Článek
Vězení během vojenské služby se mu podařilo vyhnout díky nasimulování zánětu slepého střeva.
Tři dny vězení si vysloužil vycházkou, na kterou se vydal na černo. „Na povolenou vycházku jsem se napsal jednou, ta načerno byla jistější. Dělali jsme to tak, aby nás nechytli. Jednou nás chytla hlídka VB, přišli do hospody na kontrolu,“ vzpomíná na průšvih, do kterého se během vojenské služby dostal. K jednodušímu útěku vojínům tehdy pomáhalo mít falešné listy ve vycházkové knížce. „Já jsem si sehnal druhou vycházkovou knížku. Originál jsem měl, ale vytáhly se některé listy a daly se tam ty falešné. Pak se to vrátilo zpátky,“ vysvětluje, jak si vojáci mohli nepozorovaně „ordinovat“ vycházky.
Vojenská knížka Lubomíra Klabala
Z místa, kde stavební vojsko sídlilo, nebyl problém se dostat. „V některých místech to nebylo oplocené, ani to nebylo hlídané. My jsme věděli a dokázali to přelstít.“ vysvětluje. Jednou se jim ale přelstění vymstilo a Lubomír Klabal měl nastoupit do věznice v nedaleké Příbrami. Do vězení se ale na vojně muselo nastoupit ve lhůtě třiceti dnů od provedeného deliktu, jinak se přestupek promlčel. Rozkaz k nástupu do vězení mu přišel tři dny před propadnutí lhůty. „Tak jsem zapřemýšlel a začal fingovat, že mě bolí slepák. A z ošetřovny mě vzali do Prahy do ÚVN, pro jistotu.“
Sanitáři, kteří poznali, o co vojínovi jde, mu poradili, co má v nemocnici říkat, aby si ho tam pár dnů nechali. Doktoři mu domnělý zánět rozháněli ledem. „Po třech dnech jsem jim řekl, že už je to lepší. Nechali si mě tam ještě jeden a tím pádem to propadlo.“ směje se pamětník i po letech. V pražské Ústřední vojenské nemocnici pak zůstal několik týdnů na výpomoc. Měl na starost vše od úklidu operačního sálu až po přípravu pacientů před operacemi. „Bavilo mě to. Bylo tam poměrně dobrý jídlo, v kantýně pivo osmička a byl jsem v čistotě. Určitě lepší než na stavbě,“ vrací se ve vzpomínkách na základnu Jince - Dobříš, kde strávil většinu své vojenské služby. Šest týdnů na výpomoci v nemocnici bylo jen slabé vyvážení podmínek, které vojáci museli na stavbě přetrpět.
Lubomír Klabal totiž většinu vojenské služby strávil budováním utajované raketové základny. Ke zbraním se nedostal, patřil mezi politicky nespolehlivé vojáky. Jeho otec byl totiž kulak. „Zbraň jsem měl akorát jeden den během přijímače, kdy jsme měli dovoleno střelit tři rány. Pak se samopal odevzdal a už jsem ho neviděl.“ Prostoru, kde se stavba nacházela, se říkalo Klondajk. „Byly tam drsné podmínky. Nebyla tam teplá voda, někdy ani studená. Koupat jsme se jeli někdy jednou za týden, někdy jednou za čtrnáct dní v neděli do Příbrami na bazén autobusem. Prádlo se měnilo podle potřeby. Byli jsme špinaví a zarostlí,“ vybavuje si Lubomír Klabal téměř válečné podmínky. Vojáci jedli v nafukovacích stanech i když mrzlo a nedostatečné podmínky lákaly do prostoru i potkany.
S podmínkami pro politicky nespolehlivé vojáky si zkrátka nikdo hlavu nelámal. „Většina z nás byli dobří kluci, ale ten další ročník, co narukoval po nás, tak už to byly vesměs prominentní chlapy, synové ředitelů. Zjistilo se, že tam vojenský výcvik není takový, jako u bojových.“ vysvětluje, jak se ke stavbě raketové základny později vojáci dostávali díky protekci. Všichni, kteří na stavbě pracovali, byli vázáni mlčenlivostí. „Nesmělo se o tom mluvit, nesmělo se fotit, nesmělo se nic říkat. Byla tam i zvýšená radioaktivita, protože se vozila hlušina z uranových dolů a ta se dávala na cesty jako podklad pod stavby,“ vzpomíná Lubomír Klabal, že práce na stavbě nebyla jen fyzicky náročná, ale i zdraví nebezpečná.
„Začali se mi nám hodně drolit zuby. Rozdrolila se mi stolička. Ale po vojně se to začalo zlepšovat,“ vzpomíná pamětník na to, že radiace i nedostatek vitamínů z nevyhovující stravy měly špatný vliv na zdraví vojáků. Při odchodu z vojny jim také vedení doporučilo, aby alespoň pět let neměli děti.
Lubomír Klabal dosáhl na vojně hodnosti svobodníka. I když podmínky byly často téměř nelidské, věděl, že když si splní všechny své povinnosti, bude mít klid. A důstojníci i ostatní vojáci z roty ho měli rádi. „Brali mě jako poměrně spolehlivého člověka. Dělal jsem velitele družstva a někdy i velitele čety. Byli jsme sehraná partie. Hlavně nás bylo hodně Moraváků, tak jsme si rozuměli,“ vybavuje si. Když ho pak z vojny propouštěli, musel nasluhovat akorát sedm hodin. „Byl tam se mnou kamarád, který musel nasluhovat 5 hodin. Tak na mě ty dvě hodiny počkal a jeli jsme domů spolu,“ uzavírá se smíchem Lubomír Klabal vyprávění o svém vojenském dobrodružstvím.
Článek vznikl na základě rozhovoru s Lubomírem Klabalem, který sloužil vojenskou službu v letech 1983 až 1985. Rozhovor vznikl pro projekt Jak to bylo kdysi
