Článek
Asi záleží na každém z nás. Záleží, jak si to poskládáme v hlavě. Za sebe jsem měla pocit, že určitou část svobody ztratím. Nebo by se to možná dalo nazvat flexibilita, to je takový mírnější a nehází to na děti tak strašný světlo:) Tak proto jsem se dlouho v roli mámy neviděla. Dospěla jsem k tomu a jsem ráda, že jsem počkala.
I když s věkem pro změnu ztrácí flexibilitu tělo a těhotenství tomu úplně nepřidá, dá se s tím tělem docela dobře domluvit. Nebo aspoň já se radši domlouvám s tělem než s duší. Na duši ty zranění bolí nějak víc a déle a obtížněji se hojí… Ať už vlastní zranění, nebo ta, co člověk nechtěně způsobí. Třeba právě těm dětem. Ale nejen jim…
Rozhodla jsem se stát se mámou ve chvíli, kdy jsem v hlavě přepla na to, že je v pořádku dělit se o svou svobodu s dítětem. Rádoby připravená na to, že teď bude můj život určovat režim dcery. No, slovo „připravená“ je možná trochu silné; mám dojem, že na tu roli se nedá připravit. Dá se možná neočekávat. Neočekávat, že život s dítětem jsou duhy a jednorožci. Tedy jsou, na plínkách (na těch jednorázových, pokud, stejně jako já, nezvládnete být ten super eko-ezo-bio-non-toxic rodič a prát plínky, tak na duhy na jednorázových plínkách narazíte. I na jednorožce, když máte štěstí:)).
Každopádně mámovství je pořádná změna. Fyzická a psychická! A protože se asi nejde na to celé připravit, je dobré se aspoň přenastavit v mysli a učit se přijímat to, co přichází. Nechtít to jinak. To třeba mně osobně nešlo. Když se mi odchýlil režim od toho, na co jsem byla zvyklá, hned jsem začala panikařit a nastával chaos. A pak všechny teorie i moje vlastní moudra o tom, jak nekřičet, jak se hodit do zenu, jak nechávat proudit emoce a nejednat z nich, jako by nebyly. A k tomu to nevyspání a hormony (spíš by se to mělo jmenovat hromony!) vám k tomu zenu nepomůžou…
Čím dál víc jsem docházela k tomu, že bych potřebovala slyšet „je to tak v pořádku“, „je normální, že se takhle cítíš“, „to se stane, že na to dítě, i když je úplně malinký a bezbranný, prostě zakřičíš.“, „já to znám, taky jsem se tak cítila“, „je to v pořádku,“
„Tím, že se občas špatně zachováš, doživotní trauma dítěti nezpůsobíš. Důležité je, že to umíš napravit. Omluvit se, vysvětlit, obejmout. Říct dítěti, že to není jeho vina.“
Je důležité dítěti říct, že je to jen tvoje únava a nevyspání a tápání a učení se být rodičem a strach ze selhávání… a to všechno, tenhle mix emocí pak vytvoří ten zoufalý křik na dítě, když padne nějaká poslední kapka a pohár přeteče. A s malýma dětma často doslova…
Takový běžný den v životě rodiče:
Vydržíte od rána spoustu věcí, vybíráte půl hodiny ty správný šaty, legínky, ponožky…, když je konečně vybráno, šlápne v nich do rozlitý vody, tak jdete vybírat znovu, hotovo, vybráno, jedeme… zapomněli jsem se vyčůrat! A už je to v gaťkách, na legínkách.. na ponožkách! Nevadí, odplenkováváte teprve měsíc, to k tomu holt patří. Držíte. Usmíváte se, i když trochu víc křečovitě než ráno. Převlékáte, nabíráte další zpoždění. Ale s tím se počítá. Jste matka! Táta! Rodič! Jedeme dál. Upadl plyšák! Kde je?! Vracíte se… Spadl do louže! Do jediný, co na chodníku zbyla. Chcete plyšáka otřít. Pozdě, už ho dítě drží. Bahno na legínkách, na ponožkách, na šatech… Kašlete na to, to uschne, je teplo. „Mami, napít,“ protože je teplo. Zastavujete. Otevíráte pití. Koukáte do mobilu na mapu, kde budete parkovat. „Mami je to politý“. Celá lahvička na šatech. Tohle už převlíct musíte. A taky koupit někde nový pití. Aspoň to byla jen voda, nebylo to sladký. To poslední, co potřebujete, jsou ještě vosy! Voláte na psa. Odběhl na druhý konec parku. Milá paní vás upozorňuje, že se tam venčí a musíte to sebrat. Zaparkujete kočár, dítě počká, běžíte to sebrat. Dítě vylezlo a zakoplo. Legíny na kolenou odřený. Dítě odřený. Pochováte. Mimochodem stále jste ve vzdálenosti 100m od domu. Na cestě k autu teprve. Jste vzhůru od půl šestý, je teprve devět. Ha, konečně auto! Nakládáte dítě, plyšáka, psa, kočár! „Mami, napít!