Článek
V rozhovoru vyjeví, čím je pro ni toto mistrovství specifické, proč se sem ráda vrací a proč ji baví se psy cvičit právě podle TARTu. Parťačkou jí byla její odchovankyně, fena německého ovčáka Centawa Fénixův měsíc (9 let).
Marcelo, letos jste se zúčastnila MČR stopařů TART se svou fenou Centawou a skončily jste na nádherném 2. místě. O jaký závod se jedná, z čeho se skládá, v čem spočívá – představíte ho čtenářům?
Letos v září jsme se s Centawou zúčastnily XXI. MČR stopařů TART, závod pořádal SKS TART, tedy Speciální kynologický svaz TART, který letos slaví již 30 let od svého vzniku. Výcvik dle TARTu umožňuje provádět výcvik psa, který se velmi přibližuje použití psa v praxi.
Náplň zkoušek dle SKS TART respektuje tradice našich předešlých národních zkušebních řádů a pomáhá rozvíjet a utužovat vlohy pro pracovní a sportovní využití psů. Výcvik dle TARTu se co nejvíce snaží přibližovat reálným požadavkům praxe. Mistrovství stopařů se konalo dle zkoušky SPT 3.
První den proběhla poslušnost. Poslušnost je relativně lehká, tzn. 50 bodová, což je velká výhoda, neboť nezatěžuje starší psy. Pak následovala první stopa. 4hodinová cizí stopa, 1500 kroků dlouhá, 2× lomená v pravém úhlu, 2 předměty. Na rozdíl od zkoušky byly na stopě poležené předměty praktické. Letos to byl kolíček na prádlo a malé víčko od zavařeniny.
Druhý den proběhla druhá stopa. 2hodinová cizí stopa, 800 kroků dlouhá, 2× lomená v pravém úhlu, 1× v ostrém, 2 předměty. A opět předměty praktické, krabička se sirkami a čtvereček nějaké látky.
Nikdy to prostě není stejné. A to je to, co mě děsně baví. Záleží na štěstí, na losu, na počasí, na tom, jak se pes vyspí, ale i na tom, jak a co máte natrénováno, a hlavně na psu samotném.
Krásou TARTu a akcí pořádaných TARTem je, řekla bych, nepředvídatelnost toho, co nás čeká. Kdo chce mít vše stejné, mít stejné podmínky se soupeři a vše přesně nalajnované (i když to nikdy úplně nejde), nechť se věnuje MZŘ a typicky sportovní kynologii. V TARTu prostě nevíte, co bude. Stopy jsou dlouhé a nikde není psáno, že když má stopa 1500 kroků, že budou mít úseky stejnou délku. Vše se uzpůsobuje terénům.
Například já měla první stopu tak dlouhou, druhý úsek byl o dost kratší a pak zase dlouhý úsek. A jiný závodník to měl zase jinak. Pokud jdete třeba 500 – 600 kroků rovně po členité louce, nelze jít úplně přesně rovně, stejně tak nevíte, jaký terén na vás po třeba 350 krocích bude čekat. My tam letos měly kaluže a někdy i pěkně velké a hluboké. Jindy jsem třeba zažila rozhrabané kaliště od prasat, jindy vám přes stopu přejde stádo jelenů.
Stejně tak terény nejsou úplně stejné. Někdo má trávu vyšší s bodláky, jiný nižší se stopy zvěře, další má lopuchy. Navíc každý šlapač má jinou délku kroku. Na nějaké šlápoty se v TARTu nehraje. Všichni šlapači se snaží šlapat co možná nejzodpovědněji, ale nikdy to prostě není stejné. A to je to, co mě děsně baví. Záleží na štěstí, na losu, na počasí, na tom, jak se pes vyspí, ale i na tom, jak a co máte natrénováno, a hlavně na psu samotném. Jaké má pro stopy vlohy, i to jakou má povahu a jak se dokáže s problémy vypořádat.
Dobrý stopař zraje věkem, každá stopa je pro psa zkušenost, každou stopou se učí. Vše se ale natrénovat nedá, ne v TARTu nebo v praktické stopařině. Pak záleží na tom, jak si s tím pes poradí. Je dobré naučit psa samostatnosti, řešit problémy, poradit si s neočekávaným.
I psovod se stále učí. Pro mě je stopování především o spolupráci psovoda a psa. V TARTu je možné psa povzbudit, pochválit, samozřejmě čím méně toho je, tím lepší jsou body.
Co se vám na závodě zpětně povedlo? Na čem musíte ještě zapracovat? Jak hodnotíte průběh celého závodu?
