Článek
Minulý týden se internetem šířila moc smutná a zároveň znepokojující zpráva. Tragická smrt významného dětského psychologa, prof. Radka Ptáčka, je nepopsatelně bolestivá. V takových chvílích slova nenacházíme. A já bych té události přece ráda pár slov věnovala…
Vedle tématu smrti, které je jedno z těch, o nichž se obtížně mluví, se tu otevírá i téma ‚selhání psychologa‘ a tápání pacientů, jeho ale pacientů dalších psychologů a terapeutů, kteří propadají beznaději s otázkou ‚jak to máme zvládnout my, když to nezvládá ani kapacita v oboru léčení duše?!. A těžko se na to nachází odpověď. Těžko se hledají slova ujištění. Osobně jsem se s těmito slovy taky setkala ‚jak chceš dělat terapeutku, když sama nezvládáš svý emoce a svůj život?!‘.
Tady bych se ráda pozastavila. Je nutné říct, že bez ohledu na profesi nebo vzdělání, jsme všichni především lidi. A všichni máme nárok ‚nevědět, nemoct‘. Stejně jako se zubaři může zkazit zub, instalatérovi rozbít kohoutek a fyzioterapeutovi pochroumat koleno, stejně tak může psycholog už nemoct. Rozdíl je jen v tom, že odborník ve svém oboru možná dřív pozná, kde je problém, a má nástroje k jeho řešení. Které ovšem může a nemusí využít. Někdy je hlavním nástrojem každého oboru umět vyhledat o pomoc. Říct si o pomoc není slabost!
Je to možná zase ten nenápadný tlak společnosti, že si o pomoc neříkáme. Slabost odmítáme připustit, protože se mluví o tom, že přežijí jen ti nesilnější. Všude se chtějí odolní, zdatní, stres zvládající jedinci. Jenže předstírat sílu, nosit masku člověka, co má všechno zvládnutý, a popírat slabost není opravdová síla. Klademe na sebe nároky a břemena, která časem těžknou a dají se sotva unést. Na oko děláme, že jsme v pohodě, a málokdo ví, že po nocích tajně brečíme do polštáře, ať už doslova nebo jen metaforicky. A často to není komu říct, protože lidi zkrátka málo poslouchají, ale hodně radí. Hodně „ví“! Není to záměr, není to naschvál. Je to i dobou a přístupností informací, potřebou mít na vše názor a dělit se o něj, i když o dané problematice víme minimum… Ne, dnešní společnost není bezpečným prostorem pro sdílení, otevření se do vlastní zranitelnosti. Buď jsme tak zaneprázdnění všemi starostmi, kterých máme v dnešní době všichni po čertech až nad hlavu, a tudíž už není prostor, energie, síla upřímně poslouchat „stěžování“ kamaráda, nebo jen nedokážeme mlčky, empaticky naslouchat, aniž bychom komentovali, „věděli lépe“ a soudili. A tak si ty svý zranění držíme v sobě. A ta zátěž těžkne a těžkne…
A když už se odhodláte projevit slabost a říct si o pomoc, tak pokud patříte mezi terapeuty a psychology a jiné pomáhající profese, zastavíte se. Protože copak je VÁM dovolené přiznat, že si nevíte rady? Protože když nezvládáte vy – vy, kdo přece víte, jak zvládat život, a všem to radíte a pomáháte jim s tím – tak kdo to tady má tedy zvládat?!
A tak se pak asi snadno stane, že člověk vyhoří. Dostane se do slepé uličky. Je tam sám. A není nikdo, kdo by mu ukázal cestu ven. A on ví, že žádnou pomoc nemůže zavolat, protože by to znamenalo selhání. A on si nemůže dovolit selhat. Vždyť na něm závisí rodina, pacienti, přátelé… A to břemeno je těžší a těžší, až ten člověk dojde k tomu, že už ho prostě nedokáže nést…
Za mě je ve slabosti a zranitelnosti veliká síla. Odvaha sundat masku je nedocenitelná. Ale k tomu jsem si musela dojít. Ano, roky předstírání, že jsem silná, schopná, nic mě nerozhodí a ještě všechny zachráním:) Vím, o čem mluvím…
Je dobré se v podobných chvílích zastavit a nacítit se na sebe. Uvědomit si, jestli taky nepotřebujeme pomocnou ruku zvenku. Říct si o ni není ostuda. Naopak, včasná pomoc může zachránit životy… A je fajn si i uvědomit, jestli my poskytujeme náruč pro sdílení našich blízkých. Jestli oni v nás mají bezpečné místo, kde se mohou o to, co prožívají, podělit. Protože všichni si můžeme navzájem být terapeutem, když budeme umět laskavě naslouchat a nesoudit. Lidi začnou víc a víc vnímat, že je bezpečné se otevřít, a třeba se tak bude více předcházet podobně smutným událostem.
Rodině a blízkým pana profesora přeji upřímnou soustrast.
