Po stopách krvavé karpatsko-dukelské operace: jak vypadá tank zevnitř

Rozhodnutí projít si místa historicky spjatá s jednou z nejtvrdších a nejkrvavějších vojenských operací východní fronty během druhé světové války – Karpatsko-dukelskou operací (8. září – 28. října 1944) – a spojit tuto neveselou historii s touláním po Karpatech z obou stran slovensko-polské hranice v nás zrálo už dlouho. Prodloužený květnový víkend a ideální počasí rozhodly, že je ten správný čas.

ČTVRTEK 30. 04. 2026

Naše cesta vedla jako první do obce Kapišová, a to variantou přes Brno a Slovensko. Ve čtvrtek před státním svátkem to nebyla ta správná volba, zkrátka jen pro silné nátury. Poslední kilometry komplikovali slovenští policisté, kteří zkoušeli napodobovat Gandalfa z Pána prstenů, či ošklivý přízrak mrtvého krále z téže filmové série, na různých částech trasy tvořili útvary a opakovali variace na provařené „Neprojdeš dál“ nebo „Cesta je zavřená“. Dovětek „Mrtví ji střeží“ už naštěstí vynechali. Navigace Google se přidala a zarytě trvala na informaci o neprůjezdné dálnici, která se nakonec ukázala pro odvážné být zcela bez závad.

Přesto jsme však okolo deváté večer konečně dojeli a na blíže nespecifikovaném zastrčeném místě v Údolí smrti u říčky Kapišovka rozbili rychlý tábor i s maličkým ohníčkem na nezbytné buřty. Pavel si vzpomněl, že se o té říčce učili od „soušek“ učitelek, že se tudy valila krev zabitých. Bylo zvláštní se na místě s tak ponurou historií normálně mýt a pozorovat společnost srnek, ledňáčka, kukačky a malebného úplňku. Před usnutím ještě bereme dalekohled a koukáme na Jupiter. Zaznamenáme jeden z jeho měsíců. V noci je pekelná zima a trochu nepohodlí kvůli rozdílně vysokým karimatkám. Musíme si konečně do auta pořídit nafukovací dvojlůžko.

PÁTEK 01. 05. 2026

Hned ráno začíná náš „vojenský“ den. Jako první obdivujeme dva tanky T-34 hned v centru obce. Jakmile Pavel objeví, že se do nich dá spodem vlézt (což, jak později zjišťujeme, zůstává většině veřejnosti skryto), je mi jasné, že se odsud jen tak nehneme. Do prvního z nich, který je na ráně, tedy lezu také a jak se nakonec ukazuje, je to z hlediska zachovalosti vnitřního vybavení nejlepší volba ze všech asi dvanácti dalších možných, takže pokud se chcete z lehu na zádech soukat do bojových útrob, tak určitě tady. Dostávám přednášku o řazení, motoru, o tom, jak se osvědčily jeho široké pásy v bažinách a blátě, jakou výhodou byla jeho snadná opravitelnost, startování a jak dvojsečná je v jakém terénu jeho nízká silueta. Dá se zde prohlédnout motor, řadicí páka, tankový kanón, místo na munici, zbytky optiky, vše docela zachovalé.

Pak pokračujeme na hlavní „muzeum techniky“ pod širým nebem za obcí Kapišová. Je bezplatné, hradí se jen parkování, s čímž se chvilinku pereme. Přijde asi na dvě eura. Do dalších tanků už nelezu, tak mám spousta času načerpat květnové sluníčko. Přemýšlím o tom, jak zkreslené jsou někdy představy o druhé světové válce, třeba generací dnešních dětí. Představují si obrovské armády jak z velkofilmů sešikované proti sobě - a až na místech jako je toto si uvědomíte, že spoustu lidí umřelo, protože bránili nebo dobývali jen nejbližší zatáčku. Stodolu. Stavení. Mostek. Ne v obrovské formaci, jen s kamarádem v tanku, a někde za zatáčkou s dvěma dalšími. Jejich životy nevyhasínaly za zvuků bojových písní a ve slávě, ale v dešti, blátě a úplně obyčejně. O některých se jejich rodina nedozvěděla třeba roky. Bojovali tu mladí Češi, Slováci, Rusové, Němci. Později na německém vojenském hřbitově - a je fajn, že tu taky ve vší pietě je udržován - nacházíme jména i šestnáctiletého, sedmnáctiletých. Je úplně jedno, jako politiku dnes kdo vyznává či jak se vyvíjely dějiny poté - tohle se musí dotknout každého.

Konec však chmurných úvah a něco praktických informací. Najdete zde v krajině rozmístěných 8 dalších tanků, vesměs sovětské výroby. Do každého z nich se dá otvorem vespod dostat. Navzdory tomu, co si mnozí myslí, to nejsou ty původní a nebyly zanechány tam, kam prostě dojely - původní technika byla v rámci úklidu bojiště odstraněna. Toto Vojenské přírodní muzeum na Dukle bylo zpřístupněno veřejnosti v roce 1959. Je zde však snaha o historickou věrnost včetně hrubého zachování pozic tak, jak skutečná autentická technika na místě zůstala, a jedná se o skutečné funkční a v bojích použité tanky, ne žádné repliky. Další technika je pak porůznu rozmístěna v kraji a její ucelený přehled bohužel není nikde na internetu dobře zpracován. Nejlepším tipem je si hodně přiblížit mapy.cz a jednotlivou techniku zde pak už najdete vyznačenu. Je tu třeba letadlo, kterým se armáda dopravovovala, či děla a houfnice.

Samostatně stojí ikonický „taran“ - souboj německého a sovětského tanku, a taky jediné místo, kde spatříte německou techniku a můžete porovnat preciznější zpracování /které ale neumožňovalo tak rychlou a levnou výrobu, jak bylo třeba), úzké pásy a další rozdíly.

My jsme si ho nechali až na přejezd na další část programu vojenského dne, a jako kulturní odbočku se vydáváme se ještě ke třem malebným dřeveným kostelíkům, z nichž dva jsou zapsány na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Všechny jsou po cestě na Vyšný Komárnik, kde je náš další cíl. Jsou v obcích Dobroslava, Ladomirová a Bodružal. Do prvního z nich se nedostaneme, protože „klíče v čísle 20“ sice jsou, ale pán je v pracovním, nemá čas a tady se do kostela stejně v monterkách tedy opravdu nechodí. Tak si uvaříme na schodech ke kostelu rychlý oběd a jedeme dál. V obci Ladomirová jsme úspěšnější, voláme na uvedené číslo a brzy přijíždí paní na růžovém kole a pouští nám v Chrámu svatého Michaela archanděla nahrávku s výkladem. Chrám je z roku 1742 a najdete v něm neuvěřitelně zachovalý ikonostas, pětiřadou polychromovanou dřevěnou stěnu vyplněnou ikonami. Později zjišťujeme, že klíče má i milý pán z pozemku vedle, který by nám byl dal osobní výklad - to mohlo být možná zajímavější. Cena je dobrá, 5 euro za dvě osoby. V obci Bodružal už okukujeme jen zvenku, máme ještě program.

Naší dnešní poslední zastávkou přímo na slovensko-polské hranici je asi nejznámější Památník československého armádního sboru. Československá vláda jeho vybudováním vzdala poctu padlým vojákům 1. československého armádního sboru. Stavba byla dokončena v roce 1949 podle návrhu architekta Jozefa Gruse. Dominantou areálu je 28 metrů vysoký pylon doplněný kolumbáriem, který uzavírá jižní část hřbitova. Tvar pylonu symbolicky připomíná průlom osvobozovacích vojsk nepřátelskou obranou na tehdejším polsko-československém pomezí. Na přilehlém vojenském hřbitově je pohřbeno celkem 565 příslušníků 1. československého armádního sboru. Chvíli spočineme v tichu, pietě a vlastních myšlenkách, než se vydáme stezkou po hranici, kde je další památné místo a vyhlídková věž, toho času právě jeden den mimo provoz - a bude prý ještě dlouho. Den zakončujeme noclehem už na polské straně, poblíž magurského národního parku, kde si chceme druhý den trochu vyvětrat hlavu od historie. Tentokrát je místo trochu méně odlehlé, ale už nebylo na výběr. Je zde ale úplně čistý potůček vody z nedaleké vodárny, a tak ji bez obav rovnou pijeme. Nacházíme zajímavé modré vrstvené horniny, podobné břidlici, o kterých se pak strhne debata na FB geologické skupině - asi je to „karpatský flyš“.

