Článek
Byli jsme zvyklí vídat je ve filmech, na divadelních prken, koncertních pódiích, v televizních pořadech. Dokázali nás rozesmát, rozplakat, přimět k zamyšlení. Jejich tvář nám připomíná postavu, kterou známe z dětství, a i v dospělosti se na filmy, kde hrají rádi podíváme. Jejich hlas poznáme po pár slovech. Filmy a písničky jsme si pouštěli ve volném čase, aby nám zlepšily náladu. Měli své místo v našich životech. Byli herci, zpěváky, umělci.
Když umělec přestane být umělcem
Ale pak jsme je začali vídat jinde. Jako přímé účastníci v předvolebních kampaních, na politických demonstracích, kde však nebyli sami za sebe jako občani v davu, ale řečníky na pódiu, po boku politiků na fotografiích. Místo nových rolí přicházela veřejná prohlášení, místo písní politické slogany, místo rozhovorů o umění debaty o tom, kdo dělá tu pravou hodnotovou politiku.
Což o to, každého věc, jen známá tvář, cokoli řekne, společnost vnímá výrazněji a ve větším měřítku. Protože umělec nevystupuje ve veřejném prostoru jako obyčejný člověk. Často má před sebou publikum, které mu důvěřuje, obdivuje ho a někdy mu přisuzuje autoritu i v oblastech, o nichž nemusí vědět o nic víc než jeho fanoušci, kteří tak dávají jeho slovům větší váhu jen proto, že je slavný.
Svou popularitu tak mnohdy zneužívají k přesvědčování lidí, koho mají volit. Ale také je tam ta druhá strana mince: za to, že vyjádří svůj politický postoj, cítí se svobodněji, ale můžou tak ztratit část svých příznivců a fanoušků. Mnozí z nich se poté dušují, že už se nikdy nepodívají na film, ve kterém hráli a nepřijdou na žádné jejich divadelní představení.
Umělci dostávají prostor v médiích a tím oslovují masy lidí, ovlivňují veřejné mínění. A to nejen před volbami, ale i během roku, kdy vyjadřují své názory na politické dění, avšak ne soukromě, mezi svými kolegy, přáteli, známými, rodinou, ale hlásají je široké veřejnosti v rozhovorech, svých statusech na sociálních sítích, ale i prostřednictvím svého umění.
Politický názor jako součást tvorby
Když se umělec začne vyjadřovat k politice ve své tvorbě, budí to rozporuplné pocity a reakce. Najednou už pro některé lidi není tím hercem, kterého obdivovali v nezapomenutelné roli, ale ten, který podporuje určitou stranu. Zpěvačka, jejíž písně jsme kdysi rádi poslouchali, se stala především hlasem určitého politického názoru. A přichází odklon a ztráta přízně: „Měl/a jsem ho/ji rád/a“, „Zklamal/a mě“, „Tím u mě skončil/a“. A nejen to. Stane se terčem nenávisti, odsuzování, náhle čelí urážlivým postům a komentářům na sociálních sítích a někdy i nevyžádaným kontaktům v soukromých zprávách, v nichž se mohou objevovat i vulgarity a výhrůžky.
Je to zvláštní proměna. Takový nezvyk. Ne, že by umělci neměli mít občanské postoje a názory. Mají právo mluvit stejně jako kdokoli jiný. Mohou se angažovat, protestovat, podporovat kandidáty i kritizovat vládu. Jejich hlas může být důležitý a jejich odvaha může mít v některých chvílích skutečný význam. Jenže je rozdíl, když umělec řekne svůj soukromý názor, a tím, když se z jeho názoru stane hlavní náplň jeho veřejného života. A právě tehdy se ztrácí to, co už se nemusí nikdy vrátit: někdo, kdo nás kdysi oslovoval svým uměním, začne být vnímán už téměř výhradně skrze politiku.
Stojí to za to?
