Článek
Zní to dnes už jak neuvěřitelný příběh z dramatického snímku, jenže se to opravdu stalo. Spiknutí totalitního režimu proti československým reprezentantům pro ně mělo ty nejtvrdší možné důsledky. Namísto odletu do Londýna, kde mohl československý hokejový tým hrát o obhájení titulu z let 1947 až 1949, čekal hokejisty strmý pád až do uranových dolů. Všemu předcházelo údajné zamítnutí víz dvěma československým reportérům z rozhlasu Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi a také jeden večer v pražské hospodě U Herclíků, při němž si hokejisté pustili pusu na špacír a přestali se tajit svými protirežimními názory.
Podezřelé zrušení odletu
Zatímco ještě rok předtím si veřejnost včetně příslušníků komunistické strany československé hokejisty výrazně pochvalovala, o pouhý rok později už straníci obrátili o 360 stupňů. 11. března dorazili hokejoví sportovci Augustin Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Vladimír Kobranov, Josef Jirka, Zlatko Červený, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hainý, Josef Stock a Bohumil Modrý na letiště, kde se dozvěděli, že byl jejich let do Spojeného království na mistrovství světa zrušen. Domnělým důvodem měl být fakt, že britské velvyslanectví v Praze rozhlasovým hlasatelům neudělilo víza, a proto na protest neměl odletět nikdo z nich ani za cenu zrušené účasti při sportovním klání.
Hokejistům to bylo podezřelé, ale nedostalo se jim žádného podrobnějšího vysvětlení. Podezřelé bylo i to, že samotné velvyslanectví tvrdilo, že víza komentátorům vydalo, a to s dostatečným předstihem. Namísto v sobotu prý, jak se později rozhlasový hlasatel Otakar Procházka svěřil v pořadu Československé televize, víza obdrželi v pondělí, což by normálně hokejistům v odletu nebránilo. To, že se rozhlasoví pracovníci k soutěžícím připojili na mistrovství světa až o den či dva později podle něj do té doby bývalo běžnou praxí.
Osudný večer v hospodě
Zklamaní hokejisté kromě posledního jmenovaného hráče Bohumila Modrého se o dva dny později rozhodli, že když už jim byla reprezentační účast zakázána, spláchnou alespoň žal během setkání v pražské hospodě U Herclíků. V podroušeném stavu později popustili uzdu svým názorům a především svým hlasitým výrokům směrem k čelním představitelům a politikům totalitní vlády. Z restaurace se sportovci vydali směrem do centra, kde svou frustraci a nespokojenost s režimem dávali kolemjdoucím jasně najevo.
„Na náměstí jsme křičeli smrt komunistům, nenecháme si ustřihnout křídla a podobně,“ vyprávěl později o celé události útočník týmu Augustin Bubník. A právě takové chování hokejistů se tehdy komunistům, kteří měli pravděpodobně na celý tým už dávno předtím spadeno, hodilo do krámu. Krátce po deváté večer vtrhli do hostince příslušníci STB, aby všech deset hokejistů zatkli a následně odvedli k mučivým výslechům. Pro jediného Modrého, který navíc v hospodě vůbec nebyl, což je jenom dalším z důkazů, že šlo o předem připravené spiknutí, si přišli estébáci až domů o týden později.
Při výslechu využívali středověké metody
Protože tehdy byly politické procesy poměrně častým způsobem odplaty všem „revolucionářům“ a hlasitějším odpůrcům totalitního režimu, hokejisté už tušili, že je nejen při výsleších, ale především po nich, nečeká nic dobrého. Museli vydržet trýznivé mučící metody a někteří z nich se kvůli neprávem vykonstruovanému procesu dokonce obávali trestu smrti. Na jejich úspěchy a přínos Československu straničtí vyšetřovatelé dávno rádi zapomněli, protože nyní měli před sebou nepohodlné zrádce státu. Přiznání se ze sportovců snažili dostat za jakoukoliv cenu.
„Dal mi ruce do želízek za zády, sedl jsem si na židli, nasadil mi takovou helmici a utahoval ji, až člověku málem praskla hlava… Dnes a denně vyšetřování, temnota, nespaní a tak dále. Stále od nás chtěli, abychom se přiznali k tomu, o čem jsme se dozvěděli až při vyšetřování. Měli jsme být skupina, která chtěla rozvrátit zdejší režim. Nejprve jsme si ale mysleli, že jsme zavření pouze kvůli té výtržnosti v hospodě,“ popisoval později Augustin Bubník zažitá muka pro ČT. Že čelí reálnému aktu msty a lživému obvinění a jejich chování v pohostinství bylo pouze záminkou nikoliv pravým důvodem, došlo hokejovým hráčům, kteří v celách museli také bez přestávky několik dní v kuse chodit a každou hodinu dělat kliky a dřepy, až později.
