Článek
Touha po tibetské doze
Zdá se to být neuvěřitelné, ale už to bude dva a půl roku, co se naše rodina rozrostla o nového člena - fenu tibetské dogy Dory, vlastním jménem Gucci od Dolanského jezu paní chovatelky Marty Šalomové. Přijde mi, jako by tu s námi žila odjakživa, tak dobře mezi nás zapadla. Jeden by si řekl, že máme dětí a psů již dost a měl by určitě pravdu. Ale touha je zázrak, jak zpívá Landa, a má pravdu.
Šiperka Ariel mi otevřela svět psů
Když jsme si před 9 lety pořizovali s mým milovaným manželem šiperku Arielku z Úsvitu věků, byli jsme pejskařinou nepopsaný list papíru. Jen jsem věděla, že si mohu splnit dětský sen a ponořit se do světa psů. Čas šel dál, povedlo se mi odchovat dva vrhy šiperek, přičemž z druhého vrhu jsme si nechali pejska Bruncvíka, který dělá Arielce i nám milého parťáka do života. Jezdili jsme na výstavy psů, zkoušeli různé psí sporty, rozhlíželi se, seznamovali se, hltali pejskařinu. Nádherný čas.
Svět pastevců fascinoval hlavně manžela
Manžela hned od začátku silně přitahovala pastevecká plemena, mě spíše děsila. Díval se na videa kavkazáků, obdivoval kamarádova středoasiata se zastřiženýma ušima i ocasem, na klubovce pozoroval šarplanince uvázané řetězy ke stromům, aby nedošlo k maléru. Imponovala mu jejich nezávislá povaha, silný ochranitelský instinkt rodiny a jemu svěřeného teritoria, nebojácnost, odvaha, hrdost, impozantnost, neohroženost, síla a vrozená inteligence. Nahlodávala mě lehce jeho posedlost, začala jsem jeho snu maličko věřit…
Krašák, pyrenejec, moskevák…?
Jeli jsme se podívat na štěňátka krašáků a pořád jsme čekali na vhodnou chvíli pořídit si našeho pastevce, debatovali jsme, plánovali, snili. Věděli jsme, že chceme, aby k nám štěně pastevce přišlo nejdříve po narození dětí, aby byla rodina kompletní a on znal své místo a svůj účel. Z výstav KCHMPP (Klub chovatelů málopočetných plemen psů, kam patří např. šiperka) jsme znali pyrenejského horského psa, ale skoro bílého psa, navíc s výraznými dvojitými paspárky na zadních nohou, to jsme nechtěli. Z obce známe moskeváka, ale ten by byl do začátku příliš velký a hodně reaktivní. Krašák byl můj favorit, ale štěňátka se v ČR téměř nerodí a populace je zde hodně příbuzná čili do chovu by to bylo složité. Hledali jsme, hledali.
Tibetská doga jako nečitelná hora masa, ale i jogín v zenu
Dále z klubu známe tibetskou dogu, pro mě obrovitá nečitelná hora masa, pro manžela majestátní tajemné stvoření hodné obdivu. Fascinoval mě ovšem jejich klid. Šiperka po celém dnu na výstavě vrtošivě koulela očima a klopila uši, doga jen nehnutě stála, seděla či ležela s tím svým „vyzenovaným“ výrazem. Hotový jogín, jen promluvit nějaké moudro a dál meditovat.
Manžel tráví hodně času na kole a téměř při každé druhé projížďce mi s takovou zvláštní jiskrou v oku hlásil, kde že za plotem spatřil další a další tibetskou dogu. Je jich tolik, to nemůže být krvelačná vraždící bestie… Jednou byla černá s pálením s obrovskou hřívou, jindy sobolí ležící ve stínu stromů, pak zase modrá s pronikavým výrazem. Řekněte sami, jakápak žena by nechtěla uspokojit touhu svého muže?!
Poptávka po štěněti - kdo chce, hledá důvody, kdo nechce, hledá výmluvy
Těsně před narozením druhého syna jsem chovatelům rozeslala poptávku na štěně a čekala, co se stane. Měla jsem představu feny (abych s ní mohla zkusit chov) černé s pálením (druhý pár očí a temný výraz ochránce se manželovi líbil nejvíc) v časovém horizontu 3 let, abych byla ještě na mateřské a mohla se výchově obryně věnovat.