Umělec má tvořit. A umění vyžaduje čas. Herec musí studovat role, vžít se do své postavy. Zpěvák musí zkoušet, někdy i sám komponovat, psát texty a skládat hudbu. Spisovatel musí usednout ke stolu a hledat slova, která budou mít smysl za deset i více let. Umělecká práce není jen slavné jméno a tvář. Je to řemeslo, které potřebuje péči a soustředění.
Politika však nabízí něco jiného. Veřejný prostor, okamžitou pozornost, pocit, že lze ovlivňovat směr, kterým se společnost ubírá. Umělec, který byl zvyklý oslovovat tisíce lidí prostřednictvím své tvorby, může promlouvat k ještě k širšímu publiku. Jeho slova se citují, sdílejí a komentují. Ale každý takový výstup nebo politicky laděný umělecký počin může vyvolat bouřlivou odezvu. Tím může i hodně ztratit. Nejen svůj klid, který do té doby měl. Ale stane se terčem nenávisti, dehonestace, zlé vůle a zesměšňování.
Je pro umělce tak bytostně důležité, aby celá republika znala jejich politické smýšlení? Však se mohou svobodně vyjádřit u voleb. Jako my všichni. Mnozí umělci však tuto ošemetnou záležitost dokážou skloubit se svou profesí. K politice se vyjadřují jen okrajově nebo pouze na přímý dotaz a volí kulantní diplomatická slova.
Bohužel jsou i tací, u nichž se původní profese změní v pouhou vzpomínku. A už si ani neuvědomují, čeho se vzdali. Proč uměleckou profesi, která přinášela radost tolika lidem, kdy dokázali pobavit, rozesmát, vyvolat v nás emoce, pohnout naším nitrem, nadchnout svým hereckým uměním, fenomenálním zpěvem, vymění za hlásání určitého politického postoje? Možná mají pocit, že získávají větší vliv a budou moci zasahovat do dění. Že místo hraní rolí nebo zpívání mohou pomoci změnit svět k lepšímu. Ale opravdu se jim to může podařit? V prvé řadě jsou to umělci, kteří pozornost a sympatie získávali v průběhu své umělecké kariéry, a tak by to, dle mě, mělo být i nadále.
Dnes tak, zítra jinak
Politika je pomíjivá. Strany vznikají a zanikají, jejich popularita kolísá, spojenci se mění v odpůrce a ten, kdo byl jeden den u kormidla se druhý den propadne do podpalubního vězení. To, co dnes plní titulní stránky, může být za pár let úplně jinak. Politici odejdou, ale oni byli politiky. Věděli, do čeho jdou. Ale umělcům už to nikdo neodpáře. Už budou navždy spojeni s konkrétní politickou stranou nebo hnutím. I po uplynutí desítek let. Však se některým koexistence s komunistickým režimem a spolupráce s StB předhazuje dodnes. Přitom to mohlo být úplně jinak. Někdo jen proplouval, jiný se postavil proti, některý byl angažovaný z přesvědčení a někdo k tomu byl donucený. Ale to společnost nerozlišuje. A odsoudí velmi rychle. Protože když jsou lidé schopni zatratit i rodinné příslušníky a kamarády kvůli jinému politickému názoru, než mají oni sami, kvůli volbě prezidenta spolu minimálně třeba týden nepromluvit, co teprve umělce, kteří jsou pro ně prakticky cizí lidé. Ale co je nejsmutnější, že některé nadobro odvrhnou jejich umělečtí kolegové.
Jak se na ně bude nahlížet?
Po umělci má zůstat role, píseň, kniha, obraz, socha. Něco, k čemu se můžeme vracet, i když už jeho autor není mezi námi. Něco, co neztrácí smysl s každou další změnou politické situace. Umění dokáže přežít režimy, vlády i ideologie.
Je poněkud smutné, když člověk, který měl možnost zanechat po sobě něco trvalého, věnuje více času něčemu, co může být za několik let bezvýznamné. Nakolik si ho pak lidé budou spojovat s politikou, kam až si ji pustí a nechá ji své umění požírat až z něho nezbyde nic.