Pokud bych měla závod zpětně zhodnotit, tak já jsem s výkonem Centičky nadmíru spokojená. Z mého pohledu se nám povedlo úplně všechno. Centě je už 9 let. Na jaře měla úraz zadní nohy, taky kvůli tomu už jí to tak neběhá. Bydlíme v Praze. Terény na stopy máme daleko, cizí šlapač je vzácnost. Mám doma ještě její dva potomky, se kterými aktivně cvičím a jako většina z nás musím chodit do práce. Tím chci říct, že tréninku nebylo zdaleka tolik, kolik bych si představovala, zvlášť v poslední době.
Je prokázáno, že vlohy pro pachové práce se dědí po feně.
Centa byla od štěněte talentovaný stopař. V mládí jsem s ní stopovala hodně. Teď už čucháme spíše pro radost. Já osobně jsem si jela závod hlavně užít a říkala si, že by bylo skvělé dosáhnout limitu zkoušky a když ne, tak to bude super zkušenost. Centička mě přesvědčila o tom, že je nejen talentovaná stopařka, ale že umí prostě zabojovat.
Poslušnost jsme měli za 47 b. z 50. První stopa za 95 b. ze 100. a tu si fakt vydřela. Druhá stopa jí víc voněla a byla na ní dost nadšená, nějaká chyby tam byly, ale na ty už má nárok. Pomalejší označení předmětů, nějaké to ověření na stopě, získaly jsem 88 bodů. Centa je hodně poctivá a když si není jistá, raději si to ověří. Já byla z její práce naprosto nadšená.
Jinak byl celý závod v super atmosféře. Sešli jsme se se „starými známými“, poznali nové a skvěle se pobavili a užili jsme si to.
Jak dlouhá byla cesta od myšlenky k účasti na MČR stopařů TART? Co pro tebe bylo na téhle cestě nejtěžší překážka a jak ses s ní vypořádala?
Především mě děsně baví stopařina a pachové práce celkově. S každým štěnětem začínám stopovat a pak se ukáže, jak nám to půjde. Někdy je to cesta těžší, jindy trochu lehčí. Nějak to dopředu neplánuji, nechávám tomu volný průběh a čas ukáže, jestli pes na takový závod má či ne.
Mít čtyři temperamentní psy vyžaduje jistou fyzičku i od psovoda.
Já jsem se MČR stopařů TART zúčastnila již popáté. 2× s Centawy babičkou Bělou Bělohorská lípa, s tou jsem byla nejlépe šestá a 2× s její matkou Awris Fénixův měsíc, s tou jsem byla 8. a 5. Teď jsem si řekla, že už má i Centa dost zkušeností na to se mistrovství zúčastnit. No a doma už „roste“ další talentovaná stopařka, a to Centawy dcera Erwet a možná i její dvouletý syn Garwi. Zatím co Erwet má už své stopařské úspěchy, Garwi, i když i on je také šikovný stopař, je zatím trochu stopařský uličník, nicméně ho stopa a jiné pachové práce také moc baví. Je mladý a je to kluk, věřím, že i on bude šikovný stopař.
Nejtěžší překážka v našem stopařském snažení je asi to, že máme terény daleko. Cizí šlapač je vzácnost. Musím jet někdy za vhodným terénem 20 i více kilometrů, tam našlápnout stopu a co tam teď 2 – 3 – 4 hodiny dělat?! Času taky není tolik. Široko daleko prakticky žádné louky, jen pole. Terény je třeba střídat, tak se snažím jezdit, kde se dá. Na mistrovství jsem si dělala legraci, že já, když v okolí Prahy jdu tak dlouhou stopu, už jsem v jiné vesnici. No trochu je to pravda. O to víc si cením, že moje čubiny mají tak super talent na pachové práce. I s tak relativně málo tréninkem dokáží podávat výborné výkony.
Jako chovatel NO se snažím tyto vlohy podporovat a v chovu udržovat. Je prokázáno, že vlohy pro pachové práce se dědí po feně. Jsem hrdá na to, že Erwet je již 4. generace mých fen, se kterými se úspěšně věnují nejen sportovním, ale i praktickým stopám a jiným pachovým pracím. To ovšem neznamená, že bychom netrénovaly. Trénujeme, jezdíme, prostě makáme, baví nás to a to je super.
Jak udržujete Centawu i sebe v tak skvělé fyzické a mentální kondici?