Původně jsme chtěli počkat na odchod nejstaršího pejska v domě - křížence Čerta (zemřel nakonec v 17 letech 28.11.2022, rok po narození Dory), ale v září na Matouškův svátek se ozvala bez vyzvání paní chovatelka Marta Šalomová, že má nakryto. Začala jsem cítit chvění v kostech, manžel byl v ledovém klidu, že je prý příliš brzy, že se to ještě nehodí, že ještě nemáme nový plot, že je tu Čert, že je Kryštof ještě miminko. Znáte to - kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy.
Narození tibeťáčků v pravou chvíli
Za dva měsíce, týden po Bruncvíkových 2. narozeninách a měsíc po brutálním útoku sousedovic feny staforda na šiperku Arielku (přežila, ale o tom zase někdy jindy, rozhodně to byl pro mě rozhodující okamžik, proč dát k pořízení pastevce souhlas), se narodila štěňátka - 4 kluci, 3 zlaté holky. Rozbušilo se mi srdce, tou dobou bojující s covidem (což jsem v den porodu ani náhodou nevěděla), manžel stále nehnul brvou. Zlatá prý vypadá jako retrívr, to ROZHODNĚ NE. Za týden na to se šiperce Armince, dceři naší Arielky, také narodila štěňátka šiperek. Radovali jsme se chovatelsky navzájem, zároveň měli starosti s odchovem. Jak šel čas, jedna zlatá fenka byla stále volná…
Začala jsem mít na manžela naléhavé dotazy, blížily se Vánoce, touha byla najednou převeliká, začala jsem být dotěrně neodbytná, on se stále kroutil. Co dělat?! Dala jsem mu nůž na krk - jestli chce pastevce, tak teď, nebo nikdy. Jestli chce tolik času trávit na kole, tak ať nám pořídí pastevce, kterému se s dětičkami budu věnovat a on nás bude chránit. Teď mám na výchovu čas, dokud nezačnu pravidelně pracovat.
Vyšlo to!
Jestlipak uhádnete, jak to dopadlo? VYŠLO TO, 5 dnů před Vánoci mi plán, třebaže plný pochybností, odsouhlasil! Ovšem pod jednou podmínkou - že doga bude jeho. No jistě, jak jinak, jakpak by ne! Minimálně s jeho telefonním číslem na psí známce ☺. Vše ostatní šlo ráz naráz. Tchán souhlasil rovněž (bude případně krmit a hlídat, až budeme na dovolené, šiperky mohou skoro kamkoli že a kam ne, tam nejedeme).
Výbava nachystána, zahrada zabezpečena, oprava plotu naplánována na začátek jara - když se chce, všechno jde, nádhera! Zaplacená záloha za štěně, návštěva 6 týdnů starých štěňátek. Dorotku alias Gamu alias Gucci jsme si vybrali podle toho, že mě v náruči celou opusinkovala. Dle slov chovatelky byla nejveselejší, nejtemperamentnější a zároveň nejkontaktnější dogou z vrhu /ne-li prý z celého odchovu A-G/, což k dětem a akčním šiperkám bylo jako dělané. Na mě dělala dojem pohodového veselého sangvinika, což jsem přesně hledala. Alfička alias Ginko se mi líbila dle fotek víc, výstavně by měla být úspěšnější a prý věrná kopie babičky (Aqua od Dolanského jezu), ale city mě holt přemohly, ostatně jako vždy.