Názory se mění. Lidé, kteří dnes tleskají jeho politickým projevům, mohou zítra tleskat někomu jinému. Politická příslušnost je často jen nálepka, kterou umělec dostane. A pak se jí velice obtížně zbavuje. Pokud ovšem chce. Ale jeho jméno bude navždy spojené s určitou politickou stranou, kampaní a jeho politickými postoji. A všechno, čím nás kdysi jako umělec oslovoval zůstane kdesi v minulosti.
Zbyde jen marnost
Tolik let práce, nezapomenutelných rolí, koncertů, potlesků, tolik okamžiků, kdy se mu podařilo dotknout lidské duše překryje několik politických prohlášení a veřejných vystoupení. Pak už bude jen vzpomínat na svět, v němž nemusel kvůli svému politickém stanovisku obhajovat každé slovo a nést za něj následky. Na dobu, kdy mohl v poklidu hrát, zpívat, tvořit.
Někdo to však dokáže oddělit. Třeba já si žádného svého oblíbeného herce a zpěváka nenechám zaškatulkovat a nebudu na něho nahlížet jinak jen kvůli jeho politickému názoru. Vzpomenu si na jeho role, ráda se podívám na film, kde hraje. Poslechnu píseň. Ale je pravda, že mi na mysl přijde i to: „Jo, to je ten, co podporuje toho a toho.“ „Tenhle byl tam a tam.“ „Ten se fotil s tím a tím.“ „Ta řekla to a to.“ I tak to odděluji. Ale pokud propadne politické angažovanosti, žádné nové filmy kvůli ní nenatočí, žádnou novou písničku nesloží, stane se pro mě už jednou provždy politickým agitátorem a figurkou v mocenských hrách.
Závěrem
Určitě bychom měli více přemýšlet o tom, co od umělců očekáváme. Zda potřebujeme, aby nám říkali, koho máme podporovat, čemu věřit a na které straně stát. Nebo zda bychom si měli ponechat prostor k vnímání jejich původního poslání: přinášet umělecký zážitek, vzbuzovat emoce, ať už veselé, nebo smutné, ale veskrze pozitivní.
Protože svět politiky je plný lidí, kteří chtějí získat naši pozornost a přesvědčit nás o své pravdě. Svět umění by měl zůstat místem, kde se nemusíme přiklánět k žádné straně. Když jdeme na jejich vystoupení, chceme zážitek z odehraného představení, na koncertě chceme slyšet oblíbené písně. Ve filmu soucítit s postavou a fandit jí nebo obdivovat umělecké dílo. Nechceme tam řešit politiku a její nálady, které se mohou stát součástí představení a nechat se přesvědčovat ve stylu „přemluv bábu“.
Je škoda, když se z herce stane především politická tvář a ze zpěváka hlas určité politické strany. Ne, že bych jim chtěla upírat právo rozhodovat o vlastním životě. Jen v tom všem může zaniknout to, co bylo možná cennější než vyjadřovat své polické postoje. Ale to si musí každý rozhodnout sám, jestli mu to za to stojí. Je to risk, kdy může získat, ale také hodně ztratit. Nenávratně. Jen pro nás to může být mnohdy zklamání. Ale těch, kteří politiku až tak „nežerou“ jako třeba já, se to tolik nedotkne. Spíše je až obludné to, jaké reakce to vyvolává, a to je to, co mě na tom natolik znechucuje.
Bylo by smutné, kdyby umělci zapomněli, kým byli. Na radost, kterou rozdávali svým uměním. A ještě smutnější by bylo, kdybychom na to zapomněli my.
Jsme ještě vůbec schopni oddělit jejich uměleckou tvorbu od jejich politických názorů?
Zdroje:
https://www.facebook.com/photo/?fbid=1587565893374199&set=a.642654241198707
vlastní úvaha
