Článek
Já měla psy ráda odjakživa. Prý už v kočárku, když už jsem dokázala sedět a uviděla psa, radostně volala: „Péj“. A kdykoli se někde naskytla možnost nějakého pomuchlat, pohrát si s ním, tak ji využila naplno a pes po mém odchodu si musel jít odpočinout. Stočil se do klubíčka nebo sebou rovnou plácl na zem tak, jak byl a spal a spal a spal. Od sousedů jsem si půjčovala štěňata nebo když se u příbuzných nějaká narodila, jeli jsme se na ně podívat. Sama jsem toužila po psovi, ale tento životní dětský sen se mi splnil až v mých 16ti letech.
Když jsem tedy nastoupila na poštu jako doručovatelka, ke štěkacím chundeláčům za plotem jsem tudíž přistupovala spíše s podivem a lehkomyslností. A když jsem se kolegyně ptala, proč tak vyvádějí, řekla mi: „Protože jim šaháš na schránku.“ Psi se za plotem chovali různě. Štěkali a následně couvali. Skákali do výšky. Točili se přitom dokola, anebo rovnou zahájili útok a hupsli na plot či přímo na onu schránku. Ale to už jsem byla pryč.
Protože jsem byla střídač, tak jsem se dostala na různá místa a poznala všemožné formy psí obrany plotu a poštovní schránky. I přesto jsem však s některými chlupáči s vlhkým čumákem navázala přátelský kontakt. To když jsem shledala, že pro ně nejsem objekt k sežrání a dávali mi najevo, že tomu dají šanci vzájemně se poznat, vyhlásili jsme tedy oboustranné příměří a já jim dala nejprve očuchat svoji ruku tak, aby nemohlo dojít k její případné ochutnávce a poté už jsem se pustila do jejich hlazení technikou obouruč. Pak jsem se už vyloženě těšila na místa, kde jsem věděla, že čekají ti, u kterých jsem byla v přízni a vždy se na chvíli zastavila a přes plot je podrbala. Vědoma si toho, že kdyby něco, tak si za to mohu jen a pouze sama a nenapadlo by mě jejich majitelům něco vyčítat či je snad dokonce žalovat.Tohle už byli psi, pro které jsem byla vítaná návštěva. Ale pak byli tací, co mi dávali stále najevo, ať se co nejrychleji klidím z jejich zorného pole.
Když jsem pak měla svůj stálý rajón, ochočila jsem si tak 98 % psích strážců tamějších obydlí. U jednoho mi paní dokonce řekla, že jsem jediná, na kterou nevrčí a neštěká a kterou takto přijal. Byl to přenádherný německý ovčák světlejších barev, ze začátku velmi ostrý a už z dálky dával jasně vědět, že si na něj jen tak někdo nepřijde. Klíč k našemu úspěšnému vztahu byl ten, že jsem se s ním seznámila v přítomnosti jeho paničky. Proběhlo očichání, pohlazení a završeno bylo piškotovým úplatkem. A od té doby mě již vyhlížel. Když jsem byla u něj, prostrčil hlavu přes vrátka a nechal se hladit, přivíral oči a já vnímala jeho něžnost a důvěru.
Avšak byli i takoví, co o seznámení nestáli, piškot si třeba vzali, ale dál rafali a vysílali přímočaré signály, že tady se žádné miliskování konat nebude. Ale nejtěžším kalibrem byli ti, co si ani piškot nevzali a kdyby nebyla mezi námi zábrana, byla bych na kusy.
Ony i ty poštovní schránky jsou někdy tak nedobře umístěny a přístup k nim je velmi problematický. Někteří je dají tak, že jsou v těsném dosahu i psa. Může pak lehce prostrčit čumák mezi plaňkami, chytit za rukou, vyskočit na plot nad schránku. K tomu křoví okolo, že není vidět, zda tam ten pes je, anebo ne. Přiřítí se znenadání, vyskočí a kousne pošťáka do ruky, nebo do tváře. Některé schránky jsou i „chytře“ umístěny na plotě zevnitř, což já považuji za povýšeneckou pohodlnost a vůči doručovateli je to velmi neohleduplné. Jen mu tím ztěžujete práci. O riziku kousnutí v tomto případě nelze nijak polemizovat.
Psi za to nemohou. Jen následují obranný instinkt, jehož cíl je: zničit pošťáka! S piškotem i bez. Je na jejich majitelích, jak je naučili poslouchat či jak je zajistí. A někdy i když se majitelé snaží, nepřestanou štěkat a hledat skulinku v plotě či pootevřených vratech, kudy by se nečekaně protáhli a zaútočili na svého nepřítele v modrém. To se stalo u jedné paní, kdy pootevřela, já jí dávala dopis, jenže pes hbitě využil příležitosti, opřel se do vrat a letěl na mě. Já se tak lekla, že jsem začala couvat a dala přes sebe desky, což mě zachránilo, paní ho sice hned chytla, ale stihl mi přirafnout palec. Vvvázla jsem „jen“ se štěnicí na nehtu. Nadávala jsem jak špaček, že jsem jí to říkala. Ona honem dělala omluvná gesta, přiložila ruku k mojí, ale já byla tak namíchnutá, že jsem jí strčila dopis a odešla rychlým krokem bez pozdravu. Tady jsem vždy čekala notnou dobu, když si měla jít pro dopis, než si nabalí odpadky do popelnice, co stála venku, aby to měla při jednom, takže jsem tam stála déle, než bylo nutné a pes tudíž namíchnutý na maximum.
