Článek
Profesně se věnuješ klientům s poruchami příjmu potravy. Mohla bys krátce představit nejčastější problémy, se kterými se v praxi setkáváš? Čím si vysvětluješ, že těchto problémů neustále přibývá? Kdo je tvým typickým klientem?
Klientům s poruchami příjmu potravy (běžně se označuje zkratkou PPP) se věnuji už téměř deset let s tím, že v posledních několika letech se věnuji výhradně těmto lidem, protože, jak píšeš, neustále jich přibývá. Nejčastěji to bývá mentální anorexie a bulimie, občas psychogenní přejídání, v posledních letech se rozmáhá ortorexie. Teď se na tom hodně podepsal i covid. Puberťáci, pro jejichž psychický rozvoj je zásadní kontakt s vrstevníky, zůstali sedět doma jen sami se sebou a rodiči na homeofficu. To se bohužel nenávratně podepsalo na psychice mnohých z nich. Žili v nejistotě, přišli o své koníčky, přátele, o svůj denní režim. Někteří z nich si v PPP našli něco svého. Něco, co mohli mít pod kontrolou. U dívek to byla obvykle anorexie, které vyplynula z nenápadné potřeby hubnout. U kluků obvykle ortorexie. U nich nebývá prvopočátek v touze po štíhlosti, ale v potřebě stravovat se „dokonale“ zdravě. S covidem bohužel narostl i počet klientů s přidruženými jinými psychiatrickými potížemi.
Zaznamenávám mnohem více klientů se sklony k sebepoškozování, obsesemi a bohužel i suicidálními pokusy.
„Doporučuji naučit děti i rodiče odpočívat, trávit čas s dětmi, zajímat se o jejich názor, nastavit dětem hranice, aby ustály realitu světa.“
Dalším důvodem, proč je tak vysoký nárůst případů lidí s PPP, je rychlost dnešního světa. Lidé neumí odpočívat. Všichni se ženeme za nesmyslnými výkony, ať už ve škole, v práci, vydělávání peněz… Každodenně se setkávám s dětmi, které jsou semlety životem svých rodičů zaměřeným na výkon. Znají jen školu. Již v první třídě mají předurčeno, že půjdou na vysokou školu a musí dělat nejméně manažera. Místo do skauta chodí na angličtinu a doučování z matematiky, protože jinak by měli na vysvědčení dvojku. Když to s nimi pak rozebírám, často se dozvídám, že školu chápou jen tak, že do ní chodí pro dobré známky. Touha se něco naučit je úplně upozaděná, což je smutné.
Psychických podtextů poruch příjmu potravy je samozřejmě mnoho a do jisté míry hraje roli i genetika, ale co mohu s jistotou říci je, že obrovskou roli hraje nejbližší sociální prostředí a moc bych si přála, kdyby se nad tímto zamysleli všichni rodiče a pedagogové.
„Pro úspěšnou léčbu je zásadní, aby si sám klient připustil problém a našel motivaci se léčit.“
Nejčastěji se setkávám s klientelou mezi 13 a 19 let, častěji dívky. Ve věku 13–15 let to bývají dívky trpící anorexií a studentky středních a vysokých škol trpící bulimií. Často vznikne anorexie a přestransformuje se do bulimie. Ale mám jako klientky i dospělé ženy, například matky od dětí, které se s PPP potýkají od puberty. Nejmladší klientku jsem měla osmiletou, nejstarší bylo, tuším, 57 let.
Poslední dobou se čím dál tím častěji potkávám s výskytem PPP u sourozenců, spolužaček či v rodině matka a dcera. Pak se to řeší hospitalizací nebo rozdělením do různých tříd/škol.
Co se týče mé pracovní náplně, tak chodím pravidelně přednášet na taneční konzervatoř a na různé základní školy. Na prevenci se zaměřuji přes centrum Anabel (mají hotové přednášky, jsem zde jako externista, mají grantované projekty. Výživářů je totiž málo, je to psychicky opravdu velmi náročná práce). Problematiku poruch příjmu potravy také přednáším studentům na lékařské fakultě UK v Praze.
Na svém webu uvádíš, jak sis začarovaným kruhem poruch příjmu potravy sama prošla a boj po 8 letech vyhrála. Co bys doporučila lidem blízkým někomu, kdo si neví sám se sebou rady, jak mu pomoci? Jaké jsou první kroky, jak se z onoho bludiště neštěstí dostat?
Ano, a právě pro svou vlastní zkušenost beru tuto práci vlastně jako poslání. Jinak bych to tak dlouho asi ani nevydržela dělat. Práce s touto klientelou je psychicky velmi náročná. Málokdo dělá plynulé pokroky. Běžné je spíše střídání dobrých období a pádů a znovu vzestupů… Na toto je třeba se připravit, pokud chcete někomu opravdu pomoci.
Já běžně pracuji i s rodiči nebo partnery klientek, od kterých vyžaduji kooperaci. Pak jim dávám přesné rady, jak a co dělat, jak podpořit, jak zvládat určité situace… Velmi efektivní je rodinná terapie zejména u náctiletých s PPP. Mám dobré zkušenosti s EFT (= emotional free technique; Kdo by se chtěl dozvědět více, viz odkaz na mém webu. Je to technika, která mi doslova zachránila život a nedám na ni dopustit.), kineziologií, hypnózou, kognitivní behaviorální terapií, každému sedne něco jiného.
Pro úspěšnou léčbu je zásadní, aby si sám klient připustil problém a našel motivaci se léčit. Tím vše začíná. Na motivaci s klienty samozřejmě pracuji, protože v průběhu léčby je velmi lehké ji ztratit. Není to zrovna procházka růžovou zahradou. Je to neskutečný vnitřní boj, který člověk prožívá u každého jídla. Toto je zásadní, aby si uvědomili právě ti blízcí.
