Článek
Fotografie ze školních let mají své kouzlo. Připomínají nám jednu etapu našeho života, spolužáky, učitele, první kamarády i dobu, kdy jsme začínali být více samostatní a nabývali nové vědomosti a zkušenosti. Ale nejde jen o tu společnou fotku celé třídy. Ale o fotografování jednotlivců, kdy vaše dítko fotograf sice vyfotografuje, ale nejen jako jednu klasickou fotografii, ale následně z jeho snímků připraví rozsáhlou nabídku ve formě hotového balíčku skládající se z fotografií různých rozměrů, kalendáře, klíčenky, magnetky a jiných upomínkových předmětů a ten je následně poslán po dítěti i s platebními údaji, kdy si buď vše necháte a zaplatíte, anebo opět po dítěti vrátíte.
Práce navíc pro učitelky
Někde je to už záležitost pouze fotografa a zákonného zástupce dítěte, jinde to jde vše přes učitelky, které s tím mají spoustu starostí. Minimálně dva týdny vybírají peníze, předávají fotografie, řeší reklamace. Tedy fotograf si udělá obchod a učitelky mu zdarma dělají propagaci, organizaci focení, distribuci, výběrčí, asistentku, a to vše na úkor své práce.
Kdysi stačila jedna fotografie
Já sama si pamatuji ze svých školních let, že fotografovaní bylo poměrně jednoduchou záležitostí. Tři stejné fotky a hotovo. Nikdo nic dalšího nevymýšlel. Na dalším stupni ve škole byla možnost se vyfotografovat společně s kamarádem a na střední i ve skupinkách. A samozřejmě fotografie celé třídy s třídní učitelkou. Bylo to přehledné, předem se vědělo, o jaké fotky půjde, jejich počet i cena.
Dnes se vymýšlejí různé balíčky a kdesi cosi k tomu, aby se to cenově vyšplhalo co nejvíc. Rodiče musí koupit od určitého počtu kusů, anebo zaplatit celý balíček, kde je i to, co nechtějí. Pokud tedy o tuto vzpomínku stojí. Jenže nekupte to, když už jsou fotky hotové a dítě je donese domů a už je vidělo. Ale jsou i tací, kteří nepovolí a odmítnou jakékoli fotografování, jiní zase z důvodu, protože jsou sami profesionálními fotografy, anebo mají svého, ke kterému chodí.
A ještě jsou tu tematické fotografie, což je také kapitola sama pro sebe. Obzvláště ty vánoční. Je připravená určitá scéna, pozadí, rekvizity. To už není jen: „Postav se sem, úsměv, zoubky…“ …a cvak! „Další.“ Ale událost. Chvíle, na kterou se připravují, vybírají vhodné oblečení, třeba i kostým, zvlášť holčičky, které se na to patřičně vyšňoří, načesají, mašličky, šatičky, jedna krásnější než druhá, ale ani kluci nezůstávají pozadu v kravatách, vestičkách, sakách a gentlemanskými účesy. Jenže ouha! Pokud pak rodiče chtějí vánoční foto, musí koupit celý balíček, který obsahuje jednu fotku, vánoční kalendář, papírový stojánek a k tomu třeba magnetku a hrnek.
Jinak dnes už nejsou k mání pouze papírová fota, ale jsou k dispozici i v digitální podobě, a tam se ceny a přístup také liší. Například tři digitální fotografie stojí 500 Kč, ale když je chcete i vyvolat, musíte zaplatit další peníze.
Když rodiče odmítnou
Rodiče můžou mít pocit, že když odmítnou zaplatit, připraví tak dítě o něco, co ostatní mají a že bude vyčleněno z kolektivu. Tedy ne nadobro. Ale po dobu, kdy se ostatní fotí, bude muset být někde stranou, nebude pro něj připraven žádný náhradní program anebo mu to bude prostě a jen líto.
Když je rodič postaven před hotovou věc
Je spousta rodičů, kteří nemají zájem o několik formátů té stejné fotografie, ani nestojí o žádné upomínkové předměty s podobenkou jejich dítěte. Stačil by jim jeden pěkný snímek, případně ve dvou, třech kusech, aby mohli podělit prarodiče. A přesto se najednou ocitnou před nabídkou, jejíž cena pro ně může být vysoká a pokud se o stylu fotografování, rozsahu nabídky a cenách dozvědí až ve chvíli, kdy už fotografie vznikly nebo jim hotové výrobky dorazily domů, tato situace se tak pro ně stává velice žinantní. Nakonec je spíše koupí, když už jsou doma a aby to jejich dítě nemrzelo.
