Článek
Jak dlouho se věnuješ canisterapii? Jak jsi s ní začala a proč? Pod jakým působíš spolkem?
Canisterapii se věnuji už cca 10 let. Celé to začalo ještě díky mojí Sherrynce (první bíglínka) a díky Olince Kapkové, která nás do všeho zasvětila a která následně založila spolek Tam, kde zvířata pomáhají, pod kterým teď působíme s bíglíkama Jamim a Trixi a šiperkou Arminkou. Začalo to celé tím, že jsem si chtěla jen zkusit, zda bíglíci jsou pro canisterapii vhodní, jestli já budu vhodná a ukázalo se, že mě to celé baví víc, než jsem vůbec čekala. Původně jsme začínaly ve školce u dětí předškoláčků a následně jsme se tenkrát ještě se Sherrynkou a nově s Trixinkou, která se začínala všemu učit, osamostatnily a začaly jsme se věnovat lidem v domově pro seniory. To byl začátek všeho.
S jakými psy se canisce věnuješ a jak se ti s nimi pracuje? Je mezi pejsky rozdíl v přístupu ke klientům, např. kdo raději spolupracuje se starými lidmi, kdo s dětmi? Jak se psi mění během canisterapie oproti fungování v běžném životě?
Musím říct, že na canisku mám naprosto úžasné parťáky. Nemohla bych si přát lepší! Jsou jimi bíglinka Trixinka (11 let), první bíglík, který u mě splnil canisterapeutickou zkoušku. Dále pak Trixinky synátor Jamie (6 let), bíglík, který umí být úplný blázen do jídla, u kterého trošku ztrácí mozeček, ale co se canisterapie u dětí týče, je naprosto senzační! A nejmladší naše terapeutka, která už se též může pyšnit složenou zkouškou, je šiperka Arminka (2,5 roku). 7,5 kg tělíčko plné neutuchající energie, lásky jak k lidem, tak ke psům, která ale umí nejen zrychlit z 0 na 100 za 2 vteřiny, ale umí to i naopak, což dokazuje právě při canisterapii. Doplňuje naprosto přesně tu naší psí trojku, úplně všichni ji milují.
„Časem začali mít tito lidé sami o kontakt zájem. Začalo to letmým pohlazením, touha povídat si trošku víc než jen pozdravit. Čím víc jsme si povídali, tím víc se psíci mohli přiblížit, až se i ti, kteří ten strach měli, začali těšit na příští setkání.“
Co se týče spolupráce se staršími lidmi nebo dětmi, tak je krásně vidět, jak ti psi to mají hodně rozlišené. Na Trixi to není až tak znát, protože ona se chová stejně. Vždy jde, k někomu si sedne/lehne a nechá se drbat, je spokojená. Ale třeba Jamie je u starších lidí trošku divočejší. Užívá si to, že dostává pamlsky. Může sedět lidem na klíně, je u nich takový živější celkově, to samé samozřejmě Arminka. Ale je pak vidět obrovský rozdíl u těch dětí, kdy jak Jamie, tak Armi hodně přibrzdí, dávají si velký pozor, není třeba je nijak korigovat, oni prostě přesně ví, co dělat, jak se chovat, sami polohují. A fungování oproti běžnému životu, je samozřejmě znát. Jakoby ti psíci věděli, že musí předávat energii, teplo. Přesně ví, co ty lidi ať, starší nebo děti, potřebují.
Jak pejsky ke canisterapii motivuješ, např. odměňuješ je pamlsky, slovem, dotekem nebo práci necháš spíše jejich intuici?