Jsem toho názoru, že u lidí i psů je to stejné. Je třeba trénovat tělo i mysl. Doma máme 13letou Centawy maminku Awris, která je na svůj věk neskutečně vitální. No a pak Centawy dceru a syna. Smečku doplňuje ještě Centawy bratr Cirow, který patří mamce. Naše smečka žije pohromadě, neodděluji je. Čubiny mají společný výběh a kluci jsou taky spolu. Na vycházky chodíme společně. Ty mladší udržují v kondici ty starší. I když máme velikou zahradu, chodíme denně na procházky. Někdy jen na kratší, ale dost často na ty pořádné. Výlety, běháme, v létě plaveme, v zimě běháme na běžkách. A samozřejmostí je i zaměstnat jim hlavu. Mladší jsou v pravidelném výcviku, nejen v přípravě na různé zkoušky, ale cvičíme i disciplíny, na které třeba ani žádné zkoušky nejsou. U těch starších to děláme pro radost. I tu 13letou čubinu baví něco podnikat. Už tolik neběhá a neujde takovou dálku, ale pořád ji baví hledat schovaný míček nebo ztracenou rukavici, stejně tak zahnat šupáka. Mne udržuje v kondici to, že udržuji v kondici je.
Mít čtyři temperamentní psy vyžaduje jistou fyzičku i od psovoda. A na stopách se člověk taky pěkně projde. Chodíme ven i cvičíme skoro za každého počasí. Německý ovčák je odolné plemeno, super zvládá nejen zimu, ale i větší teplo. Samozřejmě přiměřeně věku a kondici. Moji psi nejsou jen prostředek k dosažení nějakých mých cílů, jsou to především parťáci pro život. Baví nás společně strávený čas a to je podle mne nejdůležitější.
Dokážete spolu i odpočívat – jak, kde, jak dlouho? Jak se odměníte po tak těžkém závodu?
Určitě umíme i odpočívat. Panička umí být někdy i pěkně lenošivá. I to je potřeba.
U pracovního psa v určité zátěži je důležité naučit ho odpočívat. Zvláště v případech, kdy jsme někde mimo domov, kdy pes není ve známém prostředí, kde nemá své pohodlí. Jsme spolu, něco podnikáme a pak je čas odpočinku, kdy pes potřebuje klid na odpočinek. Já i moje smečka si umíme odpočinek užít. Odpočíváme i aktivně. Procházky, výlety, příroda. Ráda jezdím na různé výcvikové tábory a akce. Pro nás je výcvikový tábor nejen o intenzivním výcviku, ale je to i dovolená a relax. Odpočinek od všedních dní, smečka se vydovádí při výletech, panička si užije setkání s přáteli.
A jak se odměníme po tomto závodě? Centička dostala nějaké dobroty a dostala novou hračku. Z té se dokáže radovat jako štěně. Panička si zaleze a pořádně se vyspí. No a pak pořádná procházka s celou smečkou, ať jim vynahradím, že na nás museli čekat doma.
Podzim bývá u nás obvykle výcvikově velmi náročný. Letos na podzim nás čeká první zkouška s naším nejmladším uličníkem Garwim, pak bonitace Erwet a Garwiho a nakonec si ještě zazávodíme na našem domovském cvičáku v ZKO IPK Břevnov. Pak prosinec a možná i kousek ledna budeme opravdu odpočívat i výcvikově. Jen tak procházky a něco pro zábavu.
To ovšem neznamená, že si nezajedeme na nějakou tu stopu nebo nenavštívíme figuranta. Ale zkrátka vše na pohodu. A pak se to toho zase pustíme, na příští rok máme různé plány.
Jaké spolu máte další plány?
Začátky s Centou nebyly snadné, musela jsem přijít na to, jak na ní. Mnohonásobně mi to vrátila, stala se z ní nejen velmi šikovná pracovní fena, ale i vynikající matka, která svým štěňatům dala naprosto vše. Odchovala tři, troufám si říct, úspěšné vrhy. Výrazně přispěla ke zlepšení exteriéru našeho chovu. Její potomci se úspěšně uplatňují nejen ve sportovní, ale i služební kynologii.
Nyní s Centičkou už moc výcvikové plány nemáme. Vzhledem k věku si užívá zaslouženého důchodu, stopujeme a cvičíme už hlavně pro radost. Čas ukáže, jestli se třeba ještě jednou, příští rok stopařského mistrovství zúčastníme. Nebo jestli už přijde na řadu Centy dcera Erwet, uvidíme.
Závěrem bych chtěla všem čtenářům i jejich zvířecím kamarádům popřát hlavně klidné a pohodové vánoční svátky a do nového roku vše jen to dobré a ať se vše daří.
Krásné Vánoce i Vám a celé ovčácké smečce!
