Článek
„Zvířátka tě nikdy neodsoudí a vždycky budou stát po tvém boku.“
Dvě dobré duše se našly
Martina je nesmírně ukecaná, zastavit její tok řeči je v podstatě nemožné. Přesně pro ni zároveň platí úsloví: Co na srdci, to na jazyku. Je to dobrá, upřímná duše plná lásky a dobroty. Tu dává nejen své rodině a přátelům, ale hlavně by se rozkrájela pro zvířata, která jsou její život. Bez nich by byl i ten její plný pouze z půlky. Ať už jsou to morčata, koně nebo právě pes Bono.
Sedíme spolu u stolu v kuchyni, vaří nám čaj, začíná mi ukazovat fotky a vyprávět o svém velikém psovi Bonovi a já vím, že se ke slovu jen tak nedostanu. Nevadí mi to. Oči jí září vděčností k tomuto tmavému obrovi. I já jsem ráda, že jsme se seznámily a naše zlatá tibetka Dory s Bonem může chodit na klidné procházky bez jančení a stresu.
Kdo je Bono a kde se tady vzal?
Obříkovi Bonovi jsem se s respektem se svými psy přes rok vyhýbala. Ani ve snu by mě nenapadlo, že právě s ním spolu budeme venčit šiperky a tibetskou dogu, ale přesně to se děje a jsem za to neskutečně ráda. Cítím z něj dobrotu, velkou sílu a přirozenou drsnost německého ovčáka. Když jsem ho poznala blíž, skrývá se v něm i roztomilá hravost bosíka, protože ve svých 11 letech neváhá vesele aportovat zahradní hračky a točit se radostí do kruhu, než jde na procházku.
Nejvíc mě fascinuje jeho jméno, jen poslyšte – zkratka pro beaucerona (čteno „boseron, bosík“) BO + NO jako zkratka pro německého ovčáka, to nemůže být souhra náhod. Původně to totiž mělo být jen štěně německého ovčáka. Kdo by v 6 týdnech poznal jinou pokrevnost!? Zadní paspárky, napůl trčící uši a ocas ve tvaru zahnuté šavle však pravého otce jasně určily, ale až v průběhu času. Navíc byla jeho panička políbena duchem hudby a BONO VOX velmi lahodí jejímu uchu. Bono, černý kokršpaněl, byl kromě jiného jejím prvním psem z dětství. Hezké, jak do sebe celý život přesně zapadá jako dílky puzzle.
Pracantem odmala
Bonova krev je složená ze dvou pracovních plemen. Stejně tak i on lační po povelech a přítomnosti svého pána. Martinku věrně doprovází ke koním, děti tahá v zimě na sněhu na bobech. Kluci se na něm učili chodit první nejisté krůčky, dělal jim ostrou chůvu, když byli v kočárku, stanoval s rodinou v kempu, neohroženě hlídá dům se zahradou v jejich nepřítomnosti a věřte mi, k takovému tmavému obrovi byste se dobrovolně bez pána nepřiblížili. Má nejenže stejně dobrodružnou povahu jako jeho páníčkové, ale je i stejným drsňákem a pracantem jakými jsou oni. Skvěle se k sobě hodí.
Štěně na konci těhotenství
Martinka na to šla od začátku vcelku jednoduše. V 7. měsíci těhotenství si s manželem dovezli 6týdenní kouzelnou chlupatou kouličku. Zvykala ho na dům, nosila ho těhotná do schodů, chodila s ním na cvičák na základní poslušnost. „Šahala jsem mu do misky a na něj, snažila jsem se ho tak připravovat na nečekané doteky od dítěte,“ vypráví prozíravá Martina.
I po porodu nejdřív prvního, pak i druhého syna se stále věnovala všem, zapojovala do všech aktivit psa i děti společně. „Vše přizpůsobuji všem, aby byli spokojení na úkor sebe a já jsem spokojená, když jsou všichni spokojení. Pejskovi říkám, když odcházíme, zůstaň a hlídej. Když se vrátíme, tak si ho zase vezmu. On je doma na zahradě úplně v klidu, lehne si a odpočívá,“ říká Martinka.
Pes je dál základ rodiny, dítě nedítě
Základem bylo, aby pes nebral děti jako vetřelce, které mu vzaly jeho místo v domě i v rodině, a proto na ně mohl začít žárlit. Nic takového se nestalo, protože Martinka mu nechala novorozené kluky hned při příchodu z porodnice očuchat a seznámit se s nimi, aby věděl, že k sobě patří a snažila se, aby jeho psí život zůstal téměř nepozměněn i po narození obou kluků. A povedlo se jí to! S Boníkem oba kluci vyrostli v bratrské symbióze. Bono je jejich ochráncem i kamarádem, věří jim a dal by za ně život. Kluci ho respektují, hrají si s ním, mají se zkrátka rádi navzájem. A rodiče to vše pevně a vědomě zaštiťují, čímž pádem vše funguje přesně tak, jak má.
Manžel chtěl Boníka vyhnat po narození prvního syna z domu na zahradu. Protože byl začínající podzim a štěně bylo teprve půlroční, Martinka mu to vymluvila, že to prý počká až do jara, kdy pes bude sám toužit po zahradních toulkách jarní rosou a přijde sám na to, že na zahradě je mu lépe než v uzavřeném domě se řvoucím miminkem. Přesně to se také stalo, proběhlo to v klidu, bez křivd a výčitek na všech stranách, ku spokojenosti všech zúčastněných.
