Článek
Když jsem byla malá, zvířátka se pořizovala tak trochu jinak než dnes - bez hodnocení toho, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Neexistoval internet, nebo alespoň ne tak, jak ho známe dnes, nebyly YouTube návody, specializované skupiny chovatelů ani možnost během tří minut zjistit, jak vypadá pohlaví třítýdenního králíka. Ti nejzodpovědnější z nás měli doma tištěnou publikaci - ve které je dneska takzvaně „všechno špatně“. Zvířátko se zkrátka chtělo, a když se zadařilo a rodiče byli uprošeni, zašlo se do zverimexu a nějaké se koupilo nebo dostalo od sousedky. Prodavačka nebo sousedka řekla, že je to holčička, maminka přikývla, dítě zajásalo a bylo vymalováno.
Jedna moje kamarádka takhle měla králíčka jménem Dášenka. Tedy jen do chvíle, než bylo poněkud zřejmé, že Dášenka je Dášák. Byl to obrovský králík, samozřejmě ne zakrslý, jak tvrdili ve zverimexu, zato zdravý a vitální (na rozdíl od našeho čistokrevného Dupíka s rodokmenem, o kterém jsme sice věděli, co je zač a jak ho správně chovat, ale dožil se bohužel jen dvou let). Dášák žil, co se tak pamatuju, dlouho. Trochu smrděl, hrozně se nehodil do malého a hezkého bytu kamarádky a její maminky, kde všichni tři žili, a byl hrozně roztomilý, i když nebyl holka.
Mnohem větší stopu v mém dětství ale zanechal Lízák. Patřil mojí spolužačce a kamarádce Kláře, která bydlela s rodiči v domku hned za naším plotem. Lízák měl původně být Lízinka. A tady už si zpětně opravdu říkám, jak se to vlastně mohlo stát, protože zatímco u králíka možná člověk pohlaví neodhadne, u koťátka přece jen existují určité anatomické indicie. Ale stalo se. A z Lízinky se vyklubal Lízák.
Obrovský, silný, nekastrovaný kocour, který byl nekorunovaným králem širokého okolí. Když se někde objevil, bylo jasné, že nepřišel na návštěvu, ale na kontrolu svého území. Byl věčně zjizvený, samá rána, samý šrám, a podle množství koťat, která se postupně objevovala po okolí, také poměrně pilný v rozmnožovací oblasti. S naším Matýskem, který byl na rozdíl od něj řádně kastrovaný, vedl Lízák celoživotní studenou válku. A nutno říct, že poměr sil byl poněkud nevyrovnaný. Když se totiž po plotě objevil obrovský Lízák a pod vousy mu zavrčelo, Matýsek obvykle vyhodnotil situaci jako nevhodnou k hrdinství a jednoduše se klidil z cesty. Lízák prostě vyhrál už tím, že se objevil.
Na tyhle dávné přejmenovávací historky jsem si vzpomněla až teď, protože se nám doma stalo něco podobného. Jen tentokrát jsme do toho šli s vědomím, že se to klidně může stát.Můj syn má želvu zelenavou. A u želvy je totiž pojmenování podle pohlaví tak trochu sázka do loterie. Zatímco člověk si u kočky může poměrně brzy udělat jasno, u želvy se na definitivní výsledek čeká podstatně déle.
Syn si přál holčičku. Což mě vlastně trochu překvapilo. Čekala bych, že devítiletý kluk bude chtít samozřejmě kluka, ale nikoli. Chtěl želví holčičku. Dostala jméno Pepsina. Neptejte se mě proč. Dva roky byla Pepsinou. Já jsem mezitím věděla, že bychom někdy měli zjistit, jestli je Pepsina skutečně Pepsina, ale stejně jako u mnoha jiných věcí v domácnosti se z „někdy“ postupně stalo „až bude čas“.
Usvědčující foto
Minulý týden jsem se ale konečně prokousala seznamem úkolů až na úplné dno. Což je mimochodem samo o sobě pozoruhodný výkon. Jenže za tím stojí jedna technologická událost, která mě naučila, že některé problémy se dají vyřešit tím, že člověk přijde o telefon. Když jsem totiž přišla o mobil, přišla jsem zároveň o novější část svého seznamu úkolů. A nebyl seznam, nebyl problém. Přiznávám, že tento způsob organizace života má něco do sebe. Člověk najednou zjistí, kolik povinností vlastně nikdy nemuselo existovat.
Každopádně někde hluboko v těch starých úkolech, které byly ještě zazálohované, na mě čekalo: vyfotit želvu zespodu a poslat do specializované skupiny, ať někdo určí pohlaví. Nuže, stalo se. A bylo jasno. Pepsina není Pepsina. Je to Pepsík. Kluk jak buk.
Syn to trochu obrečel, protože dva roky měl doma svou vysněnou želví holčičku, a najednou mu ji internetová komunita jedním pohledem proměnila v kluka. A co kupodivu zabralo? Zatímco u každého jiného zvířátka bych mohla pokrčit rameny a říct, že za to může příroda, tady jsme to „hodili“ na chovatele! Za jejich pohlaví totiž může částečně teplota. U želvy zelenavé (Testudo hermanni) se pohlaví neurčuje pouze geneticky jako u člověka. Je ovlivněno také teplotou, při které se vajíčka během inkubace vyvíjejí. Zjednodušeně řečeno, při vyšších inkubačních teplotách se líhne větší podíl samic, při nižších zase samců. Přesná hranice samozřejmě závisí na podmínkách a konkrétní populaci, ale princip je krásně absurdní. Kupodivu vysvětlení, že prostě Pepsíkovi asi chovatel moc nezatopil, přijal syn lépe. A tak už zase vládne u nás v rodině klid. Pepsíkovi je to fuk, hlavně když je ve výběhu dost sluníčka, pampelišek a sem tam přistane nějaký ten ovocný pamlsek.
ZDROJE:
https://www.vkrunyri.cz/l/testudo-hermanni
https://botany.cz/cs/testudo-hermanni
https://en.wikipedia.org/wiki/Temperature-dependent_sex_determination
