Článek
Za bibli stopování považuje knížku „Pachové práce služebních psů“ dr. Viléma Eise. Se svými třemi fenami Awris Fénixův měsíc (13 let), Centawa Fénixův měsíc (9 let) a Erwet Fénixův měsíc (3 roky) má složeno nespočet zkoušek podle všech zkušebních řádů od FPr1, ZVV3, IPO3, FH1, IFH-V, IFH1 přes ZPS2, SPr3, SPT2 až po účast na mistrovství ČR stopařů TART. Určitě se nebude zlobit, pokud ji označím jako ryzí pejskařskou srdcařku. A rozhodě se nebojí kritiky ani říct otevřeně svůj názor na psí svět dneška.
Povíte čtenářům, co vás na stopování baví a proč?
Stopy i různé jiné pachové práce mám moc ráda a opravdu mě hodně baví. Říká se, že stopování je královská disciplína. Je to disciplína velice náročná, ale i krásná. Stopování vyžaduje od psovoda i psa trpělivost, klid, soustředění a spolupráci psovoda se psem. Pro psa je stopování naprosto přirozená záležitost. My ho však musíme naučit, aby stopoval tak, jak my chceme a potřebujeme. Ke stopování nelze psa přinutit. Dobrých výsledků dosáhneme pouze, pokud psa stopa baví a dělá ji rád.
Práce na stopě je pro psa velice psychicky náročná. Pes musí pracovat samostatně a psovod by mu měl být oporou. Psovod musí věřit svému psovi a pes zase psovodovi. Psovod musí neustále přemýšlet, vyhodnocovat, analyzovat. Stopování je pro mne spojené se spoluprací mezi psovodem a psem.
Ještě musím dodat, že stopování podle současných IGP zkoušek, kdy pes musí vyčuchávat každou šlápotu apod., já osobně nepovažuji tak úplně za stopování. Pro mne je mnohem zábavnější stopování s přirozenými projevy psa, na těžkých stopách, v náročných podmínkách a terénech. Ať už stopování sportovních, tak i praktický stop.
„Pokud chcete být ve stopách úspěšní, musí se terény střídat! A nejen terény. Musí se střídat denní doba, počasí, výška terénu apod. Je těžké se přesvědčit a v dešti v pět ráno vyrážet na stopy. Taky jsem si mnohokrát v zimě a lijáku, ráno promoklá, na poli říkala: „Proč já vlastně nesbírám známky?!“ Se známkami by určitě nebyla taková legrace.“
Jak dlouho se stopování se psem věnujete?
Stopování se věnuji prakticky od svých kynologických začátků, tedy nějakých 34 let.
Můžete nám představit své psy, se kterými v současné době stopujete?
V současnosti mám tři feny německého ovčáka z mého chovu.
Awris Fénixův měsíc, třináctiletá fena, která je velmi tvrdá a dominantní obranářka. Od začátku bylo jasné, že bude mnohem talentovanější obranář než stopař. Její matka však byla mimořádná stopařka a jistě jí nějaké ty stopařské geny předala. Jen přijít na to, jak je probudit. Začátky byly náročné. Awris navíc není vůbec žravá. Všechny pokusy výcviku stopy na pamlsky neměly moc úspěch. Tak jsem to vzala znovu a jinak. Vlečka na oblíbeného peška… a najednou to šlo. Za ZVV 1 nebo IPO 1 stopovala na 3mm padákové šňůře, aby náhodou nedošlo k tomu, že se vodítko, byť jen maličko nějak někde zadrhne a ona by okamžitě přestala stopovat. Trvalo to delší dobu, ale i z ní se stala vynikající stopařka. IPO 3 za 97 bodů. Dnes má zkoušku IFH1, SPT 2, 2× jsme se zúčastnily Mistrovství republiky stopařů TART, kde pokaždé splnila podmínky pro zapsání zkoušky. Bez problémů zvládá staré, těžké i praktické stopy a je neskutečně spolehlivá. Je opravdový stopovací dříč, nevzdává to a čuchá, dokud nevyčuchá.
