Článek
Jsem Tereza. Máma jedný divoký cácorky a jedný zachráněný fenky z útulku. Po 2 letech na mateřské se vracím ke svému původnímu, řekla bych až poslání, k terapiím. A zvolila jsem cestu blogem. Psaním článků ze života. Během žádného semináře zaměřeného na duchovní růst a seberozvoj (a že jich bylo!), jsem se nenaučila tolik jako za poslední dva roky a pět měsíců. Děti jsou UČITELÉ. Psi tedy také. O tom zase příště. Protože cesta s naší bojácnou Woody byla dlážděná trním a hřebíky… Ale zpětně jí patří ten největší dík, protože to byla ta nejlepší příprava na to stát se mámou…
Tak tedy, ráda bych se skrze tuto platformu dělila o svá poznání, zkušenosti, uvědomění. Ráda bych vás, čtenáře, nechala nahlédnout do našeho života. Říkám si, že třeba někomu pomůže přečíst si, že není sám na celé planetě, kdo se cítí tak, jak se cítí. Že není jediný, komu s dětmi sem tam dochází trpělivost, a připadá si pak, že jako rodič v dnešní době vůbec nedokáže obstát. Že není jediný, komu po celém dni třeští hlava… Protože i když jsou děti radost a požehnání, člověk by tahle požehnání někdy rád někomu na ten celý den půjčil a vyzvedl si je večer ležící, spící. A hlavně, že je v pořádku se tak cítit a je v pořádku to říct, mluvit o tom. Sdílet.
Tak tyhle články berte jako takovou terapii. Chvilku pro sebe. Prostor, kde můžete všechno říct nahlas, cokoli si myslet, plakat, křičet, smát se, kývat, vrtět hlavou, dupat nohama… Cokoli! Prostě být sami sebou. Nejste v tom sami. Sdílejme…
Podstatou terapie, nebo by se dalo říct i léčení sdílením je moct říct cokoli, podělit se o cokoli, aniž by mě někdo soudil, kritizoval, hodnotil, radil mi… Jen říct a slyšet. Někdy ani nejsou slova potřeba. Někdy stačí říct „slyším tě“.
Mně tohle vyslechnutí ve světě poslední dobou nějak chybí. Je to zdánlivě strašně jednoduché - jen sedět, být a poslouchat, co ten druhý říká. A přitom je to jedna z nejtěžších věcí. Je nutné dát stranou svoje ego, své zážitky, zkušenosti, rady. Dát stranou sebe. A být v přítomnosti. Nevracet se k ničemu, co už bylo, neskákat do budoucnosti k tomu, co bude. I když se tohle už dlouho učím, ještě intenzivněji mi to teď zvědomuje moje dvouletá dcera. Prožíváme to náročné vymezovací období mezi 2. a 3. rokem, kdy si dítě tvoří osobnost, chce samo rozhodovat a jde rádo proti vašemu rozhodnutí. A já se učím, že nejsnáze takovou situací proplujeme, když ji jenom vyslechnu a obejmu. Uznám její pocity, dovolím jí je, vysvětlím, že na ně má právo, protože chtěla ještě být na pískovišti, ale já zavelela jít domů (i já mám pro tohle dobré důvody, akorát že ty dospělé důvody prostě někdy u děti neobstojí:)), a pak ji jen obejmu, pokud chce, anebo nechám jít, pokud chce prostor. Jen jí řeknu, že až bude připravená, jsem tady s otevřenou náručí.
Když se mi tohle podaří upřímně, bez ega, bez stresu, bez tlaku, zvládneme během asi dvou minut projít skrz, obejmout se a dohodnout se. A rozhodně se mi to nepodaří vždycky. Ale zároveň mě hodně nakopne, když vidím, že to funguje! Ale jasně - člověk nemá vždycky sílu dát sebe a svý ego úplně stranou:) Úžasný je, když pak někdy jsem smutná já, Andulka to vidí a řekne „maminko, ty seš smutná. Pojď, já tě obejmu.“ Rázem je mi dobře po téhle její větě:)
Celým tím se dostávám zpět k tomu, že je důležité umět dovolit emoce. Ale ne jenom dětem. Ono se teď hodně mluví o dovolování emocí dětem. Frčí webináře, jak zvládnout jejich křik a nekřičet, jak se hodit do Zenu a tak. Je úžasné, že je tolik možností se učit být tou nejlepší mámou. Ale zároveň mi v tom všem chybí i trochu laskavosti a něhy k těm mámám. Mluví se o duševní pohodě mámy, o její psychohygieně, nabízí se různé kurzy jógy nebo práce s dechem. Což je skvělý! Jen když se vám ta situace děje a vám najíždí fakt obří emoce vzteku, že už zase půl hodiny vybíráte mezi gaťkama s Micky Mousem a Kačerem Donaldem (mimochodem tento týden už pošesté a je teprve úterý), většinou nejde odejít, rozložit si jógamatku a pozdravit slunce. Ne. Jako máma právě často nemůžete z tý příšerný situace odejít. A co s tím teď? Já si říkám, že stejně jako s dětmi se učíme jim pocity dovolit, pojďme si je dovolit taky. Když emoci opravdu upřímně připustím, trvá maximálně minutu. To zbylé už je jen příběh v mé hlavě, ego, domněnky, sebelítost, obviňování a tak. Ale ta samotná emoce netrvá déle než minutu. Velké emoce možná tři minuty. Píšu to jako člověk, který je opravdu hodně emocionální, dynamický, výbušný. Tuhle teorii, kterou tu teď tak chytře píšu, mám podloženou praxí na sobě. Respektive ta teorie vychází z toho mého prožitku. Ne obráceně.
Je potřeba se to učit. Zkoušet. Někdo už třeba úplně zapomněl cítit emoce. Není divu. Emoce nejsou právě populární. Spíš se od mala učíme je skrývat, chovat se slušně, nedělat scény. Automaticky jsme jinak braní jako někdo, kdo zlobí. A ono v dospělosti to není lepší. Se svými bujarými emocemi jsem si vyslechla spousty bolestivých vět o tom, že se se mnou nedá být, že nejsem normální a tak dále. Tak to si pak vesele užívejte emoce a přesvědčujte svět, že je zdravé nechat emoci projít, když to znamená ztráty blízkých osob a následnou opuštěnost:) Ale on je ještě rozdíl mezi tím nechat tu emoci projít, připustit ji, být s ní, přijmout ji, a chovat se v té emoci nějak. A to chování je to, co způsobuje tu bolest a hádky a konflikty. Samotná emoce ne. Jenže zase, žijeme v době a společnosti, kdy úplně nebývá možné odskočit si zameditovat do jeskyně, když mi třeba v práci během meetingu najíždí silná emoce bezcennosti, bezvýznamnosti, pohrdání a tak. Musím zůstat v té situaci a vypořádat se s ní tam. Já odbíhala na toalety, kde jsem si intenzivně poplakala, abych vypustila to nejhorší. Pokud něco zbylo, často večer ve sprše jsem s danou osobou v duchu mluvila, nebo psala dopisy, smsky, maily, které jsem nikdy neodeslala. Emoce se vyplavila, ego se nažralo svého ublíženého příběhu a mohli jsme jet dál:)
Od okolí by v tu chvíli pomohlo obejmutí a slova jako „já vím, máš právo se tak cítit“. Pak bych asi nemusela plakat sama na záchodkách, protože by mi někdo zvenku potvrdil, že je v pořádku se cítit tak, jak se cítím. Jedna věc je být svobodná a zcela nezávislá na chování okolí. Nepotřebovat náruč, potvrzení, uznání zvenku. Jasně. Další moudro ze zenových seberozvojových seminářů:) Ale moje oblíbený taky moudro z jednoho takového semináře od jedné takové lektorky zní: „Pravda potřebuje zrcadlo“ (Truth needs a mirror. Brandon Bays.). V podstatě se tím říká, že pokud si něco upřímně uvědomím, něco zásadního o sobě zjistím, nějak se upřímně cítím (a cítím se tak proto, že to brnklo na nějakou mou citlivou strunu, tudíž si díky tomu pocitu mohu o sobě něco zásadního uvědomit, poznat nějakou svou skrytou část), tak tahle Pravda potřebuje potvrzení - zrcadlo. A to je to, že se o to podělím, že to sdílím, a ten druhý člověk naslouchá, kývne, přijme mě s tím. Nevysvětluje, nekomentuje, neradí, neodbíhá, nevstupuje do toho svým příběhem a svým egem. Jen mi svým nasloucháním, bytím a přijetím potvrdí mou Pravdu.
A proto terapie sdílením. Protože sdílení je terapie. Pravda sdílí, Pravda naslouchá. Bez ega. Emoce jsou dovolené.