SOBOTA 02. 05. 2026

Další den začínáme túru magurským národním parkem v obci Olchowiec, s malebným kostelíčkem a starým kamenným mostem. Dá se tu bez problémů parkovat, ale jinak tu není pro turisty nic (ve smyslu pohostinství, obchodu a tak). To je pro nás jedině dobře. Cesta po žluté nás vede nejprve skoro parkovou úpravou, pak divokým pralesem, ve kterém se vyskytují medvědi, rysové i vlci, následně hraniční cestou až k místu nazvanému „Baranie Stávok“. Tady zalitujeme, že jsme tentokrát akci pojali jako autočundr. Je zde krásná útulna, se zavíracími dveřmi a prosklenými okny, ve které se asi dá zcela legálně spát. Vedle je oficiální ohniště s lavičkami, uvnitř dokonce sirky, svíčky a role toaletního papíru. Posledně jmenované docela ráda využívám, neb došlo k drobnému opomenutí ve výbavě na cestu. Bylo by úžasné tu usínat a vědět, že vlci na vás nemůžou.

Zato „ruiny staré věže“ nás trochu zklamou - je to hromada klacků, asi zde byla dřevěná rozhledna. Rodinky s dětmi - vezměte si nějaký papír, je tu na řetízku také razítko pralesa s krásným rysem. Neodoláme a razítkujeme si alespoň…ruce. (Co jiného jste si mysleli)? Označkovaní se vydáváme dále po stezce, která má dohromady 11, 5 km a je tak vhodná i pro rodiny s dětmi. Cestou zpět k Olchowieci míjíme krásnou chalupu s došky. Mělo by v ní být etnografické muzeum, ale není otevřené. Lituji, že jsem nespatřila žádnou divou zvěř - načež málem šlápnu na zmiji. No, dobře, nebudu se rouhat.

My ještě nemáme po dvanácti kilometrech dost a tak ještě navštívíme unikátní místo v blízkosti obce Ropianka, kde je v zemi naleziště ropy - stačí si nabrat - a taky zemního plynu. Druhé jmenované dokonce hoří, „věčným plamenem“, na kterém si pravděpodobně čundráci jako my vaří večeři. No, trochu to v nás vzhledem k suchu a okolnímu roští vyvolává otázky o bezpečnosti.

Na závěr dne se chceme podívat na místo „middle of nowhere“, kde se má nacházet několik jeskyní, jedna je dokonce značená jako krápníková. Ale výsledky jsou tentokrát mizerné. Ve strmém terénu na mě spadne ztrouchnivělý strom s mravenci, odnáší to pořádná boule na hlavě, odřu si loket při lezení do jeskyně, která je prostě jen nezajímavou dírou, a mám toho po celém horkém dni akorát tak plné kecky. Nejzajímavějším z tohoto výsadku je tedy náhodný nález plechu, o který jsme doslova zakopli a který věru nevypadá, že by byl z vyhozeného bojleru. Ale nejsme zas takoví experti, abychom si byli jistí, že jde o válečný artefakt, byť se nám zdá, že úrovní koroze to odpovídá. Snad část nějakého opláštění…necháváme to být a padáme, je mi blbě a jsem obouchaná. Ještě bysme tu mohli na něco šlápnout. Expedici uzavíráme posledním noclehem u řeky. Druhý den už jen cesta domů se zastávkou v malebném Krakowě. Cesta přes Polsko byla rozhodně lepší volba!