Máme to tak, že u starších lidí mají odměny. Buď vozím sama naše, které lidem dávám nakouskované, aby je mohli dávat pejskům, nebo už jsou zvyklí a sami jim je kupují. Mají na seznamu na nákup normálně napsáno, co i pro pejsky koupit a jsou na ně vybavení. Ale ve chvíli, kdy polohují, tak odměny žádné nedávám, zbytečně by to jídlo pak hledali a já potřebuju, aby leželi klidně. Mají naučené, že pokud se leží, žádné jídlo není. Sami se pak napolohují a jsou úplně v klidu. U dětí, vzhledem k tomu, že chodíme k nemocným dětem, nemám jídlo vůbec žádné. Tam se prostě funguje bez odměn a vůbec to ti psi neřeší, je pro ně odměnou v tu chvíli, že když máme na začátku děti, které s nimi lítají a věnují se jim, že s nimi můžou trošku dovádět, blbnout, popobíhat a ve chvíli, kdy měníme skupinky a doneseme děti ležící, sami psíci se naštelují, jak je potřeba, už sami ví, co mají dělat. Nijak extra do toho nezasahuji, maximálně, když je ležících dětí víc, tak jen psíky pak střídám či s nimi trošku hýbu, aby každé dítě u sebe mělo toho pejska, jak je potřeba.
Jak probíhaly vaše canisterapeutické zkoušky? Jak dlouho trvala příprava? Kdo ti se zkouškou pomáhal nebo ses na ni chystala sama? V čem je canisterapeutická zkouška specifická oproti např. zkoušce z poslušnosti? Lze psa na zkoušku zcela vycvičit nebo to musí být tzv. v něm?
Myslím si, že je právě základ v tom, že pes musí mít předpoklady k tomu být canisterapeutem. Měla jsem fenku, na které bylo vyloženě poznat, že by to pro ni nebylo to pravé. Dětí se bála, ani ke starším lidem neměla důvěru. Ono je to opravdu krásně poznat, jestli to s tím psem zkusit nebo ne. Pokud je to pes, který předpoklady má, pak už není tak obtížné ho ke zkoušce připravit.
U nás je příprava v podstatě to, že už jezdí pejsci od mala s těmi staršími jako doprovod. Vždy byl jeden pes zkušený a k němu mladý pejsek, který se učil pak napodobováním a od malička si prostě zažívá co a jak. Pro takového psa potom zkoušky nejsou nijak těžké, protože všechny ty situace, co zažije tam, zná jak své boty. Čili příprava trvá vlastně od štěněte psa v mém případě.
Od začátku se nám věnuje právě Olinka Kapková z našeho spolku. Vlastně všichni ze spolku jsou tam takoví, že pomůžou, s čím je potřeba, poradí. Bez nich bych to já sama asi nezvládla. Díky nim jsem prošla i dvoutýdenním seminářem, po kterém já sama složila zkoušku a získala certifikát, za to jim moc moc díky!
Samotná zkouška se s poslušností jako takovou asi nedá úplně srovnávat. Samozřejmě poslušnost psa se sleduje celou dobu, ale jde hlavně o to, že se připraví všechny možné situace, se kterými se pes při canisterapii setkává, jako je setkání s dětmi, polohování, chování k člověku, který je na vozíku, hodně rušné prostředí jako jsou padající berle, věci, člověk, který jde kolem, náhle upadne a je potřeba mu pomoci. Po celou dobu se sleduje chování psa, zda nereaguje agresivně, zda nemá strach. Celá zkouška je pro psa hodně psychicky náročná hlavně pro to, že najednou má úplně vše naráz v jeden den a musí vším projít, to je na tom určitě hodně těžké. Ale díky skvělé přípravě od Olgy a celého spolku tím moji psíci prošli jakoby nic. Arminka dokonce vzbudila velké pozdvižení, když ji každý zná jako úplného čertíka a ona tu předvedla věci nevídané, když se náhle zklidní a pracuje, to bylo úžasné ☺.
Co bys doporučila zájemcům-začátečníkům o canisterapii, jak začít, např. zda je nějaký pes vhodnější než jiný a proč, na jaký se obrátit spolek, zda se zle stát canisterapeutem i ve vyšším psím věku či nikoli?
Doporučila bych jim určitě, ať si najdou nějaký spolek a někoho v něm, kdo se jich ujme a začátkem je provede. Já jsem právě měla pár lidí, které jsem mohla vzít s sebou na canisterapii před tím, než se do toho vrhnou sami na 100%. Šli se mnou jako doprovod, aby sami viděli, jak to chodí, aby se otestoval pejsek, zda bude vhodný, stejně jako jsem to měla kdysi já. Mohla jsem jít s Olinkou, nebyla jsem na to sama. Mohla jsem se ptát, zjišťovat a to je podle mě hodně důležité.