Její dcera Centawa Fénixův měsíc, devítiletá fena. Od malička se jevila jako mnohem talentovanější na stopy než její matka. Stopy ji baví, je velmi pracovitá a spolehlivá. S tou jsem se v začátku trochu trápila na ostatních disciplínách, a tak jsem si říkala: „No co, tak alespoň dobře čuchá. Když nic, budeme dělat stopařinu.“ Brzy však prokázala, že je i náruživá obranářka a začala nám jít i poslušnost, jen to chtělo přijít na to jak.
A ještě její dcera Erwet Fénixův měsíc, rok a půl stará fenka, je ještě asi více talentovaná než její matka. Je to zatím trochu divous, ale přesto už teď na stopách velice soustředěná a neskutečně ochotná a pracovitá. Stopujeme hodně i vzhledem k epidemiologické situaci ohledně Covid-19, kdy bylo vše zakázané a dalo se chodit jen na stopy.
„Znám hodně psů na vrcholu IGP, kteří se bojí vlézt do sklepa. Psi, co znají jen kotec, vozík a cvičák. Nějaká moudrá hlava vymyslela, že pes, který má moc prostoru nebo chodí moc ven, pak nechce cvičit a není tak ochotný spolupracovat s psovodem. Ze psů se stávají roboti s dokonalou přesností, ale již neschopni samostatně řešit situaci.“
Stopovala jste za život jistě i s jinými pejsky. Jaký byl mezi nimi rozdíl při práci?
Stopovala jsem s každým svým psem a každý byl naprosto jiný. Měla jsem fenku, co jí stopy opravdu nešly a hodně jsme se nadřely. Radovaly jsme se pak i z malých úspěchů. Měla jsem i naprosto mimořádnou stopařku Běla Bělohorská lípa, ta zase naprosto vyškolila mne. Nepamatuješ si stopu? Dej si na lom na délku ruky tyčku. To u jiného psa fungovalo. A ejhle! Běla označuje tyčku jako předmět. Chci jí pomoct na lomu, tak za lom dám pamlsek. Taky ho označuje jako předmět.
Začátky s Bělou nebyly vůbec snadné. Nebyla žravá a z počátku ani moc ochotná, dokázala to pěkně flákat. Udělala ze mne trochu indiána. Dnes díky ní dokážu poznat stopu i podle pošlapané trávy. Naučila mě se naprosto soustředit a sledovat každý její pohyb, naučit se znát psa. Stala se z ní excelentní stopařka. Vyčuchala naprosto všechno, s neskutečnou chutí a rychlostí. I na několika hodin staré stopě jsem šla v záklonu a brzdila podpatky. Přesto byla velice přesná a spolehlivá.
Jednou se mi na stopě zamotala noha do trávy a já upadla. Ona se ani neotočila a pokračovala na stopě dál i beze mne. Vzhledem k její rychlosti, jsem ji dohnala až u předmětu, který zalehla. Byla stejně spolehlivá a přesná jak na sportovní stopě, tak stopě praktické, nic ji nevyvedlo z míry. Čuchala, dokud nevyčuchala.
Jeden pes byl na stopě naprosto samostatný a nesmělo se mu do toho moc kecat, jiný zas potřeboval z počátku trochu podpořit. S některým jsme si do noty na stopě padli hned, s jiným to byla mnohem delší cesta.
Podle jakého zkušebního řádku nejraději stopujete a proč?
Cvičím a skládám zkoušky podle všech zkušebních řádů. Ovšem jak už jsem psala, současný trend „šlápot“ není nic pro nás. Nejraději tedy stopuji podle zkušebního řádu TARTu. Moc ráda stopuji na náročných stopách v různých terénech a podmínkách. Stopy praktické jsou také příjemným zpestřením. Stejně tak jako jiné pachové práce, jako je rozlišování předmětů, nalezení ztraceného předmětu, revír na předměty. Je skvělé mít psa, který najde ztracené klíče v závěji.
Věnujete se i jiným disciplínám ze sportovní kynologie, příp. jakým?
Věnuji se všem disciplínám a všechny disciplíny mám ráda. Stopy jsou o klidu, obrany zase o bojovnosti a adrenalinu. U všech disciplín však upřednostňuji přirozenost a samostatnost psa. Např. praktická obrana v různém prostředí, podmínkách, objektech. Mám ráda vše, kde se jedná o spolupráci psovoda a psa, ale zároveň se pes musí naučit samostatnosti a psovod mu musí věřit.
