Článek
Občas mi ten rodičovský svět připadá jako světový pohár, utkání, mistrovství… Vnímám tam plno soutěživosti, soupeření, předhánění, srovnávání, ale i nenápadného shazování těch, co to dělají jinak, ve snaze vyzvednout sebe, abych se přesvědčila, že já to dělám dobře.
Myslím, že to celé vychází z nedostatku sebehodnoty a uznání v roli rodiče. Budu teď asi spíš mluvit o matkách, protože jsem matka, takže o svým vnitřním světě mluvit můžu, o vnitřním světě otců ne, i když se na ně dokážu docela nacítit, byly by to stále jen domněnky a to nechci. Myslím, že společnost stále nedává rodičovství dostatečnou hodnotu, a tak ji hledáme všude možně jinde a občas se i snažíme si ji vynutit, občas se srovnáváme a chceme z toho vyjít vítězně. Občas nám to sklouzne k tomu, že závodíme, předháníme se, ale i strkáme nebo shazujeme soupeře. Je to smutné, ale zase si myslím, že je to jen důsledek vnitřního pocitu nejistoty, možná i nízké sebehodnoty a třeba malého množství sebelásky.
Inspirací k tomuto článku byla opět diskuze na FB. Já vím, že internet je nutné brát s nadhledem, nadsázkou. Zároveň některé skupiny primárně sdružují podobně smýšlející lidi s podobným přístupem k výchově a životu vůbec. A v těchto skupinách, kde se už v úvodním popisu dbá na vzájemný respekt, empatii a laskavost, mě ta soutěživost vždy překvapí. A ona je nenápadná, nikdo nikoho slovně nenapadá. Možná je to spíš zoufalá touha a potřeba vyzdvihnout sebe a svou výchovu, své dítě. Možná mi nikdo nikdy neříká, že to dělám dobře, a tak to hledám jinde. Jak jsem již dříve psala „pravda potřebuje zrcadlo“ a všichni chceme a potřebujeme občas slyšet, že děláme věci dobře, smysluplně. Že máme hodnotu, i když jsme „jenom“ mámy. A možná to v tom vidím jenom já a ty mámy se nijak nevyzdvihují, jenom konstatují fakta, bez emocí. Těžko říct.
V těch diskuzích často zaznívá něco ve smyslu, že „mé dítě už v roce a půl čte Dostojevského a umí malou násobilku, zatímco sousedčino dítě sotva žvatlá, jezdí v kočárku a pije sunar! Z lahvičky!“ Jako by byla potřeba úspěchy mého dítěte, potažmo moje a mé výchovy, do diskuze vecpat. Jako by pod tím byla touha po uznání. Touha slyšet, že moje dítě je dobré, ba dokonce lepší než to sousedčino. A jasně že každá máma má to nejlepší dítě, o tom nemá smysl diskutovat :) A je to dobře! Je to důležité hlavně pro to dítě, aby pro vás bylo tím nejlepším právě takové, jaké je. Ale ony tyhle věty občas bolí ty mámy, co se třeba taky hodně snaží, ale jejich dítě má v tom vývoji jiné, třeba trochu pomalejší tempo. To neznamená, že když v roce a půl nemluví v souvětích, že jednou nemůže dělat tiskového mluvčího.