„Bylo úžasné sledovat, jak se postupem času nejen Adélka uklidnila, i když pes prošel kolem, ale začala na ně ukazovat a povídat si s nimi. Dokonce se stalo něco, co nikdo nečekal. Když s námi zrovna byla teriérka Dee, Adélka si řekla o to, že chce z vozíku dolů. Sedla si k Dee a začala ji hladit. To byla neuvěřitelně dojemná chvilka, to nejde ani pořádně popsat. Bylo to krásné.“
Jestli je nějaký pes vhodnější než jiný, to je otázka. Jsou samozřejmě plemena určená primárně na canisterapii. Já si ale myslím, že pokud to ten pes má v sobě přirozeně, je to úplně jedno, zda je to pes s pp, kříženec, nezáleží na tom. U šiperek bych zrovna řekla, že nejsou úplně klasickým plemenem na canisterapii, řekla bych, že jsou hodně rarita mezi terapeuty a přesto já jednu mám a je naprosto skvělá. Určitě i starší psíci složí zkoušky, můžou se začít věnovat canisterapii. Věřím, že moje bíglinka Sherrynka by zkoušku zvládla, i když začala k dětem chodit v osmi letech, jenže pak už byla omezená věkem a celkově jsem ji nechtěla přetěžovat, proto jsem se naplno začala věnovat canisterapii až s bíglicí Trixulkou.
V jakých zařízeních s pejsky působíš nebo jsi v minulosti působila? Jaký je rozdíl v přístupu práce psů u starých lidí a dětí se zdravotním znevýhodněním? Bereš s sebou vždy celou canisterapeutickou smečku nebo máš pejsky rozdělené podle cílové klientely? Jaká je Vaše nečastější klientela?
Začínaly jsme u dětí ve školce, to byly úplné naše začátky. Následně jsem se osamostatnila a začala s pejskama docházet do domova pro seniory v Praze. Dlouho nám to stačilo. Navíc jsem se bála sama docházet k dětem a dlouho jsem se tomu bránila, ale byla to chyba, protože od té doby, co chodíme k dětem do Chocerad, je to teprve to ono!
Přístup je určitě rozdílný. Už jsem to trošku popsala výše, že u těch starších lidí je to trošku jiné. Mají naučené, že pejsky můžou krmit a je úžasné vidět ten posun oproti začátku. Bylo pár lidí, kteří ty psy úplně nemuseli. Nijak jsem na ně netlačila. Vždy jsem pozdravila, pejsci se ukázali a zase jsme šli dál. Časem tito lidé sami o ten kontakt začali mít zájem. Začalo to letmým pohlazením, touha povídat si trošku víc než jen pozdravit. Čím víc jsme si povídali, tím víc se psíci mohli přiblížit, až se i ti, kteří ten strach měli, začali těšit na příští setkání. Po dvou týdnech vždy říkali, jak se jim po nás stýskalo. To je na canisce to úžasné a krásné!
Jezdí se mnou většinou všichni tři. Jen ke starouškům místo Jamieho sem tam jezdí teriérka Dee, kterou si půjčuji od kamarádky. Sem tam nejede Trixinka, přeci jen je jí 11 let a někdy dá najevo, že spíš potřebuje odpočívat to její tělíčko. Opravdu je to podle toho, jak se který pes cítí a podobně, ale většinou jsme v plném počtu. Staroušky i děti máme tak nastejno, pokud tedy nepočítám čas covidu, kdy domovy pro seniory začínají znovu fungovat až teď.
Popíšeš prosím čtenářům Vaši společnou práci v Dětském centru Chcoerady? Jaký vidíš u dětí dlouhodobý posun z hlediska rehabilitace pomocí psů?
Toto dětské centrum bylo původně ve Strančicích, což bylo kousek od nás. Když jsem se dozvěděla, že hledají canisterapeuty, ani jsem neváhala. Ač tedy jsem na samém začátku měla strach, přeci jen moje zkušenost u dětí s různými postiženími byla do té doby úplně nulová. Nicméně komunikace s centrem byla perfektní. Uklidňovali mě, ať se ničeho nebojím, a tak jsme do toho prostě šli a můžu říct, že rozhodně nelituji, je to úžasné!
