Článek
„Polilo mě horko. Udělali se mi málem rudé pupínky. Nechtěl jsem tam jít,“ vzpomíná. Modrou knížku se ale získat nesnažil. „Netušil jsem, že to bude takový pocit nesvobody a omezení. Ne, že bych se na tu vojnu těšil, ale říkal jsem si, že to musím přežít. Když to vydrželi ostatní, tak nemám proč to nevydržet,“ vysvětluje. Richard Měrka na vojnu nastoupil z úplně jiného světa. Po studiu na gymnáziu se nedostal na vysokou školu, takže šel pracovat do Zlínského divadla jako kulisák. I v jeho práci byla spousta lidí, kterým se modrou knížku podařilo získat.
Vojenská knížka Richarda Měrky
Průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě se světle modrými deskami byl pro mnoho mladých mužů jediná cesta ke svobodě. Proto se ho snažili získat nejrůznějšími způsoby. Nejčastější výmluva byly psychické problémy. A i když komunisté psychické nemoci spíš neuznávali, v souvislosti s vojenskou službou návštěvy psychiatra fungovaly jako dobrá výmluva. „Pokud někdo prokázal, že tam chodil delší dobu, nebo že se delší dobu léčí, tak oni měli strach vám dát zbraň do ruky. Protože nevěděli, co ten člověk je zač ve své duši, a co by byl schopen udělat. Báli se,“ vysvětluje pamětník, proč se některým tímto způsobem podařila modrá knížka získat.
Na vojně zažil i několik pokusů o sebevraždu. „Kluci, kteří byli psychicky méně odolní, to nezvládali. Všechno to bylo demonstrativní, ale dohnalo to toho člověka až k tomuto.“ On navzdory náročným podmínkám na vojně nikdy nad podobně krajním řešením nepřemýšlel. „Já jsem se v té době měl tak moc rád, že tohle bych nedopustil. K tomu by mě ani tento komunistický režim, nedohnal.“ Přesto na vojnu dodnes vzpomíná jako na nejhorší dva roky svého života.
„Čekala mě tam šikana, buzerace, nesvoboda a bránění myšlenky socialismu se zbraní v ruce. Čemuž jsem se jako příčil od malička.“ Nejsložitější bylo pobyt v kasárnách vydržet psychicky. „Tlak a indoktrinace ze strany důstojníků byla na denním pořádku. Čas dostal úplně jiný rozměr. Neubývalo to tak, jako dny svobodného života,“ vysvětluje. Jako řada jiných vojínů se i on setkal se šikanou ze strany takzvaných mazáků. „Nesměli jsme si prvního půl roku vůbec lehnout do postelí, když jsme měli osobní volno. Nebo jsme museli čistit vojenské kanady starším vojákům. Bylo to takové posluhování.“
První rok na vojně mu utekl trochu líp díky tomu, že se jeho útvar připravovala na spartakiádu, která se konala v roce 1985. „Jezdili jsme předcvičovat. Takže náš útvar byl pořád na pohybu, po celém Slovensku. A procestovali jsme toho opravdu hodně. Malacky, Žilina, Humenné, Trebišov,“ vyjmenovává. Richard Měrka si v červnu 1985 zacvičil i na Strahově. „To je pozitivní vzpomínka. V tomto režimu nebyl čas na negativní věci ze strany starších vojáků nebo důstojníků. Protože každý měl zájem na tom, aby to vystoupení nějak dopadlo, lidi byli spokojení a socialismus byl zachován,“ vypráví. I tak ale byli vojíni pod přísným dohledem, aby se někde neprořekli, nebo „nenavázali kontakty“. „Tvrdě nás hlídali. Ale kluci utíkali a já taky.“ Jedna spartakiádní vycházka se mu ale nevyplatila, útvar během jeho potulování po Praze odjel. „Bylo to jako z černých baronů. Vrátili jsme se do tábora na Vypichu a tam stažené plachty a prázdné stany. Byl to celkem dost velký problém, ale pak jsme to nějak zahladili,“ směje se po letech pamětník.
Pozdní příchod na odjezd útvaru se mu nakonec podařilo nějak zahladit, nicméně pár prohřešků za roky v armádě nasbíral. „Jednou to byl pozdní příchod z vycházky, jednou mi našli civilní oblečení ve skříni, pak jsem špatně zajistil techniku v autoparku a takové věci, co se vyskytují běžně.“ Za dva roky za přestupky nasbíral asi měsíc vězení. „Pamatuju si, že ve vojenské base mi bylo dokonce líp než na té rotě. Dalo by se říct, že to bylo vysvobození. Protože vás tam nikdo nemohl šikanovat,“ vzpomíná na dny, které místo plněným vojenských úkolů, strávil za mřížemi.
Všechny takové dny si ale vojáci museli ze zákona nasluhovat. Richard Měrka tak měl u ženijního útvaru strávit o měsíc delší dobu. Nakonec ho ale paradoxně zachránilo politické školení, kterým všichni vojáci po celou dobu služby procházeli. „Já jsem měl znalosti z gymnázia a historie a když byly z politického školení závěrečné zkoušky, tak mi ten měsíc nasluhování za znalosti odpustili. Takže jsem do civilu odešel v úplně normálním termínu.“ I tak ale považoval politická školení za zbytečnou „nalejvárnu“. „Žilo se od výročí k výročí, tak, jak žila celá země. Únor, osvobození, říjnová revoluce, den dělostřelectva… Co si všechno vymysleli. Propaganda tam byla na každém kroku.“
Richard Měrka se na své rotě zabýval automobilovou úpravou vody. „Kdyby byl nějaký válečný konflikt a voda byla nějakým způsobem kontaminovaná, tak my jsme ji měli za úkol chemicky ošetřit tak, aby byla použitelná i k píti, i k vaření,“ vysvětluje svou hlavní činnost, kvůli které byl na poddůstojnické škole v Malackách. Z vojny tak odcházel jako svobodník. O další postup ale zájem neměl a nabídky na vstup do Komunistické strany odmítal. „Měl jsem na to krásnou výmluvu: Ještě nejsem tak morálně vyspělý a připraven. Nezlobte se na mě. Fungovala, vždycky zabrala,“ směje se i po letech.
A i když už od jeho odchodu do civilu uplynulo skoro čtyřicet let, vojna se na něm podepsala tak, že má dodnes úzkosti a noční můry. „To se vám zapíše do nějaké paměťové stopy. Nemizí to časem, asi už se toho do konce života nezbavím. Zdá se mi, že mě znovu zavolali povolávacím rozkazem a já se jim stále snažím říct, že já už to mám za sebou, už mě nechte, já už jsem si to splnil. Stálo mě to sílu, nervy a oni říkají, ne, ne, ne, chlapče, ještě jednou, pěkně znova.“
Článek vznikl na základě rozhovoru s Richardem Měrkou, který sloužil vojenskou službu v letech 1984 až 1986. Rozhovor vznikl pro projekt Jak to bylo kdysi