Připadá mi, že ty věty mohou vyvolávat, třeba i nechtěně, bolest. Je v nich nenápadná kritika. A já věřím, že kritika těch druhých vždy vychází právě z nedostatečné vnitřní hodnoty. Proto na to poukazuju. Že je to zase jen o tom vracet se k sobě a hledat u sebe, pod egem, hlouběji. Ono i když je pro nás naše dítě tím nej, často porovnáváme, alespoň vnitřně, zvlášť u prvního dítěte, kdy třeba nevíme, jak rychlý ten vývoj má být, a vzhledem k tlaku okolí (už mluví? už se plazí? už leze? už chodí na záchod? už uběhne aspoň půlmaraton? už jí sama? vidličkou? už spí celou noc? už říká R? už umí uvařit svíčkovou?) občas váháme, zda to děláme dobře. A když se do toho ještě přidají ty maminky na fb, jejichž děti už kromě svíčkové zvládnou ve dvou letech i rajskou a ještě umýt nádobí, jde nám z toho hlava kolem. A naše hodnota mámy, pokud jsme nějakou měly, klesá a klesá… A tak zoufale hledáme to „poplácání po rameni“, které by možná mělo přijít od partnera, možná od našich rodičů, nebo od nejbližších přátel… A ocenění nepřichází, co hůř, přichází ještě slova kritiky… Není divu, že pak zkoušíme nacpat ty úspěchy kamkoli to jen trochu jde.
Každé dítě je jiné. Každá máma má jiné podmínky. Každá máma je jiná. A to, co jedné mámě fungovalo v konkrétním čase na konkrétní dítě, vůbec nemusí fungovat jiné mámě na její dítě. Dokonce to nemusí fungovat ani té samé mámě v jiné době u jiného dítěte za jiných okolností. Vždy si i u sebe připomenu, když mám z nějakého Andulčina úspěchu radost a chci věřit, že k jejím úspěchům přispívám, že je nutná pokora. Že je to taky trochu o tom štěstíčku :) Že to zkrátka dovoluje taky to dítě. Když se někomu podaří odplenkovat už v roce, neznamená to, že každá máma, jejíž dítě ještě v roce a půl nosí plínky, selhala, byla líná a nesnažila se dost. A jako by to z těch diskuzí občas trochu vyznívalo… Sebechvála. To by se ještě vydrželo, ale horší je, že z té sebechvály, respektive pocitu vlastního úspěchu někdy sklouzává člověk ke snaze dávat rady, jako by byly univerzální. Jako by to, co fungovalo u něho, mělo platit celosvětově na všechny děti všech rodičů ve všech podmínkách. A když ti to nefunguje, a tvoje dítě má - navzdory tomu že 25 hodin denně medituješ - záchvaty vzteku, je s tebou něco špatně. A přitom možná není s nikým nic špatně. Možná jsou jen emocionálnější, expresivnější a klidnější typy lidí a dětí. Samozřejmě pokud jdou některé projevy emocí do extrému a začnou nám u dětí vadit (u našich dětí), je fajn podívat se zase do sebe, na jakou citlivou strunu mi vztek/křik/pláč/stydlivost mého dítěte brnká… A co je extrém nám asi zase říká naše vlastní intuice. Každý máme hranice někde jinde. Nikdo zvenku neví, kde je naše vnitřní hranice…
Člověk musí najít zdravou míru sebehodnoty, sebevědomí, pokory a skromnosti. A tenhle koktejl vyladit do té nejharmoničtější chuti. Když se mi něco podaří, mám velkou chuť se o to dělit a radit ostatním, aby se jim to taky povedlo. Ale často zapomínáme, že ti ostatní mají jiné podmínky, jiný život. A tím, že ta role rodičů nemá obecně moc velkou hodnotu podle mě, když se nám pak něco povede, to sebevědomí vyskočí neúměrně vysoko a na pokoru se cestou zapomene. A my se pasujeme do role, že VÍME. Je to o neustálém hledání rovnováhy. Ty „rady“ lze podávat třeba jenom ve formě sdílení. Láskyplně mluvit o tom, co u nás fungovalo a proč, a zároveň to nepodávat jako tlak či kritiku.
