Článek
Takovou odpověď jsem od všech členů rodiny dostávala celý dětství. Život na vesnici má bezpochyby mnoho výhod, ale pro milovníka moderní historie tohle rozhodně není jedna z nich. Moji předci zkrátka prst na tepu doby nedrželi, sklizeň a dožínky pro ně měly větší význam. Já od kupek sena odjakživa utíkala ke knížkám a dokumentům a asi i proto mám tak nějak zakódováno, že sedmnáctý listopad je pro náš národ jeden z nejdůležitějších dnů moderní historie.
Jsem patetická a mám ráda výročí. Pamatuji si, kdy umřeli Václav Havel a Karel Gott (tam to značně ulehčuje fakt, že se jeho odchod sešel s datem úmrtí mých psů). Pamatuju si i den, kdy jsem maturovala a taky den, kdy vznikla hudební skupina, na které jsem ujížděla v pubertě. Sedmnáctý listopad je pro mě svátkem svobody, demokracie a studentů. A i když už do poslední skupiny pár měsíců nepatřím (dospělácký odvody fňuk), v hloubi duše cítím pořád vděčnost za to, že tolik lidí před čtyřiatřiceti lety víc než zabíjačka zajímala naše budoucnost.
Současná doba není ideální. I já se rozčiluju u zpráv, vrtím hlavou nad výroky některých politiků a jímá mě hrůza, když si čtu články o tom, jak se od příštího roku zvýší cena elektřiny. Samá pozitiva a sociální jistoty tu od roku 1989 rozhodně nebyly a asi ani nebudou. Nějaká pozitiva se ale určitě najít dají. Kdyby se před lety v listopadu necinkalo klíči, těžko bych se svou prořízlou hubou prolezla byť jen gymplem, těžko bych vystudovala žurnalistiku a politologii (respektive by se ty obory braly na ještě menší váhu než teď) a práce, kterou dělám, by v jakékoli jiné době postrádala smysl. A zrovna tyhle věci mi přijdou jako sakra důležitej balíček životního štěstí, za který být vděčná.
#dikyzemuzem se každý rok omílá tak výrazně, že základní myšlenka pro někoho po čase může ztrácet obrysy. Ale já v tom vidím jednoduchou rovnici. Když se tehdy lidé scházeli na náměstích, třídách a ulicích, nešlo jim o nic jiného, než o lepší budoucnost. Pro sebe, své děti a vnoučata. A to je obrovská zodpovědnost. Zodpovědnost žít co nejlíp a dělat něco pro společnost. Ať už v tom vidíme očkování v době pandemie, nevytápění bytů na 30 stupňů během energetické krize nebo třeba nevolení lidí, kteří tvrdí, že vyřeší všechny naše problémy, aniž bychom pro to museli cokoliv udělat. Novodobí spasitelé nikdy nejsou dobrá cesta. A v ideálním případě by se do toho balíčku zodpovědnosti mohlo přidat i zamyšlení nad tím, co můžu udělat, aby moje pravnoučata měla ještě nějakou planetu k žití. Ať zas za něco můžou být vděční oni nám.
Na tohle všechno myslím dnes a denně a věřím, že podobně odkaz 17. listopadu vnímá většina společnosti. Jeho důležitost zdůrazňuje i to, jak rychle na minulost zapomínají třeba naši slovenští sousedé. I proto se každý rok snažím svíčku na Národní třídě zapálit. Letos to pro mě znamená vstávat za tmy a běžet tam hned ráno, protože zbytek dne v Praze bohužel trávit nebudu. A věřte mi, že brzké ranní vstávání během sychravého podzimu je pro můj biorytmus ekvivalentem podepsání Charty 77 v době těžké normalizace. Nebezpečný a dělám to jen z vyššího přesvědčení.