Ze školního fotografování se tak stává v kombinaci této obchodní strategie nenápadný nátlak, v němž velkou roli hrají dětské emoce a ochrana soukromí. Při vrácení fotografií a dalších předmětů by totiž měly být skartovány. Ale jak si to lze ověřit? Mnoho rodičů nechce, aby někdo vlastnil snímky a předměty s podobou jejich dětí, se kterými by případně mohl nějakým způsobem disponovat, a i z toho důvodu je raději koupí.
Když si fotografie nikdo nekoupí, opravdu se zničí?
Pokud rodiče o hotové fotografie nebo upomínkové předměty nemají zájem, může jim být sděleno, že se neprodané produkty zlikvidují. V případě fyzických fotografií proběhne jejich skartace. Jenže co digitální soubory, náhledy a kopie, které mohly vzniknout během zpracování? Protože je rozdíl mezi skartováním vyvolaného snímku a odstraněním digitálního souboru ze systémů, v nichž byl zpracováván. A ještě jinou otázkou je, zda byly fotografie uloženy u externího dodavatele nebo zda existují záložní kopie.
Je proto zcela pochopitelné, že rodič chce vědět, jaká pravidla pro uchovávání fotografií platí a co přesně znamená jejich zničení. Podmínky uchovávání a mazání snímků by tedy měly být jasně stanovené a rodičům srozumitelně vysvětlené. Pokud si fotografie nekoupí, nemělo by to znamenat, že rodič ztrácí možnost zjistit, jak se s podobiznou jeho dítěte nakládá.
Musíte za již hotové fotografie platit?
V § 1816 občanského zákoníku je psáno, že: Plnil-li podnikatel spotřebiteli něco bez objednávky a ujal-li se spotřebitel držby, hledí se na spotřebitele jako na poctivého držitele. Spotřebitel nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom vyrozumět.
To znamená, že podnikatel může spotřebiteli dodat zboží nebo službu pouze v případě, že si ji spotřebitel objedná nebo se zasláním výslovně souhlasí. Pokud podnikatel dodává spotřebitelům neobjednané zboží nebo služby, může být takové jednání chápáno jako agresivní obchodní praktika. Často se tak stává, že podnikatelé s neobjednaným plněním zašlou i výzvu k úhradě kupní ceny zboží nebo služby, popřípadě vyzvou spotřebitele k úhradě nákladů dodání. Spoléhají na to, že se spotřebiteli nebude chtít věc řešit, zalekne se a v případě fotografií a předmětů s vyobrazením jejich ratolesti podlehne tlaku a cenu uhradí.
Spotřebitel však nemá povinnost hradit cenu neobjednaného zboží a služeb a není ani povinen oznámit podnikateli, že obdržel neobjednané zboží a od převzetí zboží se stává poctivým držitelem a může se zbožím nakládat podle svého uvážení.
Pokud rodič souhlasil pouze s fotografováním dítěte, automaticky to neznamená, že si objednal celý balíček výrobků (několik různých fotografií, magnetky, kalendáře, klíčenky apod.) Pouhé oznámení, že přijde fotograf a souhlas rodičů s fotografováním sám o sobě není objednávkou všech výrobků, které z pořízených snímků mohou vzniknout a pokud mu fotograf bez jeho objednávky zašle celý balíček hotových výrobků a požaduje jejich zaplacení, nebo vrácení, jde o neobjednané plnění ve smyslu uvedeného ustanovení a rodič nemá povinnost za takové výrobky zaplatit ani je na vlastní náklady vracet či posílat po svém dítěti zpět a může si je ponechat, aniž by mu tím vznikl dluh vůči fotografovi.
Je ale třeba mít jasno v tom, s kým fotograf uzavřel smlouvu, zda přímo se školou a ta objednala určitou službu. Pak je nutné posoudit, kdo je skutečným smluvním partnerem a komu jsou výrobky dodávány. Rozhodující je, zda podnikatel výrobky skutečně poskytl rodiči bez jeho objednávky. Pokud by je například objednala škola na základě smlouvy vlastním jménem, anebo jednala jménem rodičů, může být právní situace jiná.
