Největší zklamání Camargue? Ikoničtí bílí koně. Naopak plameňáci překvapili

Do Camargue jsme jeli s jediným snem. Najít stáda bílých koní, která se ženou mořem a zvedají kolem sebe oblaka vody. Místo toho jsme si odvezli plyšového koně, boty od černého smradlavého bahna a nečekanou lásku k plameňákům.

Když jsme ráno najížděli na malý přívoz mezi Port-Saint-Louis-du-Rhône a Salin-de-Giraud, byli jsme plní očekávání. Camargue je přece země bílých koní. Stačí přejet Rhônu a člověk je prý začne potkávat na každém kroku.

No… Začal lov. První koně jsme opravdu našli poměrně brzy. Jenže stáli za ohradou. Byli nádherní, zvědaví, a dokonce se nechali pohladit. Dceři, která jezdí na koni téměř obden, ale tahle idylka nestačila. A vlastně jsem ji chápala. Koně za ohradou může potkat i doma. Camargue slibuje něco jiného – svobodu, divokost a stáda cválající mělkou vodou. Jenže skutečnost je o něco složitější.

Camargští koně jsou symbolem celého regionu. Mnoho z nich ale patří místním chovatelům, takzvaným gardians, kteří je po generace využívají při práci s proslulými černými býky. A právě to jsme nakonec viděli.

Na jedné z farem se zvedl oblak prachu a několik jezdců na bílých koních hnalo stádo černých býků. Nebyl to žádný turistický program. Prostě obyčejný pracovní den. A právě proto to mělo své kouzlo. Přesto jsme pořád doufali, že někde za další zatáčkou narazíme na vysněné stádo volně pobíhajících koní, kteří tu opravdu jsou. Na turisty však nečekají. Nenatrefili.

Po poledni jsme zastavili v malém bistru. Ve stínu stromů jsme načerpali síly, protože teploměr se neúprosně šplhal vzhůru. Vedle byl malý obchůdek se suvenýry. A protože živého divokého koně jsme stále na fotce neměli, odjížděli jsme alespoň s jedním plyšovým.

Cestou podél moře se krajina začala měnit. Najednou jsme je uviděli. Plameňáky volně v laguně. Byli sice daleko na pořádnou fotografii, ale ten pohled stál za to.

Rozhodli jsme se dojít blíž. Byl to… optimistický nápad. Stačilo pár kroků a začali jsme se propadat do černého, mazlavého bahna. Lepilo se na boty, nešlo setřást, nebylo čím smýt a jeho aroma bylo natolik intenzivní, že jsme si ho vezli autem ještě hodnou chvíli. Camargue nám prostě chtěla zanechat opravdu silnou vzpomínku.

Definitivně nám výlet zachránil až Ornitologický park Camargue. Plameňáků byly desítky, možná stovky. A překvapila nás ještě jedna věc. Na pohled totiž vůbec nebyli tak růžoví, jak jsme čekali.

Když stáli v laguně, působili skoro bíle, jen s lehkým narůžovělým nádechem. Teprve když se hejno zvedlo do vzduchu, objevila se ta slavná sytě růžová a černá kresba na spodní straně křídel.

A hlavně – byli skutečně volní. Do parku je nikdo nezavírá. Přilétají sem proto, že jim zdejší laguny poskytují ideální podmínky. Když chtějí odletět, prostě odletí.

Odjížděli jsme unavení, rozpálení od slunce a s botami, které budou černé bahno připomínat ještě při příštím čištění. Stejně bych ten den neměnila. Kdybych měla Camargue shrnout jednou větou, zněla by asi takhle: kvůli bílým koním bych sem znovu nejela. Kvůli plameňákům klidně. A kdyby se k tomu příště přidalo ještě stádo koní cválajících mořem, nebudu se zlobit.