Článek
Je za námi nejhezčí část roku plná dálav, snů a dobrodružství. Pro Katku Teplíkovou bylo od dětství snem cestovat po celém světě. Již navštívila 50 zemí a její zážitky z cest jsou nebývalých rozměrů – stanula v základním táboře pod Mt. Everestem, viděla na vlastní oči Annapurnu, Manaslu, Lhotse, skákala z rozjetého vlaku v Jakkartě, setkala se s ještěry v Komodu v národním parku, zažila zemětřesení na Novém Zélandě i vybuchující sopku v Pacifiku, zažila pád ledovce kousek od sebe v Norsku, zkřížila cestu medvědovi ve Švédsku či potkala nejjedovatějšího mořského hada náhodou při procházce po pláži v Pacifiku.
Domov domovem zůstane
Domů se vždy ráda vracím. Stále je to navíc můj domov, dokud nenajdu svůj nový. Samo sebou díky tomu, že tu mám přátele a rodinu, tak se mi i po nich stýská, což je přirozené, i když přátele na cestách člověk potkává pokaždé, pokud se tomu vyloženě nevyhýbá, ale opravdová přátelství, která překonají léta, to je zřídka kdy a výjimečné. Nejvíc se mi stýská po mojí mamce, která je mi největší oporou, i když by mě samozřejmě ráda už viděla někde se usadit a nejlépe ne ve světě, ale poblíž v Česku.
Nový Zéland a Austrálie jsou srdeční záležitostí
Navštívila jsem cca asi kolem 50 zemí, z toho dlouhodobě jsem žila v Anglii, Holandsku, Švédsku, Austrálii a na Novém Zélandu. Kromě amerického světadílu a Antarktidy jsem měla tu čest navštívit ostatní světadíly. Upřímně každá země má co nabídnout, v každé je něco pěkné, ojedinělé anebo naopak něco, co nemile překvapí. Mou srdeční záležitostí je určitě Nový Zéland a Austrálie, zejména kvůli mentalitě lidí, přírodě – jak vegetaci a fauně, ale zejména jsem milovník hor, dále i kvůli tomu, že počet obyvatel na rozlohu je daleko menší nežli v Evropě či Asii, a proto člověk kolikrát na spoustu místech nepotká ani živáčka.
Mluvím anglicky, většinou se dorozumívám anglicky anebo rukama nohama a hlavně úsměvem (člověk by to asi nečekal, ale ten dělá hodně i na lidi, co neumí anglicky), trošku mluvím francouzsky, španělsky a německy – ale to jen základy. Spíš se vždycky snažím naučit základní slova toho daného jazyka, kde jsem. A bohužel či bohudík se anglicky domluvíš pomalu všude.
Časem jsem spíš začala vyhledávat odlehlejší místa, kde zas tolik lidí nemá tendenci jet zejména kvůli fotkám z Instagramu a odfajfkování, že tam byli, jelikož v dnešní době je cestování dostupnější více lidem a díky sociálním sítím velmi populární, avšak bych řekla, že se ztrácí kolikrát ten hlavní důvod – poznání a objevování, ale spíš jde o takovou popularitu, módnost i společenský post.
Většinou mám zkušenost, že ty nejvíce vyhledávaná místa nejsou taková jak na fotkách, atmosféra není taková, jakou by člověk očekával. Nicméně nevybavuji si asi žádná konkrétní místa, která by mě natolik zklamala či nezaujala, že bych zcela litovala návštěvy. Jsou země, do kterých se nejspíš už nevrátím zejména kvůli tomu, že jsem viděla, co jsem chtěla a je spousta dalších míst, co stojí za návštěvu.
Svatojakubská cesta a cesta po Indii
Asi nejvíc mě naučily dvě cesty. Svatojakubská cesta přes Portugalsko a část Španělska, kde jsem si i občas sáhla na dno, se zánětem nohy jsem nakonec ušla skoro 1000 km za 25 dnů v úmorných vedrech, kdy jsem se i kolikrát ztratila, ale nakonec toho hodně zažila a poznala super lidi z celého světa, došla i na ten „konec světa“ a kolikrát si užívala, že jsem mohla celou cestu podniknout sama a poznat zejména nejvíc sebe sama.
Ta druhá byla měsíční cesta přes Indii, kde jsem zažila i velmi náročné období, bohužel se dostala do svízelné situace, kdy jsem ani nevěděla, zda se ještě někdy vrátím domů a ztratila hodně peněz. Upřímně jsem si myslela, že je to konečná i s cestováním. Nicméně po nějaké době a po pomoci místních jsem se nakonec dostala nečekaně na jedno spirituální místo, Amritsar – což je centrem a posvátným městem sikhského náboženství, mohla jsem se v tomto obrovském chrámovém areálu zúčastnit jejich náboženských praktik, jíst skvělé jídlo a zažít nezapomenutelné příběhy, poznala jsem tam skvělé lidi, ke kterým jsem se přidala na další cesty a dostala se do Dharamsaly (kde právě sídlí Ústřední tibetská správa a zároveň je tu i Dalajlámův palác) a tam se dostala do zajímavé komunity lidí z celého světa, měla víc možnost meditovat a později i prozkoumat část Himalájí na Indické straně.
To později hodně změnilo můj pohled na Indii a zároveň mě dále povzbudilo i přes všechno zlé pokračovat dále a jednou bych se ráda do Indie vrátila. Jelikož každá země je svým způsobem nebezpečná i bezpečná, v každé se může cokoliv stát.
Ať už člověk putuje v Himalájích – kdy asi jeden další z nejsilnějších zážitků bylo stanout pod Mt. Everestem v base campu, vidět na vlastní oči i takové velikány jako jsou Annapurny, Manaslu, Lhotse atd.; nebo skáče z rozjetého vlaku v Jakkartě, potká se s komodštími draky (velcí ještěři) v Komodu národním parku, zažije zemětřesení na Novém Zélandě nebo vidí vybuchující sopku v Pacifiku, zažije pád ledovce kousek od sebe v Norsku, zkříží cestu medvědovi ve Švédsku, když sází stromky či i potká nejjedovatějšího mořského hada náhodou při procházce po pláži v Pacifiku, zaútočí na něj opice a bojuje s ní o fotoaparát v Thajsku, únos, ztráta věcí, je toho spousta, co se může stát. Nakonec však z toho člověk vyjde sice se šrámy, ale víc silnější, s novými poznatky a zkušenější. Však spoustu věcí, co se může stát v zahraničí, se může stát i u nás v Česku.
Cestování jako relax, vášeň i škola života
Cestování je moje vášeň, můj relax a zároveň to, co mě udržuje stále při vědomí, že si užívám života, jak jen to jde, nejen přežívám. Procestovat svět byl můj sen už od dětství, bohužel spousta lidí to má spojené s tím, že člověk musí mít hodně peněz či bohaté rodiče, což tak není.
Cestovat může každý, záleží pouze, jak chce cestovat a jakou formu zvolí. Pokud chce bydlet v 5* hotelích a jezdit první třídou, jíst v luxusních restauracích, tak samo sebou peníze potřebuje. Já právě preferuji spíš bydlet u místních, hostely – kde člověk pozná lidi z celého světa a třeba vytvoří nová přátelství nebo jen získá nové tipy a zážitky. A to je jeden z důvodů, co mě na cestování baví, to poznávání a objevování, nové kultury, lidi, zvyky, jídla, získání nových zážitků, dobrodružství, ten dis-komfort, poznání svých hranic a co je člověk schopný ustát či zvládnout.
Pro mě je cestování nejlepší škola života, ale jak říkám, nejedná se o čtrnáct dní v resortu či někde na pláži. Kolikrát nevím sama, kde budu spát, kolikrát jsem ani nevěděla, zda někdy ještě uvidím svoji rodinu a přátelé – protože s tím je i spojené, že ne vždy jde vše podle plánu a jsou jen pozitivní zážitky. Ale o tom život je, nelze jej zcela naplánovat.
Určitě se chci jednou usadit a mít rodinu, čas rychle utíká, jen musím najít to svoje místo a toho správného partnera. Nicméně se obávám, že se budu snažit i svým dětem ukázat, co jim cestování může přinést, takže doufám, že jej nikdy nepověsím na hřebík, ale kdo ví.
