Článek
Jsi pro mě vzorem další mámy pejskařky, co to zvládla. Příchod miminka do rodiny u vás nezpůsobil poprask ve smečce. Všichni znají své místo. Nebo se pletu? Jak jsi toho dosáhla? Jak dokážeš vybalancovat roli maminky lidské a psí?
Moc děkuji za kompliment. Tahle slova opravdu potěší, obzvlášť od jiné mámy pejskařky 😊. Máme to štěstí, že plemeno, které máme, má vztah k dětem po staletí geneticky zakořeněno. V Tibetu hlídaly tibetské dogy vesnice a v nich děti, které tam někdy zůstávaly zcela samy. Dalším klíčem „úspěchu“ je určitě partner a moji rodiče, kteří se mnou mou vášeň pro tohle úžasné plemeno sdílí. Bez jejich pomoci a pochopení by nic z toho nebylo možné.
Naplno se věnuješ psím výstavám. Čemu přesně, s kým, jak moc? Jak se změnil tvůj přístup ke psímu vystavování po příchodu na svět tvého dítěte? Nebo jsi nemusela ve svém psím životě nic měnit? Jak zvládáš výstavy a přípravu na výstavy společně s výchovou a péči o dítě? Kdo je ti největší oporou, bez koho by to nešlo?
Ano, věnujeme se výstavám jak v ČR, tak aktuálně převážně těm v zahraničí (Německo, Rakousko, Slovensko, Polsko, Švýcarsko). Vlastně po příchodu malého se v podstatě vůbec nic nezměnilo, a to díky pomoci prarodičů z obou stran. Na pár výstavách s námi malý byl, poprvé když mu bylo 17 dní. To s námi byl na světové výstavě psