Článek
A tím nechci říct, že máme přidat na přísnosti k dětem. Naopak, ubrat s přísností vůči sobě.
Poslední dny na mě všude vyskakuje reklama na webináře, jak nekřičet na své (a asi ani na cizí :)) děti. No. Jak?
V úvodu se píše, že křik působí velmi negativně na vývoj mozku. To souhlasím. Jinými slovy svým křikem své dítě nenávratně poškozuju. Souhlasím. Jen je to na můj vkus trochu přísně řečeno. Občas mám dojem, že tahle přísná a drsná prohlášení se mnohem víc dotýkají citlivějších lidí, kteří to zas tak drsně říct nepotřebují, protože už často vědí, že dělají něco špatně, když to dělají, jen si v tu chvíli neumí pomoct. A tahle přísná věta je spíš ještě víc rozhodí, než aby pomohla. Vnímám to tak, že tyhle věty, až trochu výhružky, nejsou nejšťastnější cestou, jak člověku pomoct danou věc nedělat. Spíš v člověku vzbuzují strach.
Obdobné je to s různými „reklamami“ na bezpečnost za volantem. Vybírají se drastické záběry dopravních autonehod, aby už to lidem konečně „došlo“, aby přestali zavírat oči. Asi až drastické obrázky s lidmi dokážou pohnout. Možná proto, že máme právě tolik zavřené a otupělé emoce. Což se zřejmě stalo jednak výchovou, jednak na nás působí tlak společnosti, jednak je v podstatě bezpečnější emoce neukazovat - zejména emoce jako slabost, zranitelnost, nejistota… Ačkoli se o zralém prožívání emocí hodně mluví a umět pracovat s emocemi je dnešní trend, myslím, že to ještě ve společnosti nedošlo do správné hloubky, aby se změna děla zevnitř, že se to spíš všechno stále řeší logicky a hlavou, což je ovšem v případě emocí slepá ulička. Emoce hlavou nevyřešíme. A to je onen kámen úrazu. Abychom se s emocemi naučili opravdu správně zacházet, abychom byli autentičtí, musíme se ponořit do sebe. Níž. Hloubš než je hlava, logika a vědomá mysl. Ale o tom až v dalším článku… Jinak budu jako Cimrman a nebudu schopna myšlenku udržet, ani myšlenku opustit :)
Zpět tedy k té drastičnosti a jejímu dopadu na citlivé a méně citlivé osoby. Je tu totiž pár jedinců, kteří emoce zavřené nemají a kteří jsou naopak velmi citliví a podobně drsné reklamy, obrázky či prohlášení se jich dotýkají, ba co více, zraňují je. A tím se obloukem vracím k tomu, že děsit rodiče tím, že jejich zakřičení má na dítě fatální dopad, není možná jediná správná cesta. Rozhodně ji nelze aplikovat plošně na všechny rodiče (stejně jako drastická zobrazení dopravních nehod ve snaze tragédiím zabránit). Citlivý rodič se spíš složí, než aby se chytil za nos a šel na seminář. On tedy na seminář nakonec půjde taky, ale na takový, kde bude hledat zpět ztracenou sebehodnotu, kterou ztratil, protože jako rodič ve svých očích opakovaně selhával, když jednou za čas zakřičel na děti.
Protože když jste zakřičeli na své dítě a máte pocit selhání jako rodiče, tak v té změti silných emocí vzteku a sebeobviňování, neumíte přepnout na racionální uvažování a prostě se vědomě rozhodnout to nedělat. Sami jste v tu chvíli v emocích. Ty emoce musí ven. Pryč. Pak teprve se dá něco řešit.
Ale kéž by takové věty fungovaly jako takové vypínací čudlíky: „Aha, jasně, včera jsem četla, že nemám křičet, protože tím páchám na dítěti nevratné škody. Jasně, tak já se dám dokupy, okamžitě se vzpamatuju, přepnu ze svého dramatického Já na své logické Já a šup, nekřičím, usmívám se, hladím, zatímco dítě šílí a hází nejdřív hračkama, pak sebou, a pak se chystá vrhnout na mě nebo na kohokoli, kdo se přiblíží“ Kéž by takový knoflík na vypnutí emocí a přepnutí na logiku byl. Ale já ho tedy nemám. Pokud někdo z vás jo, dejte vědět, kde jste ho sehnali, pořídím si radši hned dva :) Já jsem zkrátka ve chvíli, kdy dojde k tomu křiku (a že holt stále ještě někdy dojde, i když tisíckrát teoreticky vím, že křičet se nemá, většinou to nejvíc vím v té situaci, ve který křičím, ale nejde si v tu chvíli pomoct…), Zenu na míle vzdálená.
Ačkoli je ta rada stokrát dobře míněna, zasívá, nebo může v nás zasívat strach a úzkost a pocity selhání…
Většinou křičíme proto, že se uvnitř cítíme špatně. Bezmocně, smutně, opuštěně… Jakkoli, ale určitě ne v harmonii. Třeba si zrovna teď uvnitř připadáš jako špatná máma, jsi z toho zoufalá, nevíš si rady, ale snažíš se, co ti síly stačí i nestačí… Jsi unavená, protože už dva roky nespíš v kuse déle než 4 hodiny, navíc nejsi nikdy sama, nemáš prostor vypnout. Máš vždycky společnost, i ve sprše, i na záchodě :) A když pak dítě, co tě láskyplně střeží v tý sprše, najde někde kyblík a během vteřiny ho stihne naplnit po okraj vodou a vylít ho v koupelně po zemi, uklouznout a celé se zmáčet, takže s našampónovanou hlavou musíš ihned svůj rituál přerušit a jít to řešit, tak ano, zakřičíš. Jsi sice zároveň ráda, že je to jen voda a ne krev :), že dítě nespadlo nijak závažně, ale i tak zakřičíš! Zvlášť když to není první taková událost dne…
Třeba jsi předtím šla do auta, dítě unavené, plačtivé, protože čas na svačinku, a bác svačinka v podobě hroznového vína se ti rozsype u auta na špinavým chodníku. A jak se ty kuličky, potvůrky, rychle kutálí! A jak to dítě kňourá, svačinka v prachu, a ty už trošku nervózní, drcneš si do otevřený krabičky se syrovým masem pro psa, protože jsi byla líná hledat víčko, a kdo by to byl řekl, ono se to vyklopí na sedačku! Stále nekřičíš. Jedete bez dalších nepříjemností. Cestu autem bez svačinky jste přežili opakovaným zpíváním holka modrooká (naštěstí cesta trvala jen 12 minut a 47 sekund - ano, víš to přesně, protože v tu chvíli jsou minuty jako hodiny!) a doma se ti podařilo vylít láhev plnou vody, kterou jsi nedopatřením nedovřela, a potopit tak kuchyni. A ano, do té doby v klidu si hrající a svačící dítě daleko v obýváku mimo kuchyni, přijde a nutně potřebuje vylézt na židli, která stojí uprostřed té louže. Ne, stále nekřičíš. A všechny ty tři věci se staly tobě! Ne dítěti. Ta nemotorná jsi tady ty! A teď si představ, že to dítě má tvoje geny, a že se někdy tyhle nemotorný geny sejdou v jeden okamžik :) Křik přijde mnohem později, když už se těšíš na svůj Netflix a uspávání trvá o hodinu déle…
Jsem jediná? Ptáš se sama sebe poté, co ses neovládla a křičela. Ihned člověka napadne, že selhal. A že je jediný. Že všichni ostatní rodiče absolvovali všechny webináře a terapie na světě a umí nekřičet! V hlavě člověku projedou všechny ty poučky o křiku, vzteku, nerespektu dítěte a jeho potřeb, nutnosti zenové matky, a začíná padat po spirále sebeobviňování, co je to za matku!
A v tu chvíli slyšet, že křikem způsobujeme svému dítěti doživotní trauma, je spíš poslední hřebíček do rakve než záchranné lano. Ledaže by to bylo záchranný lano, co nás vytáhne z bláta, aby nás hodilo do louže :) Ne, V tu chvíli potřebuju náruč. Aspoň pomyslnou. Pohlazení, pochopení a mlčení. Nebo slyšet: já to znám. Vím přesně, jak se cítíš. Máš právo na svý emoce. Máš právo udělat chybu a vybuchnout. Důležité je si to pak s dítětem vysvětlit. Nenechat ho v pocitu, že za tvé zoufalství může, že je to jeho vina.
Trauma nevzniká špatnou událostí. Když se nepříjemný zážitek správně zpracuje, žádné trauma nehrozí. Nejde o tu situaci jako takovou, ale o to, jak se k ní postavíme, a zda v té situaci není dítě ponecháno samo a bez vysvětlení.
Nádech, výdech, odpuštění! Máš právo dělat chyby. Máš právo na své emoce. Nejsi jediná. Nejsi jediný. Hlavní je si chybu uvědomit a napravit ji. A učit se z ní. Díky za chyby, ty nás přece posouvají dál.
A rozhodně je skvělé pracovat na tom, abychom na děti nekřičeli. A nejen na děti, ani na partnery, rodiče, kolegy, šéfa, přátele… Křik určitě není nejlepší cesta z konfliktu. Ale stane se. A když už se to stane, pojďme pod ten křik. Hledat, co nás k němu dovedlo. To nebyla ta jedna věta kolegy v práci, ani jedna hloupá poznámka manžela nebo kamarádky u kafe. Bylo tam něco hlubšího, z dřívější doby. Oni jen nechtěně brnkly na citlivou strunu. Poděkujte jim:) Zvědomili vám nějakou starou bolest, zranění, a díky tomu, že teď o tom víte, může začít proces uzdravování…