Terapie v centru je rozdělená na dvě části, přičemž u první máme děti soběstačné, pohyblivé, takže je to takové volnější. Psíci se pohybují, nemusí ležet, ač Jamie, jak už je zvyklý, se rovnou na začátku rozvalí na záda a čeká, co bude ☺. Armina při této části upustí trošku energie, pobíhá kolem, zdraví se s dětmi, které naprosto zbožňuje, aby se následně krásně vyklidnila a hajala. Trixinka, ta v jejím věku, má zcela volný režim. Ona si stejně pak sama lehne a nechá se hladit. Když se chce zvednout, zvedne se, poodejde si na chvilku, sama se pak zase vrátí.
Druhá část patří dětem ležícím, ty jsou taky naprosto skvělé. Jestli si někdo myslí, že dítko, které leží a nemluví, nezvládne dát najevo emoce nebo to, že něco vnímá, plete se. Sama mám možnost pravidelně vidět, že je tomu právě naopak. A dokonce jsme se teď přesvědčilI u holčičky Elinky, u které vždy leží jedině Jamie, jaký je rozdíl, když jsme k ní nečekaně položili Trixinku. Ač Trixi ležela klidně, Elinka nám dala najevo, že takto prostě ne, že ona má svého pejska, na kterého je zvyklá. Nechtěla se úplně uvolnit. Stačilo je vyměnit, lehnul si k ní Jamie a obrat o 200%! Elinka byla najednou spokojená, uvolnila se. Prostě Jamie je jen a jen její, tak to je.
Jsou tam děti, které na psy reagují dobře od začátku. Jsou tam ale také děti, které reagovaly nejdříve tak, že se bály, takže vše sledovaly hodně zpovzdálí. Dnes tyto děti psy hladí, leží u nich, zkrátka a dobře ty pokroky jsou obrovské, to se skoro nedá ani popsat. Popisu se ujala paní Jitka Jiříková přímo z centra, která přesně popíše co a jak. Děti se nám přestěhovaly ze Stránčic do Chocerad. Dojíždění je sice delší, ale bylo jasné, že je nemůžeme opustit. Když se chce, všechno jde, takže jezdíme dál a určitě se to nezmění.
Povyprávíš nám příběh jednoho konkrétního dítěte, jak navázalo vztah ke psu během canisterapie od začátku vašich návštěv, zda došlo např. k prvotnímu strachu při kontaktu se psem, ale postupně se s pejsky přeci jen spřátelil?
Už jsem zmiňovala Elinku, ale musím zmínit i holčičku jménem Adélka. Adélka v úplném začátku zvládala být ve svém vozíku, sledovat, ale jak se pes přiblížil, rozplakala se, nechtěla je vůbec ve své blízkosti. Což jsme samozřejmě respektovali. Adélka se naučila, že má svoje místo, kde je v bezpečí a psíci se hodně hlídali, aby se nepřiblížili. Bylo úžasné sledovat, jak se postupem času nejen Adélka uklidnila, i když pes prošel kolem, ale začala na ně ukazovat, povídat a dokonce se stalo, co nikdo nečekal. Když s námi zrovna byla teriérka Dee, Adélka si řekla o to, že chce z vozíku dolů, sedla si k Dee a začala ji hladit. To byla neuvěřitelně dojemná chvilka, to nejde ani pořádně popsat, bylo to krásné. Od té doby Adélce psíci už nevadili, dokonce už k nim pak šla vždy rovnou, dokázala u nich ležet, hladila je, je moc šikovná.
Co tě na canisterapii nejvíce baví a proč?
Canisterapie je úžasná věc. Baví mě velmi dělat radost. Ať jsou to starší lidé, ať jsou to děti, baví mě, že ti psi mají co předat, že přesně ví, co a jak na to, že to jde s nimi tak lehce, protože jsou prostě úžasní! Baví mě komunikovat s těmi lidmi, dozvídat se různé příběhy, vidět, jak se jim rozzáří oči, když nás vidí. Baví mě prostě a jasně úplně celá canisterapie a určitě budeme pokračovat dál.
S tichou vzpomínkou v srdci navždy, čest její památce.
