Článek
„Ne každý na to má veselé vzpomínky, ale já měl asi štěstí. Ta doba mi něco dala já na to rád vzpomínám,“ shrnuje stručně svou zkušenost. Na Vysočině, odkud pochází, se navíc odvod na vojnu bral jako slavnostní příležitost. „Jel žebřiňák s panem starostou a harmonikou. Odvedenci měli pugéty, nechali se vyfotografovat… Vojna nebyla vůbec vnímána jako něco nepatřičného. Naopak člověk, který na vojně nebyl, tak měl jakési stigma,“ vypráví Milan Klapetek, jak mladíci v době jeho odvodu vojnu vnímali. U jejich roty bojového a materiálního zabezpečení byl dokonce jeden vojín, který mohl mít modrou knížku, ale naopak si vyběhal povolení narukovat. Pamětníkovu náklonnost k povinné vojenské službě navíc podpořilo i to, že jeho dědové zažili první světovou válku. „Oba tam bojovali. Mám dojem, že jim to dodávalo životní nadhled. Viděl jsem, že vojna nebo válka člověku dala něco, co v životě používá jako srovnání,“ vysvětluje.
Vojenská knížka Milana Klapetka
Na vojnu se z Brna dostal do pražských Kbel, sloužil na letišti na vzletové dráze u stanoviště Start. „Tehdy byla na začátku té vzletové a přistávací dráhy taková červeno-bílo kostkovaná bouda a to bylo startovní stanoviště, kde je starter a ten dává povolení k vzletu a přistání. Jenomže v té době, kdy jsme tam sloužili, tak tam starter už jenom seděl, protože se všechno odvíjelo radiokomunikací přímo s věží,“ přibližuje. „Můj úkol bylo střežit vzletovou a přistávací dráhu a na základě pokynů z věže dávat případně pokyny k zákazu startu nebo přistání. Za celou dobu služby se mi to nestalo.“ Vzhledem k tomu, že na pozici v podstatě nebyl potřeba, mohl si v době své směny dělat prakticky, co chtěl. „Četl jsem tam, studoval. Byl tam jeden zdravotník, který naříkal, že měli na medicíně latinu, ale jenom medicínskou, že by rád dělal klasickou. Tak jsme si opatřili učebnice a studovali jsme tam latinu. Měl jsem díky tomu na fakultě určitý náskok,“ směje se.
Milan Klapetek po vojně vystudoval teologii, sám sebe označuje za pacifistu a angažoval se i v Křesťanském mírovém hnutí. Vojensku službu přesto považuje za užitečnou. „Vojna je něco jiného než válka. Mám dojem, že vojna naopak působí tak, že člověka nějaké bojechtivé choutky přejdou. My jsme byli rádi, když byly zbraně v regále, a když jsme je nemuseli vzít do ruky,“ přiznává. „Všehovšudy jsme stříleli dvakrát, ovšemže cvičně, na střelnici. A tu plechovou helmu jsem neměl na hlavě ani jednou. Měli jsme ji jen vyfasovanou.“ Milan Klapetek si uvědomuje, že vojna ve Kbelích se tehdy asi vymykala klasické podobě jiných útvarů. Dodnes ale neví, proč měl zrovna on takové štěstí, že se dostal k tak nenáročnému útvaru.
Nikdo nás nešikanoval, většina lidí měla úroveň
„Byla tam směska lidí. Vypadalo to, že tam někdo tahal jména z klobouku a házel je tam. Ti, co byli hodně spolehliví, šli k pohraničníkům. Takže v Praze to bylo spíš obráceně,“ přemýšlí pamětník. Rozhodně místo ale nezískal zásluhami, v době nástupu na vojnu pracoval jako kulisák v divadle. Ani jeho rodiče nebyli ve straně. Politické školení vojíni ve Kbelích sice absolvovat museli, ale ani v něm nevnímal přílišnou snahu o indoktrinaci. Stejně jako všechno ostatní si to kbelští vojíni prostě chodili „odsedět“. „To školení neměl žádný politruk ale vysokoškolský absolvent. Obvykle přišel, roztáhl papíry a říká: Tady to už byste měli vědět, to už máme jako probráno a tady to se teprve máte dozvědět. Takže pro dnešek celkem nic nemáme, tak se tady nějak bavte. On si vytáhl knížku, my si ji vytáhli taky a jelo to. A nikdo samozřejmě neprotestoval a nevyrušoval, protože to bylo lepší, než skákat někde po cvičišti,“ směje se Milan Klapetek při vzpomínce na „politické školení mužstva“. Nezažil ani šikanu. Ve sto dvaceti vojínech se nenašel nikdo, kdo by si na svých kolezích z roty potřeboval zvyšovat sebevědomí. „Bylo tam hodně středoškoláků a tak, většina z nich měla jakousi úroveň a nikdy jsem snahu o šikanu nepozoroval,“ přiznává. „My jsme tam měli pohodu.“
Dva roky pohody se ale ani tak neobešly bez drobných prohřešků ze strany vojínů. Jeden vroubek si Milan Klapetek vysloužil kvůli tomu, že si ze své pozice startéra na vzletové dráze odskočil do nedaleké hospody v Satalicích. V době jeho nepřítomnosti ale do Kbel přijela inspekce. „Bylo několik míst, kde jsem legitimně mohl být a oni si dali práci a všechno to objeli, ale nikde mě nenašli,“ vybavuje si svůj průšvih. Za nedovolené opuštění stanoviště vojínům většinou hrozilo několikadenní vězení. Záležitost se ale vždy musela vyšetřit ve lhůtě třiceti dnů od provedeného deliktu. „A oni to nestihli. Já jsem z toho neměl ani zaraženou vycházku. Kdyby to stihli, tak by z toho určitě něco bylo, ale úplně to vyšumělo,“ krčí rameny pamětník.
Vojna mu dala hodně, ale ve vojenském mundúru zůstat nechtěl. Povinné měsíce mu bohatě stačily. A i když na vojenskou službu vzpomíná rád a nedávno se byl dokonce s kamarády z vojny podívat na letiště v Kbelích, uznává, že jeho zkušenost je spíše ojedinělá. „Všichni jsme byli na jednom místě, měli jsme jednu zkušenost a každý to vnímá trochu jinak. Jak se mohou lidé domluvit, jak vypadala nějaká historická epocha, to je naprosto vyloučeno,“ uzavírá své vyprávění.
Článek vznikl na základě rozhovoru s Milanem Klapetkem, který sloužil vojenskou službu v letech 1965 až 1967. Rozhovor vznikl pro projekt Jak to bylo kdysi
