo, že jsme byli v botanické zahradě.
Když jsem si teď začala dohledávat její historii, docela mě překvapilo, jak mladá vlastně zahrada mého dětství byla. Založena byla už v roce 1969, jenže tehdejší velkolepé plány se dlouho nedařilo uskutečnit. Chyběly peníze, výstavba postupovala pomalu a veřejnost se dovnitř dostala jen při příležitostných akcích. Natrvalo se zahrada otevřela až v roce 1992. Japonská zahrada, vřesoviště a některé další expozice přibyly dokonce až v roce 1997. Takže zatímco já mám na Troju vzpomínky z dětství, botanická zahrada v podobě, kterou si pamatuji, tehdy teprve vznikala.
Od té doby se změnila k nepoznání. Přibyl nádherný tropický skleník Fata Morgana, otevřený v roce 2004, nové expozice, cesty, vyhlídky a spousta dalšího. Zahrada je dnes rozsáhlejší, upravenější a botanicky mnohem bohatší. Na některých místech se člověk může procházet celé hodiny a stále objevovat něco nového. Tvrdit, že bývala lepší, by bylo nespravedlivé. Jenže zatímco rostlin přibylo, poněkud se změnil důvod, proč sem velká část návštěvníků chodí.
Skleníček za několik stovek? Klidně, ten sem patří
Vůbec mi nevadí, že se botanická zahrada snaží přilákat rodiny s dětmi. Právě naopak. Kde jinde by měly děti objevovat, jak zvláštní a rozmanitý je svět rostlin? A jestli je k tomu přivede nějaká hra, tvořivá dílna nebo zajímavá výstava, tím lépe.
Letos v březnu jsme se například s babičkou a dětmi zúčastnily kreativního workshopu Florárium. Vyráběly jsme si malé zahrádky ve skle, každá s jedním dítětem svůj vlastní miniaturní rostlinný svět. Za dva výtvory jsme zaplatily 760 korun a ještě bylo potřeba zvlášť uhradit vstupné do zahrady. Žádná úplně levná zábava, ale bylo to moc hezké. Člověk si vyzkoušel práci s živými rostlinami, něco se dozvěděl a domů si odnesl vlastnoručně vytvořený skleníček.
A mimochodem, ten náš stále žije. Což je vzhledem k mým pěstitelským schopnostem možná nejlepší vysvědčení celému workshopu. Pravda, už nevypadá úplně tak výstavně jako v březnu, ale žije. A to se počítá.
Ve stejný den jsme si navíc prohlédly výstavu orchidejí ve skleníku Fata Morgana. Nádherné květy, některé tak neuvěřitelných tvarů a barev, že člověk chvíli přemýšlel, jestli si z něj příroda nedělá legraci. Výstava se jmenovala Cesty objevitelů a byla zahrnuta v běžném vstupném. Právě takové spojení mi připadá ideální. Něco si vytvořit, něco se naučit, prohlédnout si rostliny, které doma na parapetu jen tak nepotkáme.
Z výstavy orchidejí
Podobně vítám pěstitelské dílny, komentované prohlídky a další akce, které mají s botanikou skutečnou souvislost. Jenže pak jsou tu také chvíle, kdy začínám mít pocit, že se nám botanická zahrada pomalu mění v něco mezi poutí, dětským hřištěm a gastronomickým festivalem.
Pravěký svět byl krásný. Jenže jsme nebyli sami
Minulou neděli jsme se vypravili do Troje na výstavu dýní. Letošní ročník se jmenuje Pradávný svět a musím uznat, že zahradníci a studenti České zahradnické akademie Mělník si dali opravdu záležet.
Už u vstupu do části zahrady s „akcí“ nás vítaly obří modré vážky, mezi stovkami oranžových dýní se objevoval pravěký hmyz, nechyběli pravěcí lidé před svým příbytkem ani sopka, ze které místo lávy vytékal proud malých dýní. Zvlášť krásně působil létající pravěký tvor zavěšený mezi stromy, za nímž zářilo do červena vybarvené podzimní listí. Některá aranžmá byla opravdu povedená a právě tady se výtvarné instalace s okolní přírodou doplňovaly dokonale.
Dýně v zahradě
Jenže jsme si vybrali neděli. A v zahradě bylo doslova maso.
Všude kočárky, malé děti, rodiče, fronty, fotografování a další návštěvníci, kteří se snažili dostat k jednotlivým instalacím. Většina pozornosti pochopitelně patřila dýním, dinosaurům a pravěkým tvorům. Rostliny kolem se staly jen chudými příbuznými a kulisami, které v ten den skoro nikoho nezajímaly.
Což dětem rozhodně nevyčítám. Kdyby mi bylo pět, asi bych také dala přednost mamutovi před vzácným druhem jehličnanu. A možná bych se ještě zeptala, proč ten mamut nemá chobot z dýně. Pak jsem ale uviděla dokonce i kolotoč. Opravdový starý dřevěný kolotoč, žádnou plastovou blikající obludnost. Byl vlastně docela hezký. Jenže v tu chvíli mi došlo, jak daleko se botanická zahrada mého dětství posunula. Už tu nemáme jen rostliny a zajímavé výstavy. Máme tu také pouť.