Souostroví Vanuata v Melanésii – šťastnější lidi jsem v životě neviděla
Je hrozně těžké vybrat pár zážitků, na která nejspíš nikdy nezapomenu. Když nad tím tak přemýšlím, asi tři nejsilnější zážitky, na které ráda vzpomínám, jsem zažila v Pacifiku na ostrovech Vanuatu a Tonze a pak ve Švédsku, odkud jsem se teď vrátila.
Na souostroví Vanuatu – konkrétně ostrůvek Tanna, jsem měla možnost přebývat mezi místními v jejich skromných podmínkách, ale asi šťastnější lidi jsem snad v životě neviděla. Tanna je osídlena téměř výhradně Melanésany, bydlících v chatkách, co si sami postavili ze dřeva a všeho, co měli k dispozici v okolí jejich pozemků, kdy většina jejich půdy je pokrytá sopečným prachem. Obyvatelé tohoto malého ostrůvku se snažili podělit i o to málo, co měli, ubytovali nás (s bývalým přítelem) zadarmo a jen chtěli sdílet svoje znalosti, jídlo a zážitky. Zde jsem podnikla výpravu na stále aktivní sopku – Mount Yasur, kde člověk vidí chrlit lávu z kráteru každých asi pět minut kolem, každou chvíli cítí otřásající zemi, vyhýbá se létajícímu kamení, tak si uvědomí, jak je maličký.
Šnorchlování s keporkaky v království Tonga uprostřed oceánu
Druhým nejsilnějším zážitkem bych asi řekla, že bylo šnorchlování s keporkaky v souostroví Vavau, které patří pod malé království Tonga. Vidět naživo tyto obrovské tvory v jejich přirozeném prostředí, slyšet, jak se mezi sebou dorozumívají, jak se matka stará o mládě, být maličký kousek od nich, kdy záleží pouze na nich, jak moc si Vás pustí k tělu. Uprostřed oceánu, kdy proudy a vlny Vás nesou a člověk kolikrát z toho zážitku a adrenalinu není schopen dál plavat, je prostě nádherné. Člověk si uvědomí, jak je malá tečka ve vesmíru a mezi těmito majestátními zvířaty, která jsou stále bohužel někde loveny, nedá se ani slovy popsat, co člověk cítí. Přála bych to zažít každému z nás.
Celkově ostrovy v Pacifiku mají nádhernou a ještě ne zcela pokaženou faunu a flóru, jednotlivá souostroví jsou svým způsobem odlišná, někdy méně a někdy více. Fiji je takové víc turistické a možná i civilizovanější, Tonga svobodnější, Vanuatu dobrodružnější a Nová Kaledonie – velmi mi připomínala svým způsobem Austrálii, řekla bych, že místní fauna i flóra byla rozmanitější. I přesto to byl úplně jiný svět.
Tanec polární záře i život ve tmě ve Švédsku
Třetím nejintenzivnějším zážitkem bylo pozorovat pomalu každý den na obloze tančit polární záři, měnící barvu dle reakcí plynů v atmosféře, kdy člověk neví, jak to bude pokračovat a kdy to skončí, a tak si musí užít zážitek maximálně v přítomném okamžiku. To jsem zažila během mého pobytu v severním Švédsku, kde jsem nějakou dobu žila uprostřed ničeho v Laponsku, kdy sněhové bouře střídala polární záře, kolikrát teploty byly k -30°C a opravdu lišky dávaly dobrou noc, i když v našem případě spíš losy. Během tohoto pobytu, kdy jsem pracovala i jako průvodce, jsem se naučila, jak polární záře vzniká a jak je možné ji vidět, bylo krásné pozorovat, jak je pokaždé jiná a i stálé obyvatele, kteří by měli být na ni zvyklí, přivádí k úžasu a radosti, že ji mohli opět zahlédnout.
Samo sebou zažít 4 měsíce tmy (kdy asi 2-3 hodiny jsme měli šero), kdy i slunce jsme neviděli po dobu těchto měsíců, se může podepsat na psychice, ale noční podívaná na tento jev vždy vymazala jakékoliv negativní myšlenky.
Na co myslet před cestou, co s sebou
Momentálně se chystám do Kanady prozatím na rok a pak se uvidí. Své cesty financuji zcela sama, vždy někam jedu, tam si kolikrát najdu práci a ušetřím si na další cesty. Sponzory opravdu nemám, je to kolikrát o odříkávání, šetření a pilné práci, kdy člověk dělá práce i třeba ty, které by doma nedělal se svým vzděláním. Vydělávám si většinou v cestovním ruchu – hotelech, hostelech, restauracích, kavárnách, ale i někdy na farmách, v lesnictví atd. Víceméně dělám cokoliv a vyzkoušela jsem si toho hodně, ale v tomhle oboru hledají vždycky lidi. Nicméně v cizině jsou lépe placené a člověk si může během svého volna procestovat tu danou zemi, poznat lépe kulturu, zvyky a jak to chodí jinde. O to víc si kolikrát váží, z jaké země pochází a co u nás funguje dobře, a naopak si udělá obrázek, co by mohlo fungovat lépe.
Přiznám se, že zas tak moc už neplánuji, protože plány se hrozně mění vlivem různých podmínek, co člověk kolikrát nemůže ovlivnit, a i jakákoliv příprava jej stejně na to nepřipraví. Samo sebou člověk musí mít základní vybavení, jako je – plán kam jet, co tam chce navštívit (nebo alespoň body – jelikož kolikrát spoustu tipů dostane od místních či ostatních cestovatelů), základní informace o zemi, co má v plánu navštívit, pak si zajistit dopravu, ubytování, zejména pojištění (což je kolikrát nejdražší položka, ale rozhodně by se nikdy neměla podceňovat) a i se dopředu očkovat.
Pak už je to o vybavení, co s sebou – dobré zavazadlo, co něco vydrží, oblečení do každého počasí (ale na druhou stranu to se dá dokoupit všude), vzít s sebou základní léky – např. framykoin je k nezaplacení, jednomu kamarádovi, dalo by se říct, i zachránil ruku od amputace, určitě ještě vědět kontakty kvůli bezpečnosti – ambasád, konzulátů a záchranářů, fajn je vědět svoji krevní skupinu, to se nikdy neztratí. Postahovat offline mapy – ty se hodí vždy, ne všude je internet i signál dostupný. Hlavně se zbytečně předem nestresovat a být optimista.
Stopem letadélkem, řidičák na sněžný skútr – místní doprava je levnější
Člověk musí být vždy opatrný a používat, jak se říká, selský rozum. Nicméně zároveň by měl být otevřený novým věcem a lidem, kolikrát vám vypomůžou i ti, co toho mají nejmíň, jen proto, že chtějí a nic od toho neočekávají. Měl by se předem informovat o situaci v dané zemi, hlavně si zjistit o místních zvycích a pravidlech a opravdu je dodržovat, díky tomu se vyhne mnohým nedorozumění.
Takže ta informovanost je důležitá, ale na druhou stranu selektovat informace. Ne vše, co je na internetu, je pravda, kolikrát spousta článků či recenzí byla napsána vlivem nějakých emocí, takže spíš číst mezi řádky, udělat si svůj názor a získat vlastní zkušenost.
Většinu času jsem cestovala sama, ale jak už jsem psala, člověk nikdy není sám, pokud nechce, vždy potká spousta lidí a kolikrát spojí cesty. Dalo by se říct, že jsem cestovala jak po vodě, ve vzduchu, tak i po souši různými prostředky, jednou si i stopla malé letadélko, udělala si řidičák na sněžný skútr. Většinou využívám místní dopravu, tu levnější variantu, raději peníze investuji do zážitků, památek než dopravy, bydlení či jídla (ono najíst se jako král člověk může i na místním tržišti za malé peníze, hlavně ty chutě jen tak nezažije v sebelepší restauraci).
Nicméně v některých státech to nemusí být zcela vždy bezpečné, třeba v Indii to nebyl vždy příjemný zážitek, je lepší si malinko připlatit za dopravu, ale hlavně se nesmět bát smlouvat, jinak z Vás sedřou kůži, protože prostě můžou, věřím, že my bychom to nejspíš udělali též být na jejich místě a žít v jejich podmínkách. Hlavní je se nebát, nebo spíš se nenechat pohltit strachem, jelikož pak se většinou stávají ty věci, co si sami představujeme. Dát na svůj vlastní úsudek a nevzdávat se, když ne vše jde podle plánu.
