Kdy je správné vyhodit i dobré zaměstnance?

Decimace byl původně krutý trest v starořímské armádě. Po vzpouře či ostudné porážce byl losem vybrán každý desátý voják, který byl vzápětí ubit svými druhy. Na pracovním trhu se dnes setkáváme s mnohem humánnější formou decimace: některé firmy pravidelně sahají k propouštění části zaměstnanců, a to i v případě, že tito lidé podávají stabilně dobré, ba velmi dobré výkony.

Kupodivu, i když se jich firma zbaví v situaci, kdy je o dobré lidi nouze, může na tom vydělat. A co více, spokojení mohou být nakonec i ti propuštění. Jak je to možné?

Právě první kvartál, který se pomalu chýlí ke konci, bývá obdobím takového propouštění. Některé společnosti totiž mají nastavenu tvrdou praxi, že vždy na začátku roku propouštějí určité procento lidí bez ohledu na aktuální kondici svého podnikání. A to s vědomím, že přijdou i o šikovné lidi. Místo šikovných však mohou získat ještě šikovnější, místo dobrých ještě lepší, místo schopných ty nejlepší.

Příklad? Firma má tým deseti lidí, kteří mají předepsané minimální plnění, které všichni až na jednoho plní na celých 150 procent. I ten poslední však vysoko překračuje limit a plní na 130 procent. Z hlediska zaměstnavatele dává smysl takového člověka vyměnit, protože když získá pracovníka stejně výkonného jako zbytek týmu, v následujících letech se mu investice bohatě vrátí.

A proč jsou někdy taková škatulata výhodná i pro toho aktuálně propuštěného? Jednoduše proto, že na trhu existuje celá řada jiných firem, které po něm s radostí skočí. I když je totiž čerstvě na dlažbě, není to žádný loser, ale naopak špičkový fachman – vždyť dokáže pravidelně plnit na celých 130 procent!

Pokud se vám to celé zdá jako těžká teorie přitažená za vlasy, pak vězte, že jde o běžný jev. Kvůli krizi jsou v současnosti na trhu i lidé, kteří by v klidnějších časech neměli potřebu aktivně hledat zaměstnání. Nyní jsou i experti z lukrativních oborů, jako je IT, farmacie, bankovnictví či energetika, kteří ještě nedávno přehrabovali nabídky vidlemi, ochotní k hledání práce, která jim přinese jistotu.

Z hlediska zaměstnavatele, který potřebuje co nevýkonnější tým, pak vůbec není na škodu, pokud jeho lidé vědí, že o místo v sestavě je třeba stále bojovat, tedy podávat maximální výkony. Nejde o vytváření permanentního strachu a nejistoty, ale informaci lidem, že zkrátka nikdo není nenahraditelný.