Článek
Není se asi čemu divit, že se malý Jeník narodil na Smíchově. Možná mu tamější kmotřičky už tehdy daly do vínku dar rozdávat lidem radost. A zároveň se v něm smísily všemožné talenty, které během svého života zdatně rozvíjel. Své rodiče příchodem na svět potěšil v únoru roku 1905. Radost ale netrvala dlouho, rodiče se mu rozvedli, když byl ještě malý kluk. Vyrůstal s otcem, ale víc vzpomínek zanechal na své prarodiče.
„Rodiče jsou kmen, ale prarodiče jsou kořen. Dřív nebo později si to uvědomíte, a pak už na ně myslíte v té souvislosti,“ říkával často a vyhýbal se tak otázkám, které mířily přímo na jeho vztah s rodiči. Ten nejspíš pošramotilo i to, že si často přes jeho hlavu řešili vlastní sváry a potyčky.
Velmi rád se ve svých vzpomínkách vracel k babičkám. K babičce Zounkové, později Choděrové a k babičce Regině, otcově matce. S tou bydlel od začátku první světové války, kdy jeho otec Vratislav narukoval do rakousko-uherské armády. Zřejmě už tam, v chlapeckém věku, zapustil kořeny jeho pacifismus a nepochopení pro válku. Špatně snášel odloučení od otce a vzpomínky babičky Choděrové, která mu vyprávěla o událostech prusko-rakouské války, kterou v roce 1866 sama zažila. Později se pravděpodobně právě ona stala předlohou ke známé písni Babička Mary.
Studentem byl navzdory nepřízni osudu dobrým. Ze školy nosil většinou samé jedničky a učitelky ohromoval svou bystrostí a důvtipem. Během studia na gymnáziu začal spolupracovat s časopisem Český filmový svět. Už od dětství ho spojovalo přátelství s výjimečným Jiřím Voskovcem, se kterým založili Osvobozené divadlo, a jejich forbíny se staly legendárními.
Werich se o svých začátcích v Osvobozeném divadle vyjádřil jasně: „Pro tehdejší názor mluvilo našich dvaadvacet let a bezstarostná doba, kdy nebylo dvojsečné dělati si legraci třeba i z vlastních lidí. Ostatně ani v této fázi jsme se nikdy nepokládali za nihilisticky destruktivní. Jsme přesvědčeni, že vtip z čehokoliv je v zásadě zdravý. Smysl pro humor ještě nikdy nic nezkazil, ale mnoho neštěstí odvrátil. Jsme často ochotni pro vtip nikoli zabít vesmír, ale zranit ho jen proto, abychom upozornili, kde je jeho zranitelné místo.“
Kvůli množství vtipů a narážek na politickou atmosféru ke konci třicátých let museli Osvobozené divadlo nakonec zavřít a utéct do Francie. Z té později odjeli do USA. I jeden z jejich posledních filmů Svět patří nám Nacisté zničili kvůli scénám zesměšňujícím mimo jiné válku.
V Americe během druhé světové války duo nezahálelo. Společně tvořili pro československé imigranty a později i pro tamější obyvatele. Během několika let v exilu se jim podařilo udělat docela slušné jméno. Bůh ví, kde by byli, kdyby se Werich po válce nechtěl vrátit do své domoviny.
Werich se ale do Československa vrátil a „chca nechca“ tak potřeboval na svá vystoupení souputníka. Vytvořil proto klaunský tandem s Miroslavem Horníčkem. Nepojilo je stejné pouto jako s Wachsmannem, jak Werich Voskovcovi přezdíval, a celé duo by se dalo přirovnat k takzvanému „sňatku z rozumu“, přesto jejich představení v divadle ABC sklízela úspěch. Horníček měl ke svému staršímu kolegovi úctu, ale zároveň mu svým talentem výrazně sekundoval. Jejich dvojici rozdělily s největší pravděpodobností Werichovy zdravotní problémy na počátku šedesátých let. Šuškalo se, že se rozešli kvůli sváru a že i kvůli tomu Horníček nepřišel na Werichův pohřeb. Jejich vztah sice nebyl bez mráčku, ale žádná z jejich hádek nešla až za hrob. Miroslav Horníček zkrátka po smrti svého syna Jana na pohřby nechodil.