Nemá smysl křičet, vyhrožovat ani prosit. Je potřeba podpořit, chápat, obejmout, ale zároveň důsledně hlídat. Také by si měli uvědomit, že to není práce jedince. Obvykle prapůvod problému je často mimo jiné v rodině, a proto je třeba pracovat i na sobě či na celé rodině. V rodině bývá nastavená vysoká výkonnost, špatná komunikace, bez stravovacího režimu nebo když je doma dusno, když se děti v rodině necítí bezpečně a jistě. Rodinná terapie je velmi účinný prvek, který do léčby PPP patří.
„Psychických podtextů poruch příjmu potravy je mnoho. Obrovskou roli hraje nejbližší sociální prostředí a moc bych si přála, kdyby se nad tímto zamysleli všichni rodiče a pedagogové.“
A pokud nevíte, kde začít? Vřele doporučuji kontaktovat Centrum Anabell, kde Vám ochotné sociální pracovnice zprostředkují základní poradenství a poskytnou kontakty na vhodné odborníky. Statisticky se vyléčí jen asi třetina pacientů včetně jejich psychických podtextů. Třetina klientů je na tom fyzicky v pohodě, ale zůstávají jim psychické problémy – antidepresiva, psychoterapie. Poslední třetina je opakovaně relapsujících, takže se třeba po určité době vrací ke mně. Dostanou se do fáze, ve které sestávají, přijdou včas nebo s o 30 kg nadváhy, mají za sebou sebevražedné pokusy. Nejčastěji pracuji s prvními dvěma skupinami klientů.
V čem vidíš největší problém při vzniku PPP? Jak lze u zvýšit psychickou kondici?
V současné době se velmi zhoršila psychická kondice lidí. Běžně je čekací doba na psychologa půl roku, na psychiatrii až rok. Doporučuji naučit děti i rodiče odpočívat, trávit čas s dětmi, zajímat se o jejich názor, nastavit dětem hranice, aby ustály realitu světa. Spousta lidí jedná podle mě s dětmi až příliš v rukavičkách. I když nejsem zastáncem fyzických trestů, tak jedna dobře mířená rána ušetří spoustu mylně řečených slov. Dále je dobré učit děti mluvit o svých emocích, nejen dobrých ale i špatných, že to zkrátka patří k životu. Je v pořádku se vztekat, rozčilovat, vymezovat se vůči druhým. A naučit se emoce vhodným způsobem ventilovat.
Typický je pro dnešní svět perfekcionismu a vysoké nároky na sebe ve škole nebo ve sportu. Hned ve 2. třídě ZŠ by šla dělat motivace dětí jinak než jen známkami nebo tlačit na vysoký výkon dětí ve sportu. Je potřeba u nich vzbudit zájem, aby se chtěly něco naučit, nadchnout je pro učivo nebo pro pohyb. Často u klientů vidím, že nikdo nerespektuje jejich názor, když ho např. nutí do závodního sportu. Pak je rozdíl, když si jde třeba dvakrát týdně jen něco zahrát.
Dalším příkladem je, když syn v 9. třídě řekne, co by chtěl jít studovat a rodiče mu to nedovolí. Respektovat jejich názor a netlačit do svých představ je podle mě zásadní postoj, který spoustě rodičům chybí. Rodiče by si dle mého názoru neměli přes své děti realizovat své nedosažené cíle a sny. To není vůči dětem fér.
Říkala jsi, že tvá práce je psychicky velmi náročná. Jak pečuješ o svoji psychohygienu?
Mám tu výhodu, že svým klientům přesně rozumím, přesto musím dbát o svoji duševní pohodu a klid. Chodím pravidelně běhat, mám svého terapeuta na supervizi, dělám atletiku dětí, to vše je pro mě relax. Je potřeb mít nastavené hranice – o víkendu neodpovídám na maily, neberu telefony, po 18 hod v týdnu také nezvedám telefony. Dlouho mi trvalo netahat si problémy domů, ale hodně mi na začátku pomohly supervize. Když tohle terapeut nezvládne, tak to nemůže dělat. Denně můžu pracovat max. 4 hodiny. Mým krédem je nemít odpracováno co nejvíce, ale co nejlépe.
Mezi klienty mám pauzu, abych mohla být chvilku sama se sebou a pak až se věnovat vlastním dětem. Seču zahradu, chodím meditovat do oblíbeného lesa v Mirošovicích . Na pročištění hlavy mi nejvíce vyhovují tzv. „kardiosporty“, tj. u čeho se zadýchám a vyplaví se co nejvíce endorfinů – kolo, běžky, lyže, sporty v přírodě, miluju hory. Pracuji tři dny v týdnu doma, na víkend jedu do přírody a odpočinu si víc, než když jsem doma a nepracuji. Musím mít pravidelně cca 1× týden za 3 měsíce dovolenou, ideálně v přírodě.
VYSVĚTLIVKY:
Mentální anorexie = záměrné snižování hmotnosti doprovázené intenzivním strachem z tloušťky vylučováním určitých potravinových skupin, hladověním, užíváním laxativ (projímadel), diuretik nebo zvracením.
Mentální bulimie = typické opakované záchvaty přejídání. Pocit ztráty kontroly nad jídlem, které je následováno nadměrnou kontrolou tělesné hmotnosti – zvracením, hladověním, extrémním cvičením.
Ortorexie = intenzivní zkoumání jednotlivých druhů potravin a úzkostné zaměřování se na zdravou výživu.
Psychogenní přejídání (emoční přejídání či záchvatovité přejídání) = nadměrný příjem jídla za účelem (ne)řešení svých osobních problémů a stresových situací.