“ Nemáte vodu, zapomněli jste ji koupit. Usmlouváte to a jedete. Upadl plyšák. Pláč. Zastavujete, lovíte plyšáka pod sedačkou. Pán za váma troubí… Jedete. Kolony. Vedro. Vodu nemáte, nestihli jste ji koupit. Jste v cíli! Nejde zaparkovat, není místo. Kroužíte. Žízeň větší. Vydržíte. Zpíváte už poosmé Skákal pes. Vystupujeme. Legínky počůraný. Další nemáte. Nevadí, je teplo. Procházka povedená, jedete autem domů. Dítě usne. Skvělý, máte hodinu klid! Jen sedět v autě a čučet! Projeli hasiči a houkali. Spí. Uf! Sanitka! Spí… Troubí autobus. Spí. Sedíte, čučíte do telefonu. Zasmějete se. Dítě je vzhůru! Proklínáte se. Trefili jste se smíchem do toho okna méně hlubokýho spánku. Nasadíte úsměv a něhu a berete dítě ze sedačky. Pláče. Vyndat kočár, dítě, psa, vyskákat schody, začít vařit oběd. Dítě pláče. Všechno špatně. Vymyslíte skvělou hru na zabavení. Mouka a voda! Dítě se směje. Mouka se sype, voda teče.. po kuchyni.. Ale je klid a vy můžete vařit oběd! Kuchyni klidíte potom. Pes se projde moukou a vodou… Aha, uklidíte celý byt. A vyperete potah přes gauč. Aha, vyměníte povlečení… Nevadí, dítě se směje, máte skvělej den! Čůráte a nejste sami. Dítě vám nese knížku. Figurku pejska. Houpacího koně… Jdete si udělat další kafe. Dítě sáhlo na teplou plotnu! Běžíte pro panthenol. Kafe přeteklo. To se vsákne do tý mouky… Sedíte!!! Přivezou nákup. Dítě chce pomáhat. Super, zabaví se. Kutálí kyblík s jogurtem. Zvedá ho do lednice. Ano, kyblík padá… Jogurt po celé kuchyni. Přijde pes, pomáhá slízat škody. Otočím se, abych sáhla pro hadr. Dítě líže jogurt z podlahy spolu se psem. Aspoň že už jsem stihla setřít to kafe. Představa, že si dá Andulka ještě trochu kofeinu, by mě asi zabila. Nákup v lednici, jde se na podvečerní procházku do parku. Bereme motorku. A plyšovýho psa. Ještě panenku. Ne, houpacího koně usmlouváte, že počká doma. Dítě radostně vyjede na motorce, se psem a panenkou. Panenka padá. Nevadí, s úsměvem podáváte. Jedeme. Pes padá. S úsměvem podáváte. Dítě padá… Slzičky. Nesete dítě, motorku, plyšovýho psa a panenku. Váš pes se venčí… Jdete to sebrat. Čím?! Vše pokládáte. Pak vše sbíráte. Dítě radostně běží. Uklouzne a kecne si do louže. Ne nemáte náhradní oblečení, šli jste jen za dům do parku na 15 minut. To nevadí, je teplo… Večerní únava dítěte. Vaše ne, na vaši únavu není čas a síla. Lítá po bytě jako splašená, co chvíli něco spadne. Spadne dítě. Pláč. Nachystáte večeři. Sednete si. Dítě hopsá na židli, odmítá si sednout. Teď už, pravda, ztrácíte ten úsměv úplně. Uklouzne, vylije pití do talíře s chlebem. Bouchnete! Křičíte! Dítě křičí víc! Scéna! V hlavě vám běží všechny ty poučky včetně vašich vlastních o tom, jak nekřičet, jak vydržet, jak být zen, jak nechat projít emoce, jak se nezapojovat do vlastního příběhu o tom že jsem chudinka, do toho pocit, jak můžu dělat terapie, když si sama se sebou nevím rady… A boří se vám celý domek z karet. Padáte po spirále hluboko dolů. Nestalo se to totiž výjimečně. Tohle je váš normální den posledního dva a půl roku. Každý den… Samozřejmě se změnami podle fáze vývoje dítěte. Pláčete obě. Ale pak se obejmete, při usínání si vše vysvětlíte, vy si dáte skleničku a už se těšíte na další den, protože když to dítě spí, je fakt sladký a nemůžete se dočkat, až ho zas pomazlíte… Jo? Tak si tenhle odstavec přečtěte znovu!:)
Chci tím říct, že jsme lidi a máme nárok na to bouchnout. Důležitý je se umět s tou situací popasovat. Trauma nevzniká tím, že se k dítěti špatně zachováme, ale tím, že ho v nepříjemné vyhrocené situaci necháme bez podpory, bez vysvětlení, opuštěné.
Ono je i důležité dětem ukazovat, že i my máme emoce. Že i my děláme chyby. Že i my někdy bouchneme. Ukázat jim, že emoce existují a že se dají přežít, prožít a že samy přejdou a není nutné svými emocemi někomu něco zlého způsobit. Děti se učí od nás, i když je zrovna my nic aktivně neučíme. Okoukávají, nasávají. Jsou jako houby.
Nádech výdech, pojďme si teď všichni odpustit! Nebojte, zas nějakou chybu uděláte, není to trvalé:) Ale je milé zastavit se a odpustit si. Zjistit, že moje chyby nezpůsobují mému okolí trauma. Aleluja!