Pohoršil mě jednou jeden konkrétní komentář ohledně dítěte v dětské skupině a nošení pití. Maminka se rozčilovala nad tím, že děti nutí brát si lahvičky, zatímco její ratolest pije odmalinka z půllitru, panáků a broušených sklenic na víno, a že učit dítě teď na lahvičku přece bude mít strašně špatný vliv na… Nevím už na co, se přiznám. Docela rozumím tomu, proč když máte pohromadě víc než jedno dítě, nechcete nápoje v otevřených nádobách. Zrovna dneska při vaření stihla Anička rozlít vodu po podlaze, následně shodit hrneček, který se samozřejmě rozbil, během utírání podlahy a zametání střepů se stihla spálit o pánev, když jsem jí to běžela chladit do koupelny, stihly se spálit palačinky… A to je Andulka jedna a má jeden hrneček! Kdyby těch dětí bylo třeba pět, neumím si představit program dětské skupiny, který by obsahoval cokoli jiného než práci s hadrem a vodou :) U té pobouřené maminky mi zkrátka přišlo, že jen potřebuje světu sdělit, že má skvělé dítě, které lahvičku nikdy nepotřebovalo a obstojně si poradí s běžným dospěláckým nádobím, ale asi ji za to nikdo dostatečně nechválí. A přitom je to hezká dovednost dítěte, když v necelých třech letech zvládá manipulaci s hrnečky, skleničkami, i když občas lítaj střepy. Jen tu maminku za to asi nikdy nikdo nepochválil. Možná si dokonce vyslechla pár chytrých rad, že nedáváním lahvičky dítě ochuzuje o… eeee… lahvičku! Ano, je to méně pohodlné učit dítě od mala na hrneček, znamená to hodně vytírání, ale hodí se to a dítě bude umět třeba dřív stolovat. I když taky to není jistota, já třeba stále patřím k těm, kdo si minimálně desetinu oběda nesou od stolu na oblečení, nápoje nevyjímaje:) A je mi 37. Já myslím, že zdravější přístup je doma dál pokračovat v hrnečkách a skleničkách a do školky koupit zavírací lahvičku. Ostatně nemusí to být přece lahvička s dudlíkem!
Možná to platí u všeho - že všeho moc škodí :) Chci určitě v životě dodržovat nějaký jídelníček, přístup k životu, filosofii, volím si nějakou cestu ve výchově, mám nějaký záměr, co chci jak dělat. A pak dám dítě na den k babičce, která řadu věcí stále dělá „po staru“. Můžu se buď hodně užírat tím, že k obědu byl párek v rohlíku, nápoj byl podán v lahvičce a že při pádu na koleno babička řekla „no tak už neplakej“, místo aby respektovala přítomné emoce a pomohla je dítěti zpracovat, nebo to hodit za hlavu s tím, že při občasných návštěvách to mou výchovu nepoškodí a dítěti neublíží, naopak! Když je dítě šťastné s babičkou, která se mu věnuje a nemusí k tomu dělat nic jiného, na rozdíl ode mě, rozhodně mu neublíží ani ta věta, ani lahvička, ani ten párek.
Mám pocit, že to lze uplatnit skoro na všechno v životě - věci dělané s láskou jsou tím nejzdravějším pro nás, i když to nemusí být vždy ty nejzdravější věci. Vždy si vzpomenu na svého fyzioterapeuta, s nímž jsem se bavila o zdravé stravě a nakládaném hermelínu a on mi řekl: „Ono když to tofu budete jíst s odporem, tak vám ve výsledku ublíží víc, než když si dáte nákládanej hermelín s láskou.“ A to je vlastně skvělý životní motto! Ale samozřejmě se bavíme o situacích, které nejsou nijak extrémní. Vím, že existují rodiny, kde se společnou cestu nedaří najít. Jedna nebo druhá strana odmítá jít naproti a trvá si na svém, jediném a dokonalém přístupu, a pak nepřichází v úvahu dialog, a tudíž ani nějaká spolupráce ve věci dětí či jiné pomoci.