Nyní je Dory doma. Manžel na ni zamilovaně hledí, postavil jí venkovní pelíšek, krmí ji, venčí ji, vstává k ní ve 2 hod v noci, aby ji vyvenčil, mazlí se s ní a toužebně ji pozoruje. Prý je moc rád, že tu je a že máme konečně NAŠEHO PASTEVCE, po kterém tak dlouho toužil. Je rád, já taky a o tom to je. Dory je nádherná. Pracuji na tom, aby nás časem všechny nesežrala a nerozválcovala, ale vše nasvědčuje tomu, že to bude naprosto úžasné stvořené plné síly, hodné obdivu. Je sice pomalejší, na procházkách bez zásoby piškotků neudělá krok navíc, často sedí mezi prahem a dveřmi, jako by zvažovala, co by kdyby, ale je skvělá a má svého nezaměnitelného ducha. A ten huňatý krásný kožíšek! Jen se do něj zabořit, poplácat mohutnou plec, potřást ji tlapou velikou jako dlaň. Těšíme se na život po jejím boku. Děkujeme.
Jaká je tibetka oproti šiperkám?
Je velmi silná, nevyplatí se podceňovat její potenciál síly. Je tvrdohlavá. Na šiperky písknu a jsou u mě vcukuletu, hledí mi do očí a čtou mi myšlenky. Na Dory písknu, ona se zvolna rozhlídne doprava, doleva a já si pro ni musím dojít, snažím se číst její myšlenky, ona nehne brvou a jen klidně sedí a dívá se. Přes den je na zahradě poměrně v klidu, ale jakmile se setmí, stává se z ní nelítostná hbitá šelma, která zuřivě brání jí svěřené území k ochraně. Má hromový hlas a nečitelný výraz tváře. Nechtěla bych se s ní utkat tváří v tvář. Na procházce už nám několikrát udělala zeď, kdy na nás letěl na volno supějící pes, já volala na majitele, ať si ho laskavě zavolá, on nic a Dory nastavila své ohromné tělo, packami vetřelce zpacifikovala pod sebe a nenechala ho na nás projít, třebaže mu nezkřivila ani chlup. Opravdu fascinující tvor hodný obdivu a lásky.
Na druhou stranu, co se stane, když si při běhu se psy zvrtnu kotník a upadnu v bolestech s výkřikem na zem? Šiperky bez jakéhokoliv zavolání okamžitě přiletí ke mně, pusinkují mě, vrtí se kolem mě a samou láskou mě chtějí sežrat. Dory stojí nehnutě na konci vodítka opodál. V jejím výrazu tváře čtu jasný vzkaz: „Hm, až budeš dobrá, tak půjdeme dál, počkám, času dost, není kam spěchat.“
Jaká je k dětem? Neskutečně tolerantní, laskavá, trpělivá, důvěřivá, klidná. Mladší syn se podél ní učil chodit, jsou jen o půl roku od sebe věkově. Od prvního dne ji můžeme kdykoliv překračovat a ani nehne brvou. Šiperky umí zůstat ležet na povel, ale pokud to mají dělat přirozeně, jsou nervózní a odskakují od nohou jako blechy. V životě by mě nenapadlo tvrdit, že tibetská doga je perfektní rodinný pes. Jen se musím smířit s tím, že na procházky chodíme raději na dlouhém vodítku, protože přivolání nemá právě ukázkové. Místo toho má své skálopevné přesvědčení, že život funguje podle jejich pravidel. Tiše v zenu ji doprovázíme, nasloucháme jí a obdivujeme její vyrovnanost. Na oplátku nás chrání a dodává nám svůj klid.
Proč si v dnešní době pořídit pasteveckého psa?
Odpověď je pro mě dvojí. Jednak mi Dory dodává pocit bezpečí a jistoty při ochraně majetku, když hlídá na zahradě a jako ochránce smečky psí i lidské na procházce, nedala by nás nikomu. Jasně, otrávit nebo zabít lze každého psa, ale pastevec má podle mě jakýsi šestý smysl, pozná dobro a zlo.
Zadruhé mi zlatá tibetka Dory dodává oproti šiperkám mnohem větší pocit klidu. Když jsem v její přítomnosti, čas se jakoby zpomalí, nabyde jiných pomalých rozměrů. Najednou vím, že není kam spěchat, že vše má svůj řád a je to dobře. Za to si vážím každé chvíle po jejím boku. I když ve výstavním kruhu by trochu klus zrychlit mohla, to zase jo!
