Článek
Narodila jsem se do tradiční rodiny. Máma, otec, sestra. Tak je to správně, to by se našim zákonodárcům líbilo. Když mi bylo devět, z tradiční rodiny se stala trochu míň tradiční, ale pořád v rámci zákonných mezí - máma, bábí, děda, sestra. Otec si vytvořil tradiční rodinu s flaškou piva a všechno bylo v pořádku. Šrámy na duši mi tohle supr čupr tradiční uspořádání zanechalo bezpochyby větší, než jakýkoliv dítě utrží z života se dvěma milujícími rodiči libovolného pohlaví, ale to vem čert.
Důležití jsou teď všichni ti, pro které rozhodnutí sněmovny znamenalo studenou sprchu a škodolibě zvednutý prstík s poznámkou „vy ale nejste jako my“. Nehledě na to, že můj mozek absolutně nepobírá, jak může někdo v roce 2024 v srdci Evropy rozhodnout v neprospěch rovných práv, myslím od včerejška na všechny ty lidi, kterým pod všeobecným rozhořčením možná na mysli vytanula myšlenka, o které si mysleli, že ji zapudili už před lety, nebo s ní nedejbože ještě pořád bojují a vyrovnávají se.
Nejsem jako oni. Tak co jsem?
Jsem horší? Jsem mimo? Jsem míň?
Myslím na svou kamarádku, která mi v šestnácti cestou z akce tiše oznámila, že je bi. Já jí to s úsměvem odkývala a přemýšlela, kdy ostatním, nebo aspoň sama sobě přizná, že škatulka, kterou hledá, je na tomhle spektru ještě o něco dál. Ale možná pro ni tahle polopravda tehdy na malým městě a s věřícími rodiči byla snesitelnější než pravda celá. Nebo jí ta pravda mezi hormony a maloměšťáckým tlakem na všeobecnou normu tehdy ani nedošla.
Myslím na svýho kamaráda, jehož coming out jsem oslavila nadšeným opileckým jekotem, na který navazoval proslov, z něhož si pamatuju jen poslední větu. „Doufám, že si jednou vezmeš Kovyho.“ Kovyho si nebere, nicméně moje opilecké žvatlání si údajně pamatuje dodnes. Možná i proto, že pro něj bezpodmínečné a láskyplné přijetí ze strany společnosti prostě dlouho nebyla samozřejmost.
A myslím na další lidi. Na kamarádku, která se tak bála přiznat, že randí s holkou, že když mi to ve svých třiadvaceti oznamovala, musela se preventivně pokřižovat. Na ty, kteří to dodnes nikomu neřekli, kterých se třeba zřekla rodina, museli se přestěhovat nebo čelit urážkám a ponižování. Prostě na všechny, kteří se během svýho života třeba jen na chvíli kvůli svý orientaci cejtili horší, mimo, míň. Nejste míň než my.
A já doufám, že si jednou ta banda ve Sněmovní vytahá hlavy ze zádelí, zahodí všechny politický boje a udělá něco, díky čemu se tak konečně budete cejtit.
