Článek
„Člověk mohl říct, že tam nepůjde, ale druhý den si pro něj přijeli a šup rovnou do Sabinova,“ vysvětluje, jak dobrovolný byl v době socialismu vstup do armády.
Čerstvě vyučený elektrikář tak poslušně nastoupil, místo zařazení k telegrafistům ho ale čekalo zklamání. Spolu s dalšími čtyřiceti mladými muži skončil ve vysoce utajeném oddílu taktických raket. U terezínského vojenského útvaru číslo 8194 začal Josef Wimmer sloužit v roce 1965. „Hned po absolvování přijímače nás odvezli do remíz. Řekli nám, že nás mají tak rádi, že tam budeme o dva měsíce dýl,“ vzpomíná Josef Wimmer s hořkým úsměvem. Místo čtyřiadvaceti měsíců měl před sebou šestadvacet vojenské služby. Nestrávil je ale všechny v Terezíně, brzy po přijímači celé mužstvo odvelili k vojenskému dělostřeleckému útvaru při slovenském Martinu. Tam se měli seznámit s technikou, ke které byli přiřazení. Studiem v dělostřeleckém učilišti strávili třináct měsíců. „Pak jsme dělali zkoušky a potom nás rozdali zpátky k útvarům, které nás tam poslaly.“ Josef Wimmer se tak vyškolil na manipulaci s raketami na kolejových podvozcích. Útvarů, které se zabývaly taktickými raketami bylo tehdy v Československu asi dvanáct. Vojíni se ale cvičili jen v Martině.
Stříleli jsme Lunami
I když šlo o vysoce utajený útvar, vojíni před nástupem nemuseli procházet prověrkou. Do útvaru se posílali lidé podle specializace a v Terezíně zkrátka potřebovali elektrikáře. Vznikl tam první samostatný dělostřelecký útvar a vojáci z oddílu s proslulými Lunami skutečně zkoušeli střílet. „Byli jsme první, kdo střílel tady v republice. V roce 1967. Zastavili letecký provoz nad územím republiky a střílelo se od Rakovníka na dopadovou plochu Doupov. Jen se na to namontovali spožďovače, aby to nedoletělo tak daleko,“ vysvětluje Wimmer. Zkouška doletu Lun nebyla v té době na území Československa běžná, obvykle se podle vzpomínek pamětníka jezdilo třeba do Kazachstánu.
I když před nástupem na vojnu muži nemuseli procházet prověrkami, služba pod utajeným útvarem měla své povinnosti. Muselo se mlčet. „Když někdo něco plácl, tak bylo zasedání v kině. Přijel tam prokurátor a člověk vyfasoval příslušnou dávku,“ vzpomíná. Šlo ale spíše o kázeňské tresty, nepamatuje si, že by se v jeho oddílu pěstovaly krátkodobé pobyty ve vězení. Při odchodu do civilu se pak podepisovalo takzvané „držhubné“. „Byly tam všechny náležitosti, podle jakého paragrafu a tak dále. Člověk měl pak vystavený průkaz na prověrku.“ Mlčenlivost se před odchodem do civilu podepisovala na deset let. „Když jsme přišli domů, tak jsme ani nemohli ven,“ dodává, že prvních deset let po ukončení vojny si mohl nechat o cestě do zahraničí jen zdát. V době nastupující normalizace to byl ale všední chleba většiny Čechoslováků. Stejně jako politická školení vojenských mužstev.
Na politických školeních jsme spali
„To byla sranda. Vždycky tam někdo usnul. Někdo si tam tlachal svý rozumy a cvrlikal, ale myslím, že z těch lidí, co jsme tam byli, to nikdo nebral vážně. Odseděli jsme si to a šlo to jedním uchem tam a druhým ven. Samozřejmě taky zkoušeli, jestli by tam někdo nezůstal, ale my už jsme se všichni těšili domů,“ přiznává. Vedle zábavných historek ale vzpomíná i na smutnější události. Podle dat Vojenského historického ústavu v šedesátých letech přicházelo o život přes 200 vojáků ročně, i když nebyli nasazováni do reálných vojenských konfliktů. Nejvíc vojáci umírali vlastní rukou – podle archivů jich sebevraždu spáchalo kolem šesti desítek ročně: „To je zhruba 30 sebevražd na sto tisíc vojáků. V současné době je v civilizovaných zemích počet sebevražd kolem deseti na sto tisíc obyvatel. To ukazuje, že počet sebevražd byl v armádě dost vysoký,“ řekl v roce 2018 Seznam Zprávám historik Prokop Tomek.
I Josef Wimmer má podobnou zkušenost, na vojně se mu zastřelil kamarád. „To, že si někdo prostřelil nohu z blbosti, to byla jeho věc. Ale tenhle kluk se jmenoval Jan Kříž, narukoval rok po mně. Byl to opravdu správnej kluk,“ vzpomíná na kamaráda a v ruce drží společnou fotografii. K neštěstí došlo v době, kdy měl Josef Wimmer opušťák, proto se o smrti kamaráda dozvěděl až zpětně. Velení se navíc vše snažilo ututlat. „Vzal si samopal a patrony. To na vojně nebyl problém nastrkat do kapes při střelbách. Utekl a po litoměřické kotlině ho proháněla hejna gazíků. Tak to tam do sebe nasypal,“ vypráví smutně. Velení jeho čin přešlo, v mužstvu se to nerozmazávalo. „Nic se neřešilo. Prostě se to přešlo, stalo se, jedeme dál.“ Smrt kamaráda nebyla jediná, kterou na vojně zažil. Na prvním cvičení s útvarem se během přesunu zastřelil velitel útvaru podplukovník Šlapák. „Byl jsem v tu chvíli v těsné blízkosti této události. Domnívám se, že byl k tomuto skutku dotlačen z vyšších sfér,“ myslí si i po letech pamětník.
Přes tuhle smutnou zkušenost si ale šikanu z dob vojenské služby nevybavuje. „To tady vůbec nebylo. Vždy se sešly tři ročníky a byla taková zásada, že vždycky ty dva měsíce, než se to tam zaběhlo do kolejí, tak to tam nejstarší ročník rovnal. Že kdyby se tam něco dělo, tak se to spraví. Ale já jsem to prostě za celou dobu vojny nezažil,“ zakončuje své vyprávění. Josef Wimmer vojenskou službu ukončil s hodností četaře. Později absolvoval ještě jedno povinné cvičení v Dobříši, ale tím jeho kontakt s armádou skončil. Dodnes se však s některými kamarády z vojny vídá.
Článek vznikl na základě rozhovoru s Josefem WImmerem, který sloužil vojenskou službu v letech 1965 až 1967. Rozhovor vznikl pro projekt Jak to bylo kdysi