Ale pojďme od hermelínů dál k hodnotě rodiny a rodiče. Protože ta nízká hodnota se projevuje pak v té až urputné snaze ukazovat, že moje výchova je ta správná, pochvalte mě za ni! Nedávno jsem narazila na pracovní inzeráty. V jednom se nabízela pozice manažera. Po ideálním kandidátovi se nechtělo žádné konkrétní vzdělání, tuším, že dokonce stačilo vyučení s maturitou, požadovaly se spíše konkrétní vlastnosti a schopnosti- odolnost vůči stresu, multitasking, schopnost dobře se orientovat v nepřehledné situace, zdatnost v komunikaci… Výše platu se pohybovala mezi 80.000 - 100.000 Kč. Měsíčně samozřejmě. Vedle toho byl inzerát na průvodkyni do mateřské školy. Byly tam požadavky na vzdělání, zkušenosti a obdobné vlastnosti a schopnosti jako u manažera. Nabízená finanční odměna byla ve výši 20.000 - 25.000 Kč. Když srovnám prostředí, v němž pracuje manažer a učitelka ve školce, chce se mi říct, že o odolnosti vůči stresu a orientaci v nepřehledné situaci manažer neví vůbec nic :) Kolegové v kanceláři se obvykle neperou, nekřičí, nepadají ze židlí, nerozlévají pití, zajistit své základní potřeby zvládají zcela sami bez asistence, svačinu si zvládnou také sami koupit i sníst, většinou bez závažnějších nehod v podobě curry omáčky na košili a tak :) Tím se manažera nechci nijak dotknout. Berte to spíš jako nadsázku. On ten pracovní svět taky není úplně lehkej pro život… Já vím, taky jsem pracovala a stále pracuju :)
To celé mě však dovedlo k úvaze nad tím, jakou hodnotu má u nás práce s dětmi, počínaje rodiči. Jakou hodnotu má máma na mateřské? Jakou hodnotu má žena v domácnosti na plný úvazek, která se stará o jedno nebo pět dětí, dům, zahradu, vyváženou stravu, školy, školky, koníčky, zašívání oblečení, vitamíny na podporu imunity? Ačkoli je teď velká snaha ve společnosti vyvážit roli ženy, nějak se zapomíná na roli mámy. Ženy v kariéře už si nějakou tu cestu prošlapávají, právo na studium i volby máme rovnocenné, s pracovními příležitostmi už je to horší, nicméně to se pořád bavíme o ženě pracující. Žena máma podle mě má stále stejně malou hodnotu. Vždyť je na dovolené :) A to není o tom, aby ji oceňovala společnost a dostávala medaile a vyznamenání ve Vladislavském sále. To ocenění začíná doma. S partnerem. S jejími rodiči. Jejími kamarádkami. To ocenění musí dát ona sama sobě. Ale ne v podobě veřejné samochvály na internetových diskuzích. Musí mít v sobě ten pocit, že má jako máma hodnotu. A tam to opravdové ocenění zatím převážně chybí, se mi zdá. Spíš místo toho přichází to plácání se po rameni, ale často mi v tom chybí ta autentičnost. A třeba se pletu a jsem vlastně jediná máma, která o svý hodnotě ještě stále někdy pochybuje :) Čím míň nehodnotných mám, tím líp :)
Každopádně když to chybí doma, začnou to mámy hledat jinde. Pochopitelně. Dítě vás zatím neocení a být doma tři roky bez jediné pochvaly je na zbláznění… A tak vyhledáváme skupiny spřízněných duší na FB. Nikdy jsme se neviděli, neznáme se, ale spojuje nás stejná pozice - jsme doma s dětmi, snažíme se o vědomou výchovu, děláme věci jinak, než se dělaly dřív, čteme, posloucháme podcasty, hledáme informace, plácáme se v tom, někdy to skvěle funguje, jindy vůbec, jedeme metodou pokus omyl, dostáváme nevyžádané rady, schytáváme kritiku, že dřív se to dělalo jinak a LÍP, ztěžujeme si to, protože vědomá výchova k samostatnosti je mnohem trnitější než cesta lahviček, dudlíků, ohrádek, pohádek na tabletech, ale děláme si to těžší v naději, že z dlouhodobého hlediska dáváme dětem do života kvalitní hodnoty a hlavně samostatnost, nezávislost, soběstačnost… Tím ani jednu cestu nehodnotím, jen si troufám říct, že když se rozhodneme dítě (nebo klidně psa) vychovávat „jinak“, bývá to tvrdší oříšek.
Se psem je to obdobné - když chci chodit se psem na krku bez, čeká mě minimálně rok intenzivního tréninku. Těch sežraných pamlsků, spálených rukou od stopovačky, vykřičených hlasivek, těch odsuzujících pohledů, když pes radostně běhá v okruhu dvou metrů ode mě a dvacet minut se nenechá chytit, těch slz „že tohle se prostě nedá zvládnout“, těch načtených knih, poslechnutých podcastů, schůzek s psími psychology a odborníky, těch peněz za výcviky!… A když už je skoro zvládnuto, přijde obrovská radost, že pes konečně po roce zná své jméno! A hned po radosti přijde puberta a pes všechno, co už uměl, normálně ZAPOMENE! UF!
Tak zkrátka buď zvolím pohodlnější cestu vodítka, elektrického obojku a vyhýbání se náročnějším situacím typu potkávání dalších psů, lidí, městských vzruchů apod., ale tím se stane pes na mě úzce závislým a já úzce závislá na tom, aby byly vždy dokonalé podmínky a nikdy naší vychozenou trasou kolem baráku neproběhl bernardýn navolno, nebo neprošel člověk v kapuce, protože to by byl náš konec. Nebo konec bernardýna. Podle velikosti mého psa :) Anebo zvolím tu mnohem těžší cestu, učení přivolání, abychom nebyli závislí na vodítku a ideálních podmínkách. Abychom zvládali řešit i krizové situace. Nemusíme jim nutně chodit naproti, ale když už nastanou, je skvělé vědět, že jsme se na to připravili. Je to ve výsledku pro nás mnohem větší svoboda. Ale zas ten první rok dva to naše svoboda vůbec není. To už si musí zvážit každý sám, zda se bude řídit dlouhodobými vyhlídkami na lepší zítřky za cenu nižšího komfortu v přítomném okamžiku, nebo upřednostní to pohodlí v tuto chvíli, ale nikdy tak nejspíš nedosáhne těch výsledků jako člověk, který si ze svého pohodlí ukrojil.
A zase. Kromě mé snahy a odhodlání a okolností je taky nutné mít psa, který to prostě zvládne. Bavíme se tedy zejména o tom, když si pořídíte psa do města, třeba do Prahy, ať netroškaříme :) Ani tady nezapomínám na pokoru. Není to jen o vás. V tom týmu jste vždy dvě a více osobností, tím pádem uvažujících hlav. Nemůžete to celé táhnout vy, záleží i na hlavách ostatních členů týmu :)
Tak zkrátka hledejme hodnotu v sobě. Ale nezískávejme ji tím, že shodíme ty vedle nás. Neznáme jejich situaci, ani jejich podmínky… Někdy máma šoupne dítěti tablet, aby měla aspoň 10 minut pro sebe. Třeba je sama na tři děti už osm let, nevybrala si to, stalo se to, a tak bojuje, snaží se, je unavená, nevyspalá, pracuje, aby rodinu utáhla… Tak třeba jí těch 10 minut, kdy mají děti tablet, dodá sílu se zase o ně postarat celý další týden. Pojďme být k sobě laskavější.
Společnost by obecně potřebovala více pochval do života. Tak si občas vzpomeňte a někomu něco pochvalte, udělá to pěknej den vám oběma. Můžete začít pochvalou tohohle článku :)
Díky za čtení a pochvalám zdar!
