Článek
Při studiu na fakultě jsem se seznámila s bezva lidmi, kteří jezdili na letní tábor pomáhat jako asistenti k postiženým dětem a začala jezdit s nimi. Krásná tábornická léta jsou dávno pryč, ale před týdnem jsem se do této doby v duchu vrátila díky povědomému hlasu z rádia jedné z tábornic. Z milé krásné dívky vyrostla odhodlaná a chytrá mladá žena Doris. Stala se totiž letošní držitelkou Ceny Olgy Havlové od Výboru dobré vůle za pomoc při hledání práce pro hendikepované lidi. A sluší jí to pořád náramně!
„Čekala jsem hledání práce snazší. Byla jsem zklamaná, ale rozhodnutá se nevzdat a hledat, dokud se neobjeví pracovní nabídka, kde pro zaměstnavatele nebude překážkou můj handicap (jsem upoutána kvůli DMO na invalidní vozík + mám vadu řeči).“
Ahoj Doris, jsi čerstvá držitelka Ceny Olgy Havlové od Výboru dobré vůle. Jaký z toho máš pocit? Čekala jsi to? Jaký byl slavnostní večer? Jak ses na předání chystala? Co to pro tebe znamená?
Pořád nemůžu uvěřit, že jsem ji získala zrovna já a beru ji spíše jako ocenění celého týmu O KROK, protože bez mých kolegyň by to nešlo. Cena mi dodala ještě větší odhodlání bořit mýty a předsudky v rámci zaměstnávání OZP (osob se zdravotním postižením – pozn.) na otevřeném pracovním trhu. Na slavnostním večeru mě překvapilo, kolik lidí se se mnou chtělo fotit a mluvit se mnou. Jinak jsme si to s kolegyněmi užily. Na předání jsem se nijak zvlášť nepřipravovala, jen jsem se nechala u své kosmetičky nalíčit. Řeč jsem nechala vyplynout ze situace a z emocí.
I přes svůj hendikep dětské mozkové obrny jsi dokázala vystudovat vysokou školu – Metropolitní univerzitu. Jaký obor, proč ses pro něj rozhodla? Jak to šlo, co tě na tom bavilo, co bylo nejtěžší?
Vystudovala jsem bakalářský obor „Veřejná správa“ a navazující magisterský obor „Evropská studia a Veřejná správa“. Vždy jsem brala veřejnou správu jako určitou jistotu pro zaměstnání, navíc jsem hledala obor bez matematiky, fyziky a chemie. Nejtěžší pro mne bylo, že i když mi výpisky z přednášek psala moje osobní asistentka do notebooku, tak jsem si musela přednášky nahrávat na diktafon, abych si je pak podle nahrávky upravila dle sebe. Takže jsem tím strávila spoustu času navíc.
Po studiu ses vrhla do světa práce. Jaká byla tvoje cesta k práci snů?
Po vysoké škole jsem začala hledat práci, rozeslala jsem snad 90 životopisů na všechny strany a až po dvou letech jsem práci na otevřeném pracovním trhu, i díky O KROKu, našla. Jelikož jsem při studiu gymnázia i vysoké školy měla brigády právě proto, abych již měla nějakou praxi pro nástup do práce, tak jsem čekala snazší hledání práce. Když jsem zjistila, že opak je pravdou, byla jsem zklamaná, ale rozhodnutá se nevzdat a hledat, dokud se neobjeví pracovní nabídka, kde pro zaměstnavatele nebude překážkou můj handicap (jsem upoutána kvůli DMO na invalidní vozík + mám vadu řeči).
Na O KROK jsem narazila úplně náhodou, měli inzerát, že hledají někoho do týmu. Na pohovoru jsme se nakonec domluvili, že by mě spíše potřebovali do Troublegangu, skupiny složené z lidí s různými druhy handicapů, která na objednání přijede do firmy zhodnotit pracovní prostředí pro budoucí zaměstnance s handicapem dané firmy. Každý člen této skupiny hodnotí pracovní prostředí, popřípadě i pracovní náplň z hlediska svého druhu handicapu. Takže po dlouhém hledání jsem v O KROKu získala svou první pracovní příležitost po vysoké škole.
Nyní pracuješ ve firmě „O KROK“, která se věnuje vyhledávání a nabízení práce pro hendikepované lidi. Ty máš pozici office manažerky a jsi členka Troublegangu. Co je náplní tvé práce? Kde ještě pracuješ?
V současné době jsem více office manažerka, sháním hlavně nové vhodné zaměstnavatelé pro OZP. Jako členka Troublegangu jezdím už jen občas na workshopy NA RUBY, které v O KROKU pořádáme pro školy nebo zaměstnance firem. Nicméně na plný úvazek pracuji u HZS (Hasičského záchranného sboru – pozn.) Středočeského kraje jako referentka státní správy a samosprávy. Což znamená, že do 15 hod se věnuji HZS, odpoledne mívám trénink s mou fenkou Amy a píšeme s neteří úkoly. O KROKU se věnuji většinou v pozdních večerních hodinách.
Kromě jiného jsi velká milovnice psů a doma máš nyní 5měsíční štěňátko boston teriéra. Představíš nám ji?
Ano, mám fenku Amy (Aila Manijama Bull) plemene boston teriér. Bostona jsme vybrali hlavně pro jeho přátelskou povahu a temperament. Ze začátku to bylo poměrně těžké, neboť se bála vozíku, ale po dvou dnech se stala na mně závislou. Má velmi bojácnou povahu, takže hodně socializujeme, s čím nám také hodně pomáhá skvělá Julie Wohanková, se kterou dvakrát týdně trénujeme základní poslušnost. Mým cílem je se na Amy spolehnout za každé situace.
A co dál?
Časem bych se chtěla na plný úvazek věnovat O KROKU, protože mě tato práce naplňuje a vidím v ní velký potenciál. Zároveň bych chtěla se svými kolegyněmi zkvalitnit život prostřednictvím odpovídajícího pracovního místa co nejvíce lidem s handicapem.