Sportovci byli posláni do uranových dolů
Soud s 11 stíhanými mistry světa se konal 6. a 7. října roku 1950. Nesměli na něj novináři, nikdo z veřejnosti ani z rodiny hokejistů. Komunisté si uvědomovali, že vzhledem k oblíbenosti československých reprezentantů by jim přítomnost dalších lidí zkazila jejich odstrašující a propagandistický záměr. Už tyto okolnosti naznačovaly, že nepůjde o spravedlivý nestranný soudní proces. Útočník Augustin Bubník později vzpomínal pro Paměť národa, že jeho a brankáře Bohumila Modrého údajně právníci připravovali na nejhorší. Očekávali, že jim hrozí trest smrti, podobně jako to tehdy dopadlo s Miladou Horákovou, která byla k trestu smrti odsouzena jen několik dní předtím.
Všech 11 aktérů označili za vlastizrádce. Za vůdce odporu proti režimu určili paradoxně Bohumila Modrého, který navíc v osudný večer ani v hospodě vůbec nebyl. Ten proto zároveň dostal nejvyšší trest patnáct let ve vězení, o rok méně, na čtrnáct let byl do vězení odeslán Bubník, kterého označili jako dalšího hlavního účastníka veřejného pobuřování národa. Následovaly tresty v rozmezí dvanácti let (pro Stanislava Konopáska) až po osm měsíců, které si jakožto nejnižší udělený trest odpykal Josef Stock. Odsouzen ke třem letům za mřížemi byl také majitel restaurace U Herclíků Mojmír Ujčík. Odvolání, o které se sportovci pokusili, bylo bohužel očekávaně neúspěšné.
Jako v případě stovek dalších politických vězňů, ani na československé reprezentanty nečekalo „obyčejné“ vězení. Nejprve sice pobyli nějaký čas v plzeňské Borské věznici, odtamtud ovšem byli převezeni do pracovního tábora v Jáchymově. Ve zdejších dolech měli uvěznění za úkol tu nejtěžší dřinu pro Sovětský svaz. Političtí zajatci museli bez ochranných pomůcek těžit, převážet a třídit nebezpečnou a radioaktivní uranovou rudu v nechvalně známé Rudé věži smrti, za což tehdy hodně z vězňů zaplatilo podlomeným zdravím a někteří i životem v důsledku ozáření a vysílení.
Milost od prezidenta
Hokejistům, kteří byli navíc neprávem připraveni také o veškerý majetek i základní občanská práva, se po pěti letech v roce 1955 podařilo dostat ven, když jim prezident Antonín Zápotocký udělil milost. Peklo v dolech tak pro ně konečně skončilo. Většině členů z bývalého hokejového týmu ovšem zůstaly četné šrámy nejen na těle, ale i na duši, stejně tak jako jejich rodinám. O to smutnější je fakt, že se pravý důvod, proč si na ně komunisté zasedli, dodnes nikomu z historiků ani jejich příbuzných nepodařilo přesně zjistit a odškodnění i s omluvou přišlo až téměř o dvacet let poté.
Rehabilitace se sportovci dočkali o osmnáct let později v roce 1968. Toho už se však ani někteří z nich nedožili. Bohumil Modrý se po propuštění na svobodu necítil dobře a podle pozdějších slov jeho ženy Eriky vycítil brzký odchod. Tvrdá dřina a křivdy na něm zanechaly nenapravitelné následky. Zemřel v roce 1963 v pouhých 46 letech, pět let před rehabilitací hokejistů.
V případu existuje několik možných teorií, které alespoň trochu vnášejí světlo do nepochopitelných obvinění. Po nástupu komunistů do vlády ze státu emigrovala do zahraničí řada úspěšných a veřejně známých sportovců jako například tenista a hokejista Jaroslav Drobný, hokejový útočník Josef Maleček a hokejový obránce Oldřich Zábrodský nebo lední krasobruslařka Alena neboli Áňa Vrzáňová. Politici v čele s tehdejším ministrem Václavem Kopeckým se tak mohli obávat, že by začali plánovat odjezd i další hokejoví reprezentanti, čímž by potažmo mohli k útěku přimět i ostatní obyvatele.
Sportovci Augustin Bubník a Alena Vrzáňová
Nejen hokejisté, ale také sportovci z mezinárodních soutěží byli lidem dáváni za vzor. Tímto zločinem na lidských právech se tak nejspíš straníci pokusili odchodu hokejistů zabránit a varovat další lidi před pokusy o útěk ze státu. Podle jiných však nemuselo jít ani tak pouze o strach z odchodu do jiných států, jako o obavy SSSR o umístění jeho reprezentace sovětských hokejistů a z nepřipustitelného triumfu československých hráčů nad jejich. Dnes již nikdo z uvězněných reprezentantů nežije. 18. dubna v roce 2017 zemřel i Augustin Bubník, který byl posledním žijícím pamětníkem této křivdy na československých sportovcích.