Během svého působení v divadle ABC se Jan Werich znovu dostal k filmu. Tentokrát už to ale nebyla černobílá satira, jako z dob před válkou, ale tíhl spíše k pohádkovým motivům, které měly morální přesah. Ať už dnes řeknete Byl jednou jeden král, nebo Pekařův císař a Císařův pekař, oči dospělých i dětí se rozsvítí radostí a každá generace si vzpomene alespoň na jednu legendární hlášku.
„Já jsem tajtrlík? Ty seš tajtrlík! Za prvně nevím, co to je, a za druhý mě to uráží,“ rozčiloval se roztomile Vlasta Burian v roli roztržitého rádce v pohádce Byl jednou jeden král. A „urážka“ tajtrlík má ve slovní zásobě Čechů nostalgické místo dodnes.
Právě Vlastu Burianovi Jan Werich podal prostřednictvím role v pohádce pomocnou ruku v poválečném období. Ten totiž v době protektorátu vystoupil v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, kde parodoval Jana Masaryka, pozdějšího ministra zahraničí. Za drobný ústupek proti herecké cti, který za války Burian udělal, byl později silně perzekuován. Dlouho nemohl hrát v Praze a se svými „gagy“ objížděl pohraniční kulturní domy, kde je mohl předvádět před mnohonásobně menším publikem, než na jaké byl zvyklý z dob své největší slávy.
Podobně pomohl i Nataše Gollové, kterou na hvězdné plátno vrátil pomocí roli v Císařově pekaři a Pekařově císaři. Hrála zde Kateřinu, lásku pekaře Matěje, ženu „krev a mlíko“ v nejlepších letech. Možná právě díky této roli se přehrála z roztomile naivních diblíků, které ztvárňovala na stříbrném plátně, do podob matek a tetiček.
S postupujícím věkem se Werich kvůli zdravotním neduhům stále více stahoval do ústraní v podobě své vily na Kampě. Psal si spokojeně svoje Fimfárům, trávil čas se svou dcerou Janou a vnučkou Fančou a v době pražského jara natočil s televizním hlasatelem Vladimírem Škutinou dnes už legendární sérii rozhovorů, které nesou název Co tomu říkáte, pane Werich?
Werich zde rád citoval například Jana Masaryka, a právě z videozáznamu z konce šedesátých let pochází jeden z nejznámějších citátů o přátelství.
„Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí,“ vzkázal tehdy skrz televizní obrazovku obyvatelům Československa. Ačkoliv jde o citát bývalého ministra zahraničí, je často připisován Werichovi. Jeho svobodné myšlenky tak obyvatele Československa doprovázely v období před okupací vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. I tyto události ale Werich v jednom z dílů nepřímo předpověděl:
„Dvacetiletá zima už je zaplať pánbůh za námi a je tady naděje na jaro, na pěkný jaro. A kde je naděje, tam je život. Ale každá obleva se musí hlídat, aby se ledy neutrhly horem pádem, neorganizovaně. Pak by vznikla ledová bariéra a mohla by nastat potopa, která by se rozlila, a majitelé sousedních pozemků by mohli mít pocit, že nám musí přijít pomoct odstraňovat ledy jinak, než si sami představujeme.“
Navzdory svému volnomyšlenkářství a pacifismu se na sklonku života dostal do Zlaté kapličky, kde soudruzi pořádali svůj manifest proti tehdy vydanému dokumentu Chartě 77. Werich žil dlouho v izolaci a o tom, čeho se stal součástí, se dozvěděl až z televize. Jestli to byl jeden z posledních hřebíčků do rakve, se dnes dá už jen spekulovat.
Jan Werich zemřel na konci října roku 1980. Věřím, že tehdy i jeho rodný Smíchov zaplakal a mlýny na Kampě klapaly o něco smutněji. A někde na mráčku, vysoko nad námi, se malý Jeník rozběhl ke své babičce Mary, aby ji políbil na obě líce, a pak šel trpělivě čekat, než si s malým Wachsmannem bude moct hrát kuličky. Voskovec svého kamaráda přežil o osm měsíců. Ještě před tím se snad Jeník naposled zadíval na tu naši krásnou zem a po vzoru jedné ze svých písní si s úsměvem povzdechl, že tahle „náhoda“, kterou pětasedmdesát let prožíval, opravdu stála za to.
Zdroje textu:
kniha Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec, autor Jiří Lederer
kniha Jan Werich ......tiletý, soubor autorů
kniha Listování, Jan Werich
