Článek
Vojenská správa s návrhem souhlasila a dala muzikantům na výběr. Mariánské lázně, Františkovy lázně nebo Trenčín a vojenská dechovka. „My jsme ale chtěli být v Bratislavě u vojenského uměleckého souboru. Řekl jsem, že buď Bratislava, nebo nic. A bylo nic,“ směje se pamětník po letech. Jako kapelník se sice osvědčil, ale diplomacie mu moc nešla. Kapela se tak místo hraní rozdělila po celé republice. V Bratislavě nezůstal nikdo. Jeden člen se dostal do Brna k dělostřelcům, další dělal spojaře až na Šumavě. Josef Škvařil místo bratislavské dechovky skončil u tankistů v Olomouci.
Hudba pro něj ale byla důležitá i na vojně, proto po narukování a měsíčním přijímači nenastoupil na takzvanou poddůstojnickou školu. „Šel jsem za velitelem, že bych chtěl radši zůstat v útvaru, abych mohl udělat soubor pro naši kulturní činnost. Založil jsem hned tři kapely. Veliteli roty jsem řekl, že je to rotní, veliteli praporu jsem řekl, že je to praporní a velitel pluku nás brali jako plukovní,“ směje se. „Když jsme měli zkoušet a rota musela postavit stráž, tak nás do stráže nepostavili, protože jsme měli právě zkoušku jako praporní kapela,“ vysvětluje, jak se umně vyhýbal některým povinnostem vojína. Další švejkovina, kterou měl Josef Škvařil od začátku pod palcem, byly vojenská práva a povinnosti. „Naučil jsem se předpisy od A do Z, protože jsem zjistil, že polovička důstojníků a polovička těch mazáků vůbec neví, co tam je.“ Když mu pak někdo s vyšší hodností spílal za to, že sedí v klubovně a čte si knihu, mohl se odkázat na jeden z článků. I díky tomu se vyvaroval některým úkolům. Podobně důvtipně si zařídil i druhou vycházkovou knížku, ve které si podepisoval vycházky sám. A i když ho jednou velitel načapal uprostřed Olomouce, z problému se dokázal vymluvit.
Některým povinnostem se ale stejně nevyhnul. Na vojně trávil čas od roku 1959 do roku 1961. Když v srpnu 1961 začala růst Berlínská zeď, českoslovenští vojáci měli pohotovost. „Spali jsme týden v tanku, stravu nám vozili ze 100 metrů vzdálené polní kuchyně, abychom si zvykli,“ vzpomíná na období, kdy mu vojna měla pomalu končit, ale místo toho se kvůli pohotovosti prodloužila o další tři měsíce. Největší bojový poplach vojáci drželi jen sedm dní. „Měli jsme pěkně sbalené věci do deky a u toho adresu pro pozůstalé, kdyby se stalo, že se nevrátíme. Aby věděli, kam ty naše soukromé zabalené věci poslat.“
Mezi lidmi se tehdy šířily zvěsti, že v Sovětském svazu bude vyhlášena mimořádná mobilizace, Československo bude jeho krok následovat a „že stojíme na pokraji války“. Rozhodnutí stranických špiček prodloužit základní vojenskou službu a uspořádat mimořádné vojenské cvičení pro vojáky v záloze veřejnost v této obavě jenom utvrdilo.*
Poplach nebyl jediný důsledek přípravy na „boj s americkými imperialisty“. Vojna na přelomu padesátých a šedesátých let znamenala propagandistickou masáž. „Na cvičeních nás strašili, že američtí záškodníci pronikli na naše území, tak musíme být velice obezřetní, hlavně ti, co stráží objekty, protože nikdy nevíme, kde je nějaký ten záškodník,“ vzpomíná.
Vojnou se kromě jako kapelník „třech“ kapel protloukal jako nabíječ a posléze střelec v tanku. A i když byla politická masáž poměrně intenzivní, Josef Škvařil z války obavu neměl. „My jsme se války nebáli. Věděli jsme, že nebude, protože to bylo bububu. Dělali na sebe ramena Varšavská smlouva a NATO a my věděli, že jeden do druhého se nepustí.“ Se stejnou rezervou bral i politická školení mužstev. „Věděli jsme, že musíme říkat, že američtí imperialisté číhají a chtějí nás zničit a že musíme být ostražití a věrní odkazu Sovětského svazu. Byl to mlýnek. Naučili jsme se to, a když bylo potřeba, spustili jsme a bylo to ok. O tom, jak dalece byli přesvědčeni ti, co nás to učili, by se dalo pochybovat,“ myslí si i po letech Josef Škvařil.
Na vojně nakonec místo čtyřiadvaceti měsíců strávil o tři měsíce déle, právě kvůli pohotovosti vyvolané stavbou Berlínské zdi. „Už jsme tam neměli co dělat, zavazeli jsme tam, protože se s tím nepočítalo. Ubytovávali nás, kde to šlo,“ vybavuje si poslední měsíce vojenské služby. Na vojnu totiž přišli noví bažanti a Josef Škvařil poslední měsíce strávil jako takzvaný „kontramazák“. V systému byli nadbyteční a za mírového stavu ve vojenských předpisech neexistovali.
*Zdroj: Československo a berlínská krize v roce 1961, Jiří Pernes, Soudobé dějiny, 2002 (roč. 9), číslo 2
Článek vznikl na základě rozhovoru s Josefem Škvařilem, který sloužil vojenskou službu v letech 1959 až 1961. Rozhovor vznikl pro projekt Jak to bylo kdysi