A co souhlas s fotografováním? Stačí GDPR?
Zde se nabízí ještě jedna důležitá otázka: Za jakých podmínek lze děti ve školách a školkách fotografovat a co se s jejich fotografiemi následně děje?
Není správné automaticky tvrdit, že každé fotografování dítěte bez souhlasu rodičů představuje porušení GDPR. Právní situace je složitější. Úřad pro ochranu osobních údajů rozlišuje mezi ochranou osobních údajů a ochranou podoby a soukromí člověka podle občanského zákoníku. Rozhodující jsou mimo jiné okolnosti pořízení snímku a způsob jeho dalšího využití.
U systematického fotografování, při němž fotograf pořizuje, eviduje, uchovává a nabízí jednotlivé portréty konkrétních dětí k prodeji, je proto zcela namístě zkoumat, jaký právní základ pro zpracování fotografií má a zda rodiče dostali potřebné informace. Samotný souhlas školy s návštěvou fotografa automaticky neznamená, že jsou vyřešeny všechny otázky týkající se práv dětí a nakládání s jejich podobiznami. Například rodiče souhlasí s pořízením školní fotografie, ale nechtějí, aby byla zveřejňována na internetu nebo využívána k jiným účelům.
Jejich souhlas by neměl být automaticky chápán jako neomezené svolení k jakémukoliv dalšímu nakládání se snímkem.
Důležité je také rozlišovat mezi pořízením fotografie, jejím uchováváním, předáním jinému subjektu a případným zveřejněním. Každá z těchto činností může mít jiné právní souvislosti. Stejně tak je legitimní chtít vědět, kdo fotografie zpracovává, jak dlouho je uchovává, kdo k nim má přístup a za jakých podmínek je případně předává dalším subjektům. A nejde jen o právní formalitu, ale především o soukromí dítěte, které nemá možnost rozhodnout, jak bude s jeho podobiznou naloženo.
Obchodní strategie?
Proti školním fotografiím všeobecně nikdo nic nemá. Mohou být krásnou vzpomínkou, ke které se po letech lidé rádi vrací. Třeba aby je ukázali svým dětem, vnoučatům. Vadí ale to, že rodiče jsou mnohdy postaveni před hotovou věc, o jejíž podmínkách předem nevěděli, a následně se cítili nepříjemně, pokud se rozhodli nic nekoupit.
Ono na první pohled to může působit jako snaha o rozšíření nabídky. A pokud je cílem nabídnout rodinám co nejširší výběr, bylo by správné, aby si další produkty mohly případně doobjednat. Ale aby tak mohly učinit dobrovolně a znaly podmínky předem.
Protože obchod má probíhat tak, že zákazník předem ví, co se mu nabízí, za jakou cenu a za jakých podmínek. Měl by mít možnost nabídku odmítnout, aniž by se musel obávat, že tím někomu způsobí komplikace. A u dětských fotografií to platí dvojnásob.
Toto se ovšem neděje všude. Je to škola od školy a každý má jiné zkušenosti. Jak dokládá diskuze o této problematice k článku od iDnes, který je ovšem za paywallem.
Závěrem
Někdo je s touto nabídkou spokojený, jiný koupí, protože to není nic proti ničemu, jiným to dost silně vadí, někdo koupí právě z výše uvedených důvodů, někdo zaplatí jednou a podruhé už ne a jiný odmítne bez skrupulí a nijak nepříjemně se kvůli tomu necítí.
I přístup jednotlivých fotografů je různý. Jeden dá nabídku předem ve formě letáčku, kde jsou náhledy všech rozměrů fotografií a v případě tematického fotografování i ona scéna, u jiného je možnost vybrat si z online galerie, a to nejen rozměr, ale i počet kusů, a někdo posílá ty balíčky.
A jaké zkušenosti s fotografováním ve vzdělávacích zařízeních máte vy?
Zdroje:
https://www.idnes.cz/praha/zpravy/praha-vanocni-foceni-penize-fotka-skola-dite-rodice.A261025_194639_praha-zpravy_jans
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89?text=%C2%A7%201816
https://azlegal.cz/neobjednane-plneni/