Pokud pes revíruje v objektu, je na to sám, psovod stojí venku. Pes se musí sám zorientovat a objekt důkladně prohledat. Pokud se jedná o plošné vyhledání, může psovod psa usměrňovat, pomoct mu a podle jeho projevů postupovat. Pes zase musí na psovoda správně reagovat. Tahle vzájemná spolupráce a důvěra je to, co mě na kynologii nejvíce baví a je úplně jedno, v jaké je to disciplíně.
Jaké máte nejoblíbenější terény pro stopování?
Jsme z Prahy, tak nejoblíbenější terény jsou ty, které jsou blízko. Oblíbený terén je ten, který je oblíbený pro psa. Každý to má trochu jinak. Třeba Běla neměla moc ráda hlínu, zato vysoký terén, že v něm nebyla ani vidět zvládala bravurně. Pokud však chcete být ve stopách úspěšní, musí se terény střídat! A nejen terény. Musí se střída denní doba, počasí, výška terénu apod. Je těžké se přesvědčit a v dešti v pět ráno vyrážet na stopy. Taky jsem si mnohokrát v zimě a lijáku, ráno promoklá, na poli říkala: „Proč já vlastně nesbírám známky?!“ Se známkami by určitě nebyla taková legrace.
Stopy jsou krásné, ale dřina. Stalo se mi, že jsem s Awris a Centawou skládala zkoušku SPT 2 (dlouhá, dvouhodinová stopa). Už když ji šlapač šlapal, lilo jako z konve a nepřestalo. Říkala jsem si, jestli to má vůbec smysl. Obě čubiny neskutečně zamakaly, Awris za 98 bodů a Centawa 90 bodů (zde bylo přesně vidět, jak ta starší a na stopách zkušenější si s tím umí lépe poradit). Ono stopovat na ideálním terénu za ideálního počasí je příliš snadné. Nepřehledný, hrbolatý terén v těžkých podmínkách teprve prověří připravenost psa i psovoda. A jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Jak stopu psa nejraději učíte a proč?
Stopu učím tak, jak kterému psovi vyhovuje. Neučím však šlápoty a nikdy jsem neudělala jediný pachový čtverec. Nějak k tomu neshledávám důvod. Pokud je to možné, začínám už se štěnětem mezi 2. a 3. měsícem, většinou masovou vlečku. Pak se podle povahy psa ukáže, jak to půjde dál. Pokud je pes žravý, dělám z počátku stopu na pamlsky, ale velice brzy se je snažím postupně odstraňovat. Pro mne je známka toho, že psa stopy baví, že začne pamlsky přecházet.
Jednou jsem začala cvičit už dvouletého psa. Ten byl sice žravý, ale pešek pro něj byl mnohem větší motivace. Tak jsem dělala vlečku na peška. Za 4 měsíce jsme složili ZVV 1 a dnes je z něj výborný a velice náruživý stopař. Jako v každé disciplíně se musí metoda přizpůsobit povaze psa. Nejlepší metoda je ta, která danému psu vyhovuje a funguje.
Jaká je Vaše nejvyšší složená zkouška ze stopy a s jakým psem? Co se Vám vybaví, když na zkoušky vzpomínáte?
V NZŘ je to zkouška ZPS 2 s Běla Bělohorská lípa. Pes stopař zraje jako víno, každou stopou se učí a získává zkušenosti. Navíc můj problém je v tom, že jsem z Prahy, terénů málo, jsou daleko. Navíc stopařina vyžaduje hodně času a toho vzhledem k práci a vzdálenosti terénů je taky málo. Tak bohužel nemůžu stopovat tak často, jak bych si představovala. Proto jsem zkoušku ZPS 2 skládala až s desetiletou fenkou. Je to těžká zkouška a bylo docela teplo. Největší obavy jsem měla z toho, aby to Běla vůbec zvládla fyzicky. Byla ale ve výborné kondici a zvládla to super.