Jí se nedá nic moc a už vůbec ne dlouho vyčítat. Zahledíte se do jejích andělských tmavě hnědých očí a svět se zastaví. Ani když mi sedřela prsty na asfaltu, když si chtěla zcela nevinně pohrát s na volno dovádějící dobrmankou a kámošem australákem a já v rozhodující okamžik nedávala pozor a spadla, vzala mě kousek s sebou… Je veliká, má sílu a s úrazy se musí počítat. Stejně jako s prokousanými dveřmi, když se špatně zavře a má potřebu řešit hlídání jejího pozemku. Nebo s rozštípanou dřevěnou vchodovou bránou, když je v nejlepší fázi hárání a kolem plotu jde potenciál jejího formátu - sousedovic tibetský španěl. Prokousala si díru metr na metr a hrdě odešla, šiperky samozřejmě za ní. Naštěstí jsem byla doma, dokojila během nanosekundy a už si pro ni letěla, zásnuby se nekonaly.
Ano, máme kotec a v kritických krátkých chvílích je v něm v bezpečí ona i šiperky. Například pejsky zavírám, když jsou u nás na návštěvě děti při oslavě narozenin nebo každý den, když vyjíždíme a zajíždíme autem. Nechci zažít žádnou neúmyslnou nedbalost, které jsem mohla předejít. Opatrnosti se psem, obzvláště velkým, není nikdy dost!
Spíše kočkopes nežli pes
A rozhodně to není pes pro sport. I když nikdy neříkej nikdy. Znám tibeťáka se zkouškou v poslušnosti ZOP. Slyšela jsem o tibeťákovi na obranách. Viděla jsem tibeťáka radostně přeskakujícího agility překážky a doprovázejícího paničku na koloběžce, ale to je jen pár vlaštovek. Ale myslím si, že do toho nejdou celým svým srdcem, jako to známe u ovčáků. Výcvik poslušnosti, běh u kola, skoky v agility, to pro ni, myslím, zkrátka není. Naše Dory má 40 kg a je jednou z těch menších a vyběhaných, pes má běžně 60 kg a více. Od takového mohutného zvířete se nedá očekávat sportovní výkon, aniž by tím netrpělo jeho zdraví, zvláště zatížení kloubů nárazy. Klus ve výstavním kruhu je pro ně, dle mého názoru, vrchol jejich sportovních možností. Jinak jsou nejraději na svém pozemku, který bedlivě střeží a brání.
Evropan má rád vás, ale Asiata máte rádi vy
Od obran nás všichni chovatelé předem odrazovali, tak je pravda, že jsme nic z toho ani nezkoušeli. Na Dory vidím, že má silnou vnitřní motivaci, ale vnější motivace pro ni není tak důležitá. Ani hračky, ani pamlsky ji nezajímají natolik, aby se kvůli nim přetrhla. Jednou mi jeden známý kynolog řekl, ještě když jsme si vybírali plemena psa našeho srdce, že rozdíl mezi evropskými a asijskými plemeny je v tom, že Evropan má rád vás, ale Asiata máte rádi vy. U Dory to rozhodně sedí. Vím, že nás má ráda a položila by za nás život, ale nechává si velký prostor sama pro sebe, protože má ráda i samu sebe, a to hodně. To na ní vlastně moc obdivuji a učím se to od ní. Ne nadarmo se o tibetských dogách říká, že je to spíše kočkopes nežli pes.
V neposlední řadě mě pokaždé fascinuje pohled na ni, jak si na procházkách vykračuje u nohy na prověšeném vodítku a kroutí tím svým mohutným zadkem se zatočeným neuvěřitelně načechraným ocasem. Vést ji v klidu může starší (7 let) i mladší syn (3 roky), ona je nestrhne, ba naopak ještě zvolní. V životě jsem ji chůzi u nohy na rozdíl od bláznivých šiperek neučila, má to v sobě.
Mimochodem v mnoha ohledech mi připomíná Nanu z Petra Pana, ale jméno má podle postavičky z pohádky Hledá se Nemo. Paměť ji ovšem slouží na rozdíl od rybí Dory naprosto perfektně. Dovolím si klidně říct, že má paměť jako slon. Koho má jednou ráda, toho má navždy ráda. Platí to i naopak.
Dory, naše vyzenovaná buddhistka
