Článek
Začínala jsem v hlubokém pravěku devadesátek, internet v plenkách a životopisy se posílaly na papíře. Pokud nám nějaký přišel mailem, dívali jsem se na něj s podezřením – a pak ho pro jistotu vytiskli. Hromady papírů byly neodmyslitelnou součástí práce, ať nám to lesy odpustí. LinkedIn neexistoval, pozice se inzerovaly v médiích, samozřejmě taky na papíře. Kandidáti posílali svá resumé poštou, ti ultramoderní faxem - jestli si někdo z vás pamatuje, co to bylo. Hodně se telefonovalo, samozřejmě z pevné, a během dopoledne jsme vyřídili desítky hovorů. Člověk se vrátil z oběda a čekalo ho padesát vzkazů. Headhunteři obtelefonovávali recepce firem a loudili kontakty pod průhlednými záminkami: „Náš pan ředitel se potkal s vaším panem ředitelem na konferenci a ztratil vizitku“. „Jsem student a píšu diplomku, dáte mi kontakt na odborníka?“ „Rád bych u vás poptal tu a tu službu, kdo mi prosím pomůže?“ Hlavně nenápadně.
Bylo mi osmnáct, když jsme s o málo starší šéfovou dostaly za úkol vybrat finančního ředitele. Vyzvedly jsme kandidáta na recepci, došli společně do zasedačky a pán se začal rozhlížet, kde že je ten manažer, se kterým bude mluvit. Když nikoho neobjevil ani za flipchartem, vrátil se zpátky k nám. Ve firmě pracuje dodnes.
Jindy jsem vstoupila do místnosti, kde jsme dělali pohovory, tam se v křesílku rozvaloval chlapík, nohy na stole a namísto pozdravu jen přimhouřil oči: „Já jsem byl dva roky v Americe!“
Nebo to pozdvižení ve skladu, když se na pozici řidiče vysokozdvižného vozíku přihlásila žena a v rámci přijímacího testu bravurně drandila na ještěrce.
Když jsme u toho genderu, vybavuji si, jak jsme přijímali kluka na brigádu. Když šel s námi, služebně staršími ženami z personálního, na jednání, většina lidí ho automaticky oslovovala „pane řediteli“.
Kandidátům s piercingem jsme doporučovali ozdoby aspoň na jednání vyndat. Naopak tetování se neřešilo. Kdo ho měl, sám ho zakryl oděvem a vytasil se s ním až po nástupu. Na novou recepční s revolučně růžovými vlasy se během prvního dopoledne přišla podívat půlka firmy.
V práci se držel dress code. Jednou jsme dostali od šéfa email, že je do práce zakázáno nosit „baskets“. Docela jsme si lámali hlavu, co tím chtěl básník říci. Až následně vyšlo najevo, že jeden z kolegů nosí basketbalové kecky.
Dnes už dávno pracuji ve vlastní firmě. Hledám manažery, odborníky, leckdy dokonalé nerdy s třemi vysokoškolskými tituly. Doba se změnila. Růžové vlasy, kérky ani náušnice v nose dnes nikdo neřeší. A já jdu opět s dobou: Nedávno mi jeden klient říkal, že se rozhodli nasbírat body v nepsané gender soutěži a vybudovali genderově neutrální záchody. Takovou věc já bych jako žena rozhodně podpořila už proto, abych nemusela stát frontu na věčně obsazených „dámách“. Než si na takovou novotu my konzervativní Češi a Češky zvykneme, bude na nich asi ještě dlouho volno.
