Článek
Jen jezdecké tréninky stojí vyšší desítky tisíc ročně, výbavu nepočítaje. Ne, koně si za ty peníze nekupujeme, jen dva tréninky týdně. A to ani zatím nezávodíme. A když si občas povzdechnu, že je to docela dost, dozvím se, že jsme vlastně ještě čučkaři. Znám rodiče, kteří za hokej, tenis nebo závodní tanec svých potomků vydávají ještě mnohem víc. Někdy částky, za které by se za několik málo let dalo pořídit třeba velmi slušné auto. Jenže auto rezaví a ztrácí na ceně, zatímco dítě se hýbe, něco se učí, získává na dovednostech a má radost. Takže za mě docela dobrý obchod. Fandím víc sportu než autům.
Ani si nemyslím, že nás někdo odírá. Koně potřebují jíst, veterináře a ustájení. Ledová plocha se sama neuchladí, tenisové kurty se neudržují zadarmo a trenéři také nemohou pracovat jen za dobrý pocit z dětského nadšení. Vlastně je docela obdivuhodné, kolik lidí a práce za jednou hodinou dětského sportování stojí. A stále, abychom byli spravedliví, jsou tu možnosti skoro za pusu, které právě ti nadšenci vedou. Sokolové, různé místní spolky a kroužky. Sport při školách. Občanská sdružení. Tleskám a hluboko se skláním před všemi, kdo tyto možnosti často ve svém volném čase zajišťují. Jako kamarádka, co trénuje fotbalové mrňousky. Takže ne každý dětský sport musí stát jmění. Horší je, když se dítě zamiluje právě do některého z těch dražších a nechce se ho vzdát za nic na světě. Nelituji těch peněz, sama jsem na koni jako dítě jezdila, a vím, že je to sport mimořádný.
Přesto mě občas napadá, že jsme se dostali do zvláštní situace. Na to, aby se dítě hýbalo, máme trenéry, rozvrhy, přihlášky, členské příspěvky, sportovní vybavení a rodičovské skupiny na WhatsAppu. Někdy také závody, soustředění, víkendové turnaje a dlouhé hodiny za volantem. A pak se doma objeví obyčejný balon.Ten nestojí skoro nic. Nepotřebuje rezervaci, trenéra ani speciální oblečení. Jenže má jednu zásadní nevýhodu: člověk si s ním sám moc dobře nezahraje.
Když se dnes rozhlížím po hřištích v našem okolí, někdy mám pocit, že najít pár dětí na obyčejné kopání je složitější než zajistit další placený trénink. A chuť jít si jen tak zahrát bez dospělých a bez organizace by přitom byla. Ale neumím to prostě zařídit a pomoci v tom. Možná je to jen zkušenost z našeho okolí. Možná mají jiné ulice pořád své party, které se svolají písknutím pod oknem. A možná si trochu idealizuji vlastní dětství, kdy jsme venku trávili celé hodiny a rodiče většinou netušili, kde přesně jsme.
Dokážeme dětem zařídit skoro všechno, co ke sportu potřebují. Kromě těch ostatních dětí. Do dětské party se nedá zaplatit kurzovné. A tak se občas stává, že se obyčejné kopání přesune z nedostatku jiných příležitostí domů. Balon pak létá mezi skříněmi, stěny dostávají zabrat, skleničky se třesou hrůzou a já se nechám přemluvit do brány na místní, dokonalé a otevřené hřiště…na kterém nikdo není. Můj brankářský výkon je údajně tak zoufalý, že by mě nejspíš nevzali ani jako náhradníka do přípravky. Naštěstí existují také kola, brusle a spousta dalších možností, jak si společně mohou zasportovat rodiče a děti, když už ti vrstevníci zmizeli bůhví kam. A aby bylo jasno, placených kroužků bych se nevzdala. Dávají dětem dovednosti, zážitky, disciplínu a často také báječná přátelství. Jen bych si přála, aby vedle nich zbylo dost prostoru i na sport, který nikdo neorganizuje, a hlavně, aby děti potkaly venku jiné děti, se kterými si mohou třeba zakopat. A když se ani příště nikdo nepřidá? Tak holt zase nastoupím do brány. Ještě že u koní po mně nikdo nechce, abych dělala překážku.