Dýňový vulkán se povedl
A k pouti samozřejmě patří občerstvení. Káva, svařák, trdelníky a další dobroty, které dnes člověk potkává snad na každé větší akci. V areálu navíc funguje restaurace, kavárna, vinotéka a další stánky. Přibylo dětských hřišť, vyhlídkových míst a dalších zastavení, nechybějí ani zvířata. Všechno je připravené tak, aby se rodiny s dětmi mohly zabavit na celé odpoledne.
A já si začínám připadat trochu jako podivín, protože jsem do botanické zahrady přišla kvůli botanické zahradě.
Nechci být nespravedlivá. Kavárna je příjemná věc, zvlášť když člověk nachodí několik kilometrů. Hřiště může být výbornou zastávkou pro děti, které už mají rostlin právě dost. A výstava dýní byla opravdu krásná. Jenže když se všechny atrakce spojí, přidají se stánky a víkendové davy, začne to připomínat spíš rodinný zábavní areál. Rostliny jsou tu stále, jen už zdaleka nehrají hlavní roli.
Útěk do vinice. Tam snad bude klid
Přitom trojská botanická zahrada má co nabídnout i bez doprovodného programu. Její poloha na svazích nad Vltavou umožňuje pěstovat rostliny s velmi rozdílnými nároky. Najdeme tu suchomilné druhy, lesní společenstva, středomořskou vegetaci, sbírky trvalek i pozoruhodné dřeviny. Zvláštní hodnotu mají také původní stepní lokality, které připomínají, jak krajina Troje vypadala dávno předtím, než se stala součástí Prahy.
A pak je tu vinice svaté Kláry. Jedno z mých nejoblíbenějších míst, s nádherným výhledem na město a historií mnohem starší než samotná botanická zahrada. Réva se na pražských svazích pěstovala už ve středověku a vinice je dodnes krásnou připomínkou někdejší vinařské Prahy. Botanická zahrada ji převzala do správy v roce 1995 a postupně obnovila její zázemí i přístupnost pro návštěvníky.
Právě tam jsme se nakonec rozhodli před nedělním ruchem utéct. Říkali jsme si, že mezi řádky vinné révy snad najdeme trochu klidu, podíváme se na Prahu a dáme si skleničku místního vína. Nápad to byl dobrý. Bohužel ho měla asi polovina botanické zahrady.
Vinice sv. Kláry
Přeplněno, včetně kočárků, bylo i tady. Nakonec jsme si přece jen dali deci rulandského šedého, které mi při minulých návštěvách chutnalo výborně. Tentokrát bylo nepříjemně trpké. Nevím, jestli za to mohl jiný ročník, konkrétní láhev nebo moje očekávání, že alespoň sklenička vína napraví poněkud pouťový zážitek. Každopádně ani útěk do vinice se tentokrát úplně nepovedl.
A tak jsme se vydali domů.
Opravdu musí být všude nějaká atrakce?
Cestou jsem přemýšlela, jestli nejsem jen nostalgická. Možná si minulost trochu idealizuji. Možná mi vadí něco, co je vlastně přirozeným vývojem. Botanická zahrada se rozšiřuje, získává nové návštěvníky, nabízí vzdělávací programy a snaží se být přívětivá pro rodiny. To všechno je přece dobře.
Jenže zároveň mám pocit, že dnes už skoro neumíme navštěvovat krásná místa jen proto, že jsou krásná. Všude potřebujeme nějaký zážitek navíc. V parku musí být atrakce, na náměstí trhy, u památky stánek s občerstvením a v botanické zahradě nejlépe kolotoč. Jako by obyčejná procházka mezi stromy a rostlinami přestávala stačit.
Přitom skutečný svět rostlin je často mnohem podivuhodnější než jakákoli umělá atrakce. Některé rostliny loví hmyz, jiné přežívají roky bez pořádného deště, další kvetou jednou za mnoho let. A některé orchideje vypadají jako tvorové z jiné planety. Člověk se u nich může zastavit a žasnout, aniž by k tomu potřeboval dinosauří kulisu.
Nechci nikomu rozmlouvat návštěvu výstavy dýní. Je krásná, nápaditá a děti z ní budou nejspíš nadšené. Trvá až do 1. listopadu a kromě samotných instalací nabízí také tvořivé dílny a další program. Pokud máte malé děti, klidně se vydejte do Troje právě kvůli ní.
Pokud ale milujete rostliny, ticho, podzimní barvy a pomalé procházky, doporučila bych něco jiného. Přijďte raději ve všední den, nejlépe mimo velké tematické akce. Prohlédněte si japonskou zahradu, zastavte se u nenápadných záhonů, přečtěte si pár cedulek a nechte se překvapit tím, co všechno tu roste.
Botanická zahrada mého dětství už sice neexistuje. Ale myslím, že když si dobře vyberu den, ještě v ní kousek té staré zahrady najdu.
A třeba si tam příště dám i lepší rulandské.
Zdroje:
