Článek
S příchodem miminka se holt změnily priority, už neviděla smysl v honbě za výstavními tituly. Na výstavy psů ovšem nezanevřela, jen dostaly nový lidský rozměr. Sama to komentuje slovy: „Mateřské hormony udělaly své a najednou pro mě existovalo hlavně miminko. Rozdíl nebyl ani tak v tom, jak jsem se chovala ke psům – pořád měli 100 % servis, ale změna se udála v mé hlavě, když jsem si uvědomila, že psi jsou ‚jen‘ zvířata a oni se musí přizpůsobit rodině, ne rodina jim.“
Obě smečky psů tibetské dogy a chodského psa narozením miminka ožily
Když se mi před dvěma lety narodil první syn, vůbec jsem nepochybovala, že to zvládneme. S manželem jsme tehdy měli dva chodské psy a u mojí maminky, kam jsme často jezdili, tři tibetské dogy. Miminko jsme tak vlastně začleňovali do dvou smeček. Musím říct, že z pohledu vztahu k dětem jsou obě plemena naprosto úžasná. Všichni psi sami vycítili, že miminko je pro nás cenné a důležité a že je nyní součástí rodiny. Jednodušší jsme to měli taky v tom, že všichni psi jsou převážně venkovní, a tak nevznikal žádný konflikt typu „ty mi lezeš do mojí boudy, ty spíš v mojí posteli, ty mi narušuješ můj klid.“ Ba naopak. Přijde mi, že s příchodem miminka obě smečky ožily. Trávili jsme hodně času venku, ať už ježděním s kočárkem nebo později různými venkovními hrami a veselá nálada, kterou s sebou dítě přineslo, se odrážela i na náladě psů.
Před příchodem miminka jsem byla přesvědčená, že moje role zůstane prakticky stejná. „Psi jsou moje děti. Dělám první poslední, aby se cítili komfortně a byli šťastní a příchod miminka bude vlastně jen rozšířením smečky.“
Výstavy naplno? To už je minulost
S maminkou a jejími tibeťáky jsme kdysi poctivě sjezdili všechny výstavy v Čechách, navštívili jsme i zahraničí a sbírali tituly. S příchodem miminka se ale dost změnily priority. Najednou jsem v honbě za tituly neviděla smysl. Poslední roky jsme se omezili pouze na výstavy v blízkosti bydliště a klubové výstavy. Ambice vítězit se stáhly do pozadí a pro nás je nyní hlavním cílem strávit příjemný den ve společnosti našich psů a přátel z řad chovatelů.
Výstavy s dětmi nabyly zcela nového rozměru. Dokud byly v kočárku, ještě to šlo, ale krotit neposedné dítko, které v jednu chvíli nadšeně běhá mezi psy a hned potom ho výstava nebaví a chce domů, je práce dosti náročná. Potřebujete mít alespoň tři páry rukou, anebo dostatečný počet pomocníků. Ze zkušeností mi vyplynulo, že pokud chci výstavu přežít v psychickém zdraví, potřebuje mít každý pes a každé dítě svého krotitele plus se ideálně hodí jeden „podržtaška“. A protože auto není nafukovací, snažíme se v den výstavy pro děti sehnat hlídání. V současné době navštěvujeme výstavy ve složení dva chodští psi, já, manžel a moje maminka, která je mi všeobecně velkou podporou.
Odchovat štěňata na mateřské není žádné sci-fi
Myslím si, že odchovat štěňata během mateřské není žádné sci-fi. Z mých synů by jistě byli skvělí pomocníci a toto kouzelné období bychom si užili všichni společně. V současné době ale bohužel nemáme žádný chovný materiál, s chovem tibeťáků jsme již skončili a choďanda je zatím mlaďoška. Do chovu nyní zasahujeme pouze jako majitelé krycího psa. Tam těch povinností není tolik, ale přeci jen – když přijede fena na krytí, řešíme, co s dětmi, aby nebyly při aktu rušivými elementy.
Tibetské dogy dítě přijaly s klidem sobě vlastním
Jak jsem už zmínila, doma máme dva chodské psy – čtyřletého psa a téměř roční fenu, ale často také jezdíme za mojí maminkou, která má tři tibetské dogy – desetiletého psa a dvě feny ve věku tři a šest let. U tibeťáků platí obecně, že jsou spíše klidnější rozvážnější povahy a miminko přijali s klidem sobě vlastním. Ze začátku byli zvědaví, nakukovali do kočárku, ale nikdy nejevili známky agrese. Miminko automaticky přijali jako mou součást, protože platilo, kam jsem se hnula já, tam se mnou bylo i miminko.
Choďáci děti milují, jen pozor při divokých hrách
Choďáci jsou plemeno vyloženě šlechtěné jako rodinný pes a je na nich vidět, jak mají děti rádi. Zezačátku jsem se jen bála, aby dítěti neublížili při svých divokých hrách, protože co se týče temperamentu, choďáci jsou úplně jiná liga než tibeťáci. Překvapili mě ale svou vnímavostí a empatií, protože se ve společnosti dětí chovali výrazně klidněji a opatrněji.
Celkově musím říct, že jsem při příchodu miminka do rodiny nezaznamenala jediný konflikt. Myslím si, že velkou roli v tomto ohledu sehrál fakt, že všichni naši psi nikdy nebyli „jedináčci“, vždy byli zvyklí se o pozornost dělit s nějakým dalším psem a miminko nevnímali jako novou konkurenci. Navíc, jak jsem už zmínila, miminko žádnému z nich nezabralo jejich území, protože všichni psi jsou převážně venkovní a do bytu chodí jen na návštěvu.
Postupné seznamování, vysvětlování a nabídnutí alternativy místo zákazů
Nového člena rodiny jsme se smečkou seznamovali postupně. Nejsem typ mámy, který by čerstvé novorozeně hned nechával očichávat nebo olizovat psy – ať už z hygienických důvodů nebo právě z důvodu nastolení pravidel. Miminko tedy bylo zpočátku víceméně izolované – doma v postýlce, venku v kočárku. Psi o něm samozřejmě věděli – cítili ho, slyšeli, ale nebylo pro ně nijak zajímavé. Vždy si jen přišli pro pohlazení a při té příležitosti nakoukli do kočárku (v případě tibeťáků) nebo očichali kolečka, aby zjistili, co jsem kde vyjela za smrádek (což bylo zajímavější než mimino, které jen leží a občas vydá nějaký zvuk).
Později, když se ze syna vylouplo všudypřítomné batole, bylo potřeba oběma stranám vysvětlit, co si můžou nebo naopak nesmí dovolit. Synovi jsem odmalička ukazovala, jak se k pejskům chovat, jak je hladit, co se jim líbí a co naopak ne a proč. U nás vždy fungovalo vysvětlování a nabídnutí alternativy namísto zákazů. Např. „nemůžeš po pejskovi jezdit autíčkem, bude se cítit ohrožený. Lepší bude, když ho místo toho něžně pohladíš a půjdeš si hrát s autíčkem někam jinam“.
Nezapomeňte, dítě se učí nápodobou, ale není vůdce smečky
Velmi důležité bylo uvědomit si, že děti se učí odkoukáváním od dospělých. Jednou mě syn viděl, jak s přísně nataženým ukazováčkem a slovy „mazej“ odháním psy od dveří, protože bylo čerstvě vytřeno a oni měli tlapky od bláta. No, co myslíte? Opakoval to po mně při každé další příležitosti. Jenže jsou věci, které si ke psům můžu dovolit jen já, případně manžel. Například vroucí objetí celými pažemi kolem krku, ňuchňání se v hřívě, pusinkování, masírování pysků a kůže v obličeji či sahání do misky s granulemi je pouze mojí výsadou. Takže rada zní: „co nechcete, aby vaše děti dělaly psům, nedělejte jim to ani vy nebo se u toho alespoň nenechte načapat“.
Přestože psům i synovi plně důvěřuji, že by si záměrně vzájemně neublížili, mám stále na paměti, že psi jsou jen zvířata a hlava dvouletého dítěte taky toho rozumu příliš nepobere. Stále je potřeba být ve střehu, předvídat situace a na vzájemný kontakt dítěte se psem neustále dohlížet.