U MZŘ je to zkouška FH 1, se stejnou čubinou. Tehdy ještě tříhodinová stopa v terénu, ve kterém ani nebyla vidět. (Tehdy se tohle na zkouškách ještě tak neprožívalo). Když jsme přijely na stopu, myslela jsem, že mě klepne. Navíc FH je hodně o přesnosti a já už tenkrát dělala s Bělou hlavně stopy praktické. Ale i tuhle stopu zvládla skvěle a měly jsme hodně přes 80 bodů. No a pak samozřejmě zkoušky TARTové, máme SPT 3. Ale i SPT 2 s Awris a Centawou v tom šíleném lijáku, jak už jsem říkala, byl opravdu výkon. Zkoušky skládané v ne zrovna lehkých podmínkách, ale o to pro mne více ceněné.
S Bělou i Awris jsme se opakovaně účastnily Mistrovství republiky stopařů TARTu. Mnohdy těžké terény i podmínky psa prověří. Vzpomínám hlavně na skvělou partu a přátelskou atmosféra mezi účastníky, která je už dnes velmi cenná.
Stejně tak cenná je pro mne zkouška s Cirow Fénixův měsíc, kde nás při stopě naháněl zběsilý zemědělec a Cirow měl opravdu veliké dilema, zda ho sežrat nebo pokračovat ve stopě. To, že jsem ho s jeho povahou dovedla přesvědčit, že ho nemá sežrat, ale raději stopovat, a on tu stopu naprosto excelentně došel, bylo skvělé. Tehdy nám velmi pomohl skvělý pan rozhodčí, který přiběhl a zabavil zemědělce dostatečně dlouho, abychom stopu mohli dojít. Vše se odehrálo již na posledním úseku, tak jsme to zvládli.
Stopařina je plná zajímavých zážitků. Při všech těch komplikovaných okolnostech se pak ukáže připravenost a ochota psa na stopě.
Kde jste za život čerpala informace ke stopování? Máte nějaký svůj vzor, svého trenéra, oblíbenou knihu?
Měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala v době, kdy ještě v kynologii fungovalo více přátelství a spolupráce a měla jsem kolem sebe několik skvělých lidí, kteří byli ochotni se o své zkušenosti a vědomosti podělit.
Už jako dítě jsem o kynologii hodně četla. Tehdy bylo dost knížek, ze kterých se dalo čerpat. Stopování není pouze o stopách samotných. Je to především o tom pochopit, jak pachy vůbec fungují, jak je pes chápe, jak je to s povětrnostními vlivy, vlivy prostředí atd. Za bibli jakéhokoli stopování považuji knížku od dr. Viléma Eise „Pachové práce služebních psů“. Je to poměrně složitější čtení, zvláště pro začátečníka, ale neskutečně poučné a každý by si ji měl přečíst. Četla jsem ji opakovaně a stále se k ní ráda vracím.
Od patnácti let jsem chodila a stále chodím na cvičák ZKO IPK Břevnov Praha 6. Tam jsem se hodně naučila od Karlasů, Jardy Starečka, Standy Skály, Josefa Hlaváčka, který se stopám hodně věnoval, ale i od mnoha jiných. Od mládí také jezdím na výcvikové tábory a měla jsem štěstí, že jsem opět narazila na super lidi, kteří byli ochotni se podělit o své zkušenosti. Neskutečně moc jsem se naučila v partě okolo Luboše Ábela staršího a později i mladšího a Jirky Matějky a dalších.
V kynologii se člověk učí stále. A jen blázen si myslí, že vše ví a že jeho metody jsou ty správné. Metoda, která funguje na sto psů, na toho stoprvního fungovat nemusí. Pes je živé zvíře, má svou povahu, talent, nálady apod. a je třeba s tím vším pracovat a najít ten nejlepší způsob, jak na něj. V současnosti je jaksi moderní pořídit si psa – nejde mi to s ním, tak ho vyměním za jiného – s tím mi to taky nejde, tak další výměna, až to třeba vyjde. To mi přijde dost jednoduché. Ale mít jednoho psa, a i když mi to s ním nejde, hledat způsoby, jak na to, aby nám to šlo. A tím se člověk nejvíce učí. Platí, že kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
„Měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala v době, kdy ještě v kynologii fungovalo více přátelství a spolupráce a měla jsem kolem sebe několik skvělých lidí, kteří byli ochotni se o své zkušenosti a vědomosti podělit.“
Mohla byste porovnat způsob a úroveň stopování dříve a dnes?
Jak už jsem psala. Současný trend stopování tzn. na šlápoty, to není nic pro mne. Na mistrovství IGP krátká hodinová stopa. To je stopa pro půlročního psa. Místo toho, aby stopy byly náročnější a prověřily psa, tak se hodnotí, s jakou přesností pes vyčuchává každou šlápotu, jak se láme na lomu a u předmětu se nesmí v podstatě pohnout, nedej bože otočit na psovoda. Na jednu stranu je tohle taky fuška naučit, ale… tak nějak bych řekla, co z toho. Nikomu to neberu a nikoho se nechci dotknout. Ať si každý dělá, co chce. Ale pro mne to není.
Mnohem raději, než dokonalou přesnost u každé šlápoty, mám ochotu a schopnost psa pracovat na těžkých stopách. Až teprve tří/čtyřhodinová stopa v různých terénech skutečně ukáže, jaký je pes stopař. Dnes se hodně mluví o tom, jaké to bylo dřív a dnes. Jaký byl Svazarm apod. Většinou je jen slyšet, že dřív to bylo o násilí ke psům. Tohle vše je blbost.
Měla jsem to štěstí zažít Svazarm. Tak především Svazarm a vůbec dřívější doba byla o přátelství a kolektivu, o soužití se psem, o spolupráci mezi psovodem a psem, ale i o spolupráci mezi pejskaři. Žilo se na cvičáku, žilo se se psem. Lidé si pomáhali, předávali si zkušenosti. A násilí ke psům? To bylo, je a bude. Jen teď není tolik vidět. Kdo kopal do psa tehdy a byl k němu násilný, dělá to i dnes. Jak říká jedna moje známá, nikdy jsem do psa nekopala, ani za Svazarmu ani teď. A o tom to je. Také je třeba si uvědomit, že tehdejší povahy psů byly o něčem úplně jiném. Rozhodně neschvaluji násilí ke psům, ale ti psi to tehdy zvládali. Dnes se vše cvičí sice na radost a pak se psovi dá elektrika, aby se usměrnil a té radosti zase nebylo moc. Já osobně jsem do psa nikdy nekopala ani nikdy nepoužívala elektriku a nedělám to ani dnes.
Dříve psi chodili bez vodítka u nohy, pouštěli se na volno, spolehlivě poslechli na přivolání.
Dneska? Ruku na srdce, kdo ze všech těch vycvičených a na zkouškách úspěšných psů umí chodit venku bez vodítka? Proč všichni vzorně cvičí na cvičáku a pak šup a venčí na flexině?! Znám hodně psů na vrcholu IGP, kteří se bojí vlézt do sklepa. Psi, co znají jen kotec, vozík a cvičák. Nějaká moudrá hlava vymyslela, že pes, který má moc prostoru nebo chodí moc ven, pak nechce cvičit a není tak ochotný spolupracovat s psovodem. Ze psů se stávají roboti s dokonalou přesností, ale již neschopni samostatně řešit situaci. Jakákoliv samostatnost je vlastně nežádoucí.
O vztazích mezi lidmi je to ještě horší. Závist, pomluvy, neochota se o cokoliv podělit, leda za tučný honorář. Je úplně jedno, jaká je to disciplína, ale dřív to bylo o vzájemné spolupráci lidí i psů.
Slovo závěrem
Dodnes si cením každé příležitosti, kdy se s kynologickými přáteli sejdeme, zacvičíme, posedíme, popovídáme si o výcviku a svých zkušenostech. Co nám funguje a co ne, co se povedlo a co se nepovedlo. Předáme si zkušenosti. I úplný začátečník může přijít s metodou, která je naprosto skvělá a vůbec to neznamená, že nezkušený nemůže druhému nic předat. A i velmi zkušený kynolog může být s nápady v koncích a hodí se rada druhého. Jsem moc vděčná za fajn lidi, které kolem sebe mám i za své psy, že nám to spolu funguje.
Chtěla bych využít této příležitosti a poděkovat všem skvělým lidičkám, které mám kolem sebe, a pro které je kynologie také srdeční záležitostí. Děkuji, že jste a že jsem měla to štěstí vás poznat.
A také děkuji vám, Terezko, za tuto příležitost.
