Článek
Někdy vás prostě karma dožene. Dnes a denně se ocitám tváří v tvář svým genům. A občas mi to pomáhá nekřičet. Protože Andulka často neudělá v podstatě nic špatně, prostě si jen při vybírání vybrala zrovna tyhle moje geny nemotornosti… Možná nevěděla, do čeho jde, možná ji prostě zaujaly, možná věděla a řekla si, že to bude sranda a výzva. Tak je! Hlavně pro mě. Ale díky tomu, že vím, že je to vlastně moje, že jsem vlastně stejná, nemůžu se na ni zlobit. Často když se totiž rozzlobím, karma mi to vrátí a vzápětí se mi stane něco hodně podobného, případně úplně totéž - „Aničko, musíš opravdu ten jogurt kydat na tu deku? Nemůžeš si prostě brát menší lžičky? Pojď, dej mi to, já ti ten jogurt dám…“ Ano, domýšlíte správně. Vzápětí mi upadne lžička s nabraným jogurtem na šaty…
A takhle my si žijeme. Někdy je to docela jízda, když se nám ty geny potkají třeba třikrát během hodiny. Andulka zbrkle běhá po terase, až mi kopne do kafe a rozlije ho po stole. Ve snaze pomoct mi to utřít zvrhne skleničku s vodou, která se mi vylije na ponožky. Než si dojdu pro suchý, stihne Anička utřít stůl rukávama dnes ráno nového trička. Jdu pro tričko. Ona si mezitím snaží sundat to mokré, jenže jí to nejde, zamotá se do rukávů, zlobí se a vzteky upadne, což ji pochopitelně rozčílí ještě víc. V těch chvílích jí jednak strašně rozumím, jednak oceňuju její snahu pomoct a být účastná, jednak v tom vidím sebe, jednak se mi chce plakat nad rozlitým kafem a načechraným gaučem, který láká k sednutí, ale na který si v dohledné době jen tak nesednu… Člověk už spíš jen děkuje, že v cestě rozdivočelým tekutinám nebo dupajícímu dítěti neležel třeba telefon…
Jdu si samozřejmě udělat nový kafe. Většinou mám v cestě několik hraček, takže ladně přeskakuju a kličkuju mezi nima. Jenže šlápnu do mokra, což nečekám, a leknutím cuknu a kafe už se bryndá… Tentokrát to nebyla voda. Anička se snažila vynést nočník… Odložím hrnek, jdu opět utírat. Anička se začíná nudit, já mám kafe a chci sedět… Co teď? HA! Malování vodou! Když už je stejně všude mokro, pojďme si to odbít naráz. Plním kalíšek vodou, Anička dostává štětec a maluje. SEDÍM! Napadlo mě, že si přečtu email, co mi před x hodinama cinknul v telefonu… Chyba! Anička na mě kouká, a přitom máčí štětec na malování v mém hrnečku s kafem… No tak aspoň nebyl od temper. Takhle to pořád zvládnu vypít…
Jen během tohoto článku se tu utírala voda třikrát. Dvakrát po Aničce, jednou po mně.
Jsou to na jednu stranu úsměvný věci. Zrovna tohle je spíš pro zasmání. Ale jsou chvíle, kdy spěcháte, kdy nemáte úplně den. A pak vás tyhle situace rychle rozladí, až rozbrečí nebo rozkřičí. A na tohle vás žádná kniha, žádná porodnice, žádný kurz, ani žádná jiná máma nepřipraví.
Občas se mi stane, jako každýmu rodiči, že dostanu nevyžádanou radu. A já jsem typ člověka, který si takové rady bere víc k srdci, než by měl, a začnu přemýšlet, kde dělám chybu, že si to vypadá, že si ty rady zasloužím… Zpochybním svou výchovu, přístup, sebe. A pak si říkám, že třeba kdybych tomu člověku Andulku spolu se svýma genama na den dva půjčila, třeba by mu rady došly. Nevím. Udělat to nemůžu, moje geny se mě drží zuby nehty:) Ale vždycky se snažím sama sobě opakovat, že nikdo nešel v mých botách, nikdo nemá právo mě jakkoli soudit nebo hodnotit.
A to je možná dobrý tip pro všechny rodiče. Uvědomme si, že každý dítě je jiný, každej z nás je jinej, každý máme jiné podmínky, zázemí, okolnosti. Jiné geny:) Nemůžeme se navzájem soudit, nevyžádaně si radit, hodnotit, porovnávat. Někdy tím nevědomky zraňujeme. A ten druhý rodič to třeba nedá najevo, ale já myslím, že ve většině případů ho ty nevyžádaný rady, vlastně lehká kritika, zamrzí. Mluvím ze své zkušenosti - byla jsem na obou stranách - zraněná i zraňující. A pokud už musíme něco říct, protože máme pocit, že ten rodič ve své situaci trpí, nebo trpí jeho dítě, říkejme to citlivě, empaticky a zkusme to vzít „přes sebe“. Zázračná formulka „já taky“ vážně umí zázraky. Otevírá dveře k duši, boří zdi a bariéry, umožňuje druhému projevit svou zranitelnost. Člověk najednou nemá pocit, že je jediný sám nejhorší na světě, ale že to, co prožívá, se děje i ostatním. Že to je normální. Že on je normální! A to je obrovská úleva. Buďme k sobě navzájem i k sobě samým laskavější.
Díky, že jste dočetli až sem, já jdu utírat další vodu:)