Syn se začal chovat jako pejsek
Pravdou je, že příliš blízký vztah psa s dítětem může mít i své stinné stránky, třebaže se snažíte sebevíc. Jak spolu syn a Bono trávili opravdu hodně času bok po boku, začal se syn chovat jako pejsek. Ochutnával psí granule nebo chodil po čtyřech. Teď se tomu zpětně Martina jen směje, ale takové chování je na pováženou pro každou maminku.
Na procházkách trávili denně 3 – 5 hodin a díky Bonovi se ke kočáru nikdo nepřiblížil, protože k němu Bono nikoho nepustil. Cílem bylo, aby se ani pes ani dítě necítilo odstrčené. Bono s nimi jezdil na dovolenou, což bylo někdy náročné vzhledem k jeho velikosti a váze.
Podle Martiny je důležité stále mít na paměti, že pes je pes, takže psa nenechávat spolu s dětmi o samotě. Zároveň ani dítě příliš před psem nebránit, musí si najít vzájemný respekt a úctu. „Když dítě spalo, věnovala jsem se psovi, schovávala jsem mu například pamlsky na zahradě. S výchovou psa mi pomohl manžel, který se věnoval profesionálně výchově vlků a lvů. Vše jsme se snažili naučit ho, dokud byl malý a neměl ještě takovou sílu. Musím říct, že se to povedlo natolik, že je perfektně ovladatelný i bez vodítka,“ říká Martina.
S klackem proti psovi a skok na spícího psa
Podle Martiny děti od nás dospělých kopírují vše. Ze dvou historek mě mrazí: „Jednou manžel šel proti Boníkovi s klackem jako trest. Poté jsem viděla svého dvouletého syna s klackem a pes mu vyhrožoval zuby, přišla jsem na poslední chvíli a zastavila to. Pes musí mít vždy možnost někam utéct. Některým dětem to nevysvětlíš. Mladší syn skočil na spícího psa, pes ho škrábl, jak se lekl. Některé děti jedou přes limit a zkouší, co si mohou dovolit. Pes může být sebehodnější, ale reaguje instinktem. Bono je již starší, ale když spí, musí se hlídat on i děti.“
Spokojenost nade vše
Svoji věrnost nemusí Boník nijak zvlášť dokazovat. Martinka vypráví, jak ho jednou manžel zapomněl zavřít do zahrady venku před branou, když odjel ráno do práce. Bono si v klidu lehnul před jejich plot, usnul a čekal, až se mu páníčci vrátí odpoledne zpět domů, aniž by chtěl kamkoli za kýmkoliv utíkat a zkoumat své okolí. Takový je na něj spoleh. Stoprocentní.
Martinka dále vypráví o společném životě psa Boníka s její kobylkou Žužu. „Stejně spokojený je, když je se svou koňskou parťačkou Žužu, se kterou se dal dohromady. Měla jsem z počátku strach, aby si spolu sedli a neublížili si. Měla jsem dále strach, aby ho kobyla nekopla, ale naštěstí jsem byla poblíž a křikla NE a ona na to hned zareagovala. On ji chtěl jen očuchat, ona ho chtěla užuž napálit kopytem, ale zastavila se a od té doby dobré.“
Spolu na zahradě rádi hlídají. Pes štěká na kolemjdoucí a kobyla řehtá, když kolem jede auto. Kobyla se pase, pes vedle ní leží. Na projížďce s nimi chodí Martinka tak, že kobyla jde na jedné straně, pes na druhé. Bono se také rád zařadí přesně za ocas koně, kdy je ve slepém bodu a kůň se ho může leknout. On je naučený chodit za člověkem, ale zatím i toto funguje skvěle. Kobylka na něj naopak čeká, až si Bono dočuchá a doběhne nás.
„Myslím, že je to hodně v hlavě. Do té doby, dokud jsem si říkala, že to nepůjde, tak to nešlo. V momentě, kdy jsem si to v hlavě přenastavila, že to půjde, tak to vše začalo perfektně fungovat. Je tam jen trošku žárlivost, když se věnuji kobylce, čistím ji a mazlím se s ní, tak si o pozornost říká i Boník a dotírá na mě, abych si s ním hrála či ho hladila. Kůň je totiž v jeho teritoriu zahrady. Takže je mazlím oba, aby se ani jeden z nich necítil odstrčený. Snažím se, abychom všichni byli spolu a bylo nám hezky, protože je mi se zvířaty často lépe než s lidmi. Zvířátka tě nikdy neodsoudí a vždycky budou stát po tvém boku.“
Bono záchranář
Závěrem nutno dodat, že Boník je skvělý vodní záchranář. „Zachraňuje mě, když se jako topím. Skočí neohroženě do vody, plave ke mně a odtáhne mě k břehu,“ líčí Martina další silnou stránku svého psího miláčka.
A jako čerstvý jedenáctiletý pán v letech své ochranitelské instinkty ukazuje i třeba tím, když leží vedle paničky na trávě pod slunečníkem, ona se chce napít osvěžujícího koktejlu a on ji cvakne tlamou u skleničky. Proč? Měla tam vosu, tak ji radši sám zneškodní, než aby paničce zkřivila byť jeden vlásek.
Taková je psí láska. Věrná a bezmezná. Martinka to závěrem shrnula jasně:
„Je to nejlepší pes na světě. Nevím, co budu dělat, až ho nebudu mít. Ale to doufám bude až za dlouhý čas.“
