Článek
Kvůli množství dětí, které v nevídaně krutých mrazech a sněhové katastrofě v lednu roku 1888 zahynuly, se této sněhové bouři doprovázené třeskutými mrazy s teplotami až -20°C, přezdívalo také Dětská vánice. To ale naštěstí nebyl případ žáků ze třídy devatenáctileté učitelky Minnie Mae Freeman. Její hrdinský čin a pohotový způsob záchrany pomohly přežít všem 13 žákům, kterým se podařilo dostat se bezpečně domů.
Ráno 12. ledna roku 1888 bylo podle dostupných informací nezvykle teplo a slunečno, takže se nikdo z obyvatel na cestu do práce nebo školy nevydal teple oblečený, naopak všichni se vydali ven hodně na lehko.
Jinak šlo zpočátku o běžný školní den, kdy kantorka Minnie Freeman zrovna vyučovala svých třináct žáků ve věkovém rozmezí od 5 do 15 let v malé jednotřídní škole v Midvale poblíž Velkých planin v Nebrasce. Najednou se ozval nebezpečný zvuk, který předznamenal blížící se pohromu. Silný vichr se opřel do stěn školy, následně nadzvedl a odnesl střechu, až se celá budova začala třást. Všechny děti propukly v pláč. Když mladá žena zahlédla děs v očích svých studentů, pochopila, že musí rychle jednat, protože ve sněhové bouři měla třída na útěk sotva pár vteřin.
Silný vítr následně rozrazil dveře školy, a sníh a krutý mráz se začaly valit dovnitř. Minnie pochopila, že je zle a že svým nedostatečně oblečeným žákům, z nichž nikdo takovou kalamitu pochopitelně neočekával, musí okamžitě pomoct. Jenže vymyslet účinný způsob záchrany celé skupiny během šoku z rychlé změny do té doby vlídného počasí pro ni nemohlo být vůbec snadné.
Děti k sobě svázala lanem, které bylo po ruce
Všechny studenty, kteří s sebou vzhledem k teplému počasí neměli bundy ani kabáty, se Minnie rozhodla svázat k sobě lanem z krabice se školními pomůckami, které dětem původně sloužilo k přetahování. Zabalila je do všech šátků a přikrývek, které v místnosti našla, a vydali se ven ze školy zavalené sněhem a krupobitím, aby našli pomoc. Poté, co vichr vyrazil dveře z pantů a strhl střechu, musela učitelka jednat rychle a bez váhání, protože sníh se valil dovnitř a brzy ho tam bylo stejně jako venku. Viditelnost byla během sněhové vánice na nule.
Učitelka a děti proto postupovaly pomalu po jednotlivých krůčcích, avšak bez zaváhání, neměly na výběr. Nejmenší pětileté dítě nesla Minnie raději v náručí. Sněhové vločky a vichr je, jak později říkala, štípaly na každém kroku do obličeje jako tisíce šípů. I přes bolest, nebezpečí a extrémní nepohodlí všichni ušli celou jednu míli.
Třída učitelku poslušně následovala. Najednou během dlouhého pozorování „bílého nic“ všem svitla naděje. Před očima se jim vynořila spása v podobě farmářského stavení. Děti, které vyvázly bez zranění, ale byly silně promrzlé, se tak Minnie podařilo zachránit do jednoho. Když je majitelé farmy vzali dovnitř a děti spatřily hořící krb, hrnky s horkými nápoji a teplé deky, do kterých je následně jejich hostitelé zabalili, neubránily se prý dojetí a radostným výkřikům.
Učitelka se stala hrdinkou
Jak se Minnie Freeman později dozvěděla, během nevídaně kruté sněhové bouře mnoho ostatních lidí včetně malých dětí takové štěstí nemělo, hodně jedinců umrzlo. Kvůli tomu se této bouři začalo později přezdívat také Dětská vánice.
Záchrana od mladé učitelky ušetřila dalších 13 nevinných životů, čehož si nejen rodiče žáků, ale brzy také všichni obyvatelé z Nebrasky začali považovat. Místní proto Minnie Freeman začali přezdívat „Nebraská nebojácná služebná“ a následovaly prý také početné návrhy k sňatku a stovky obdivných dopisů i dary od ctitelů.
Minnie se ale provdala až o tři roky později za 25letého Edgara B. Penneyho. Usadili se ve Fullertonu v Nebrasce. Manželům se narodili dva synové Freeman a Frederick. O odvážném počínání mladé učitelky vyprávěly novinové články i celé další generace lidí, díky nimž se tento příběh geniality a odvahy dochoval.
O další sněhové vánici stejného roku, z března 1888, během které prý na některých územích USA napadlo mezi 25 až 147 centimetry sněhu, a patří proto k nejhorším a nejtragičtějším v historii USA, se psalo v novinách téměř ve všech amerických státech. Tři dny trvajícímu meteorologickému jevu se začalo přezdívat Velký bílý hurikán a byl podle všeho ještě hrozivější a tragičtější než jeho lednový bratr.
Stejně jako příběhy z ledna roku 1888 se i ty z března roku 1888 vyprávějí mezi příbuznými po generace a lidé mezi s sebou sdílejí rodinné příběhy z dob krutých mrazů. Obdobné mrazy, které měly za následky tisíce životů postihly před stovkou let také Evropu. Mnoho pamětníků v této souvislosti vypráví o roce 1929, kdy Tisícileté mrazy ze Sibiře postihly i tehdejší Československo.
