Článek
K hledání českého granátu neboli pyropu je v Česku vhodných poměrně hodně lokalit. Některé jsou dokonce možná lepší, méně přebrané a známé než ta, kterou vám poradím. Ale nevím jak vy, já když beru na dobrodružnou hledačskou výpravu děcko, chci hlavně jistotu nálezu a vyhnout se zklamání malých mineralogů. A v tom vás lokalita, o kterém vám řeknu, zklamat nemůže.
Je to Kuzovský potok, klikatící se pod vrchem Kuzov na Litoměřicku. Právě z něj pocházejí dva ze čtyř historicky doložených českých diamantů, včetně toho vůbec největšího o váze 57 miligramů. Potok, kterému místní trefně přezdívají Granátka nebo Žejdlík, je po staletí splavovanou klenotnicí Českého středohoří. Eroze okolních sopečných hornin sem kromě diamantových rarit naplavila bohatá ložiska krvavě rudých českých granátů, olivínů, zirkonů i temných ilmenitů.
Výpravu začínáme již v pátek a couráme se s batohy pěkným krajem a užíváme krásný teplý večer s kytarou. Lov na granáty započínáme v sobotu ráno ve vsi Třebívlice. Jsou tu také pěkné prameny a koupaliště. Jdeme po modré do Dřemčic a pak po žluté do místa, kde potok křižuje značku. Na místě vidíme už dvě party jiných hledačů. Tím si však nenecháme kazit náladu, s tím jsme počítali. Jak píšu výše, lokalita je superznámá.
Začínáme sbírat
Ani tak není problém si najít vlastní „flek“. Z batohů vytahujeme pohodlné podsedáčky, máme s sebou taky sítka, někomu stačí víčko od ešusu, důležité jsou pinzetky, protože granátky jsou malé a kluzké a hledačům bez pinzety pravidelně ty nejlepší nálezy nenávratně uplavou, než doputují do nádobky, která je posledním potřebným artiklem. Nejlépe se osvědčují takové ty malé s korkovou zátkou, známé od pouťových prodejců. Vypadají hezky, nález v nich bude vypadat přiměřeně (granátky jsou maličké, cca 3 nebo max 4 mm, a v sklenicích od výživy se ztrácí) a nepronesou se vám.
Postup je jednoduchý. Do sítka s rukojetí, kovového a velmi hustého, co máte nejspíš taky doma, nabíráme vrstvičky písku, drobného štěrku a potočního bahýnka (každý hledač má svůj neiosvědčenější postup - mě se vyplatilo nabírat po menších várkách tak, aby se vrstvička štěrku a písku hezky přehledně rozprostřela v sítku). Párkrát zatočit, voda a řídké bláto odteče, případně ještě prolít čistou vodou z lahve, prohrábnout a granátky ve slunečném počasí hezky červeně svítí.
Vybíráme je pinzetkou do lahvičky. Řekli jsme si, že tu zůstaneme, dokud to bude děti bavit. A baví je to dlouho. Jednak jsou nálezy prakticky neomezené - jen časem pracného „rýžování“. Není granátek v každém sítku, nebo ne tak veliký, aby stálo za to ho brát, ale v každém pátém či šestém už ano. A někdy i víc než jeden. A tak sice pomalu, ale utěšeně v lahvičce přibývají. Jednak mezi sebou děti soutěží, kdo najde pěknější kousek. A kromě toho je horký den, můžou se cachtat, co víc si přát. Ale ano, já zapomněla, něco dobrého.
Tak vytahujeme vařiče a ešusy a vaříme rovnou pozdní oběd. Tak jsme se zabrali do hledání, že jsme ani nepocítili dříve hlad. Vydrželi jsme hledat skoro tři hodiny, aniž by se děti nudily. Po obědě už vyrážíme dále a ještě než nám pojede vlak domů, obejdeme si s nimi pěknou trasu okolní krajinou, přes Hrádek, Lhotu, Skalici a Dřevce a zpátky po červené do Třebívlic. Ve vlaku zní kytara velmi vesele - vždyť si neseme domů poklad!