Tolikrát jsem držela kliku od vrátek, aby ji lidi neotevřeli dokořán a zároveň říkala: „Neotvírejte,“ když si šli pro dopis a za nimi se řítil jejich obránce se zuřivým štěkotem a s vizí konečného řešení pro zvonícího drzouna. Prostě jdou a otevřou. Jako jinde, kdy pes vždy vyštěkával a dával najevo, že dál už ani krok. Pán přišel, otevřel a pes se hnal na mě, ale na poslední chvíli si útok rozmyslel. Později jsme se dozvěděli, že pokousal člena rodiny, babičku.
Jindy mě pes chytl za nohu. Bylo to však na ulici. Naštěstí jen chytl, ale nestiskl a běžel dál. Když jsem volala na dotyčnou, co se stalo, ani se neohlédla, pokračovala dál, jakože neslyší a dělala, že neexistuju, zato přidala do kroku.
Jiný mě napadl, když byl s paní na procházce na volno. Já házela dopisy do doručovacích schránek pro lidi, co bydlí ve vzdálenějších či špatně přístupných místech. Pes přiběhl až ke mně, štěkal, ale dokud jsem stála čelem k němu, zaútočit se neodvážil. Až když jsem se otočila, štípl mě do lýtka, prokousl kalhoty, které byly moje, poněvadž pracovní a vlastně kompletní stejnokroj mi dosud nedali, poranění však bylo drobné. I tak jsem zašla k doktorce, nechala si vystavit potvrzení, ale nic z toho nebylo. Myslela jsem, že to s paní vyřešíme, tvrdila mi, že je očkovaný, ale už jsem ji pak nedostihla.
Tedy nejen za plotem, ale i když jste se psem na procházce a máte ho na volno, je dobré si ho přivolat a dát na vodítko, když uvidíte pošťáka. Pes ho totiž pozná, pro něj je to onen troufalec, který se pravidelně snaží dobýt jeho území a tak je velká pravděpodobnost, že na něj zaútočí.
Když váš pes někoho pokouše
Když se toto stane, máte ze zákona povinnost nechat ho do 24 hodin vyšetřit veterinárním lékařem pro vyloučení vztekliny. A následně ještě o 5 dní později. Což se vám nechce. Taktéž byste měli uhradit veškeré náklady s tím spojené i tomu, koho váš pes pokousal. To znamená ošetření, léky, zničené oblečení. A třeba zaplatit i bolestné. Což se vám už vůbec nechce. A tak to někdy dojde až k soudu. A nedejbože, když pes očkovaný není, anebo se u psa prokáže vzteklina, napadený musí na několikadenní pobyt do nemocnice na infekční oddělení, kde podstoupí vakcinaci, což rozhodně není nic příjemného.
Takže proč?
V té době se mi dostala do ruky kniha Pes: Proč zahrabává kosti? (MUDr. Marty Becker & Gina Spadaforiová), kde je to přesně vysvětleno. I spousta dalších podobných záhad psího chování. Nemám ji momentálně po ruce, abych citovala, někomu jsem ji půjčila a už se mi nevrátila zpět, ale je to tedy takhle:
Pes bere pošťáka jako vetřelce. Sleduje ho, jak se přibližuje k jeho domu a pak mu ještě sahá na schránku, kterou vnímá jako svoje území. Štěkáním dává najevo nevoli a snaží se ho zahnat. Někdy i útočí skákáním na plot ve snaze svoje území ubránit. Avšak pošťák hodí dopis a odchází, a pes to bere tak, že vetřelce zahnal. Jenže se vrací, opakovaně, což psa popouzí, přece když ho už jednou zahnal, tak jak to, že je opět tady a své výpady proti němu stupňuje, což může skončit i jeho napadením.
Tedy nic složitého. Jenže mnoho lidí tohle neví. Berou to na lehkou váhu, nejsou nápomocní k vylepšení podmínek a když už se něco stane, nemají se k odpovědnosti a snaží se z toho vykroutit.
Jak tomu předejít
Nejlepší je nechat pošťáka se s vaším psem seznámit. Aby věděl, že je to někdo, kdo k vám chodí s dobrým úmyslem a není pro ně hrozbou. Někdo si však nepřeje, aby se pes s někým takto seznamoval, protože právě chce, aby hlídal. Natož si od něj bral něco k snědku, to aby ho někdo neotrávil, kdyby byl ochotný brát pamlsky od cizích. Jenže tohoto seznámení je více než třeba.
Je to podobné, jako když k vám chodí sestřička na domácí péči o vás nebo člena rodiny. Také je lepší, když k sobě budou mít oboustrannou důvěru, než když ho musíte někam zavírat nebo uvazovat. Pak se třeba může stát, že dotyčný bude sám doma, upadne, pošťačka nebo sestřička ho uvidí přes okno, jak tam leží, jenže uvnitř, anebo už na dvoře je pes, jenž jí svým chováním ukazuje, že když tam vkročí, neodejde po svých, nebo bude o jednu končetinu chudší, a tak se nemusí dočkat včasné pomoci. Proto je více než žádoucí nechat vašeho psa si na tuto osobu zvyknout. Přispěje to k dobrým vzájemným vztahům a vyhnete se tak možným nepříjemnostem i případné tragédii.
Zdroje:
https://www.spokojenypes.cz/pokousal-vas-pes-nebo-kocka-poradime-vam-co-delat/
Marty Becker & Gina Spadaforiová, Pes: Proč zahrabává kosti, 2010 , BB art
osobní zkušenosti
