Článek
Existují dva druhy lidí. Ti, kteří lehnou, zavřou oči a do dvou minut spí jak mimino v reklamě na plenky. A pak ti druzí – my ostatní. Lidé, jejichž hlava si v noci řekne:„Výborně, konečně je ticho. Teď můžeme začít řešit všechno, co jsme přes den úspěšně ignorovali.“
Je to zvláštní forma nočního divadla, které nepotřebuje scénář ani herce. Stačí tma, polštář, chvilka klidu – a mozek začne předvádět svůj nevyžádaný monolog. Nejdřív jen tak nenápadně připomene věci, které bude nutné řešit zítra. Pak se vrací k dávno uzavřeným scénám z minulosti, a když už se zdá, že se konečně unavil, přihodí ten největší bonus: něco, co se vůbec nestalo, ale teoreticky by se stát mohlo. Jen tak. Pro jistotu.
Uběhne hodina, dvě, možná i tři. A ty tam pořád ležíš, fyzicky připravená usnout, zatímco tvoje hlava jede na přesčas, který jí nikdo neschválil.
Problém je, že tenhle noční provoz je neskutečně kreativní. Ve dvě ráno dokáže vymyslet dvacet alternativních konců jedné hádky, která proběhla už před týdnem. Umí ti připomenout úplné hlouposti z mládí, vytáhnout obavy, které přes den vypadají směšně, ale v noci mají váhu životních rozhodnutí. A hlavně – neunaví se ani ve chvíli, kdy už by to bylo nejvíc zapotřebí.
A tak se převaluješ, po sté počítáš imaginární ovce, přehazuješ peřinu, posloucháš tikot hodin a sleduješ, jak se z místnosti pomalu vytrácí naděje, že dnešní noc ještě něco zachráníš.
Ráno vstaneš úplně normálně. Co jiného máš taky dělat. Na autopilota se rozjedeš, nachystáš snídani, odpovíš na zprávy, vyřídíš povinnosti. Tělo jede, hlava o poznání méně. A pak přijde ten zvláštní mikrookamžik, kdy se najednou zastavíš uprostřed kuchyně a marně pátráš po tom, proč jsi tam vlastně šla. A tehdy ti dojde, že noc nebyla spánkem, ale noční poradou, ze které sis nic neodnesla – kromě únavy.
Večer uleháš s nadějí, že tentokrát to půjde rychleji. A když už to vypadá nadějně, ozve se tichý, nenápadný hlas v hlavě:
„Tak… kde jsme to včera skončili?“
A můžeš začít znovu.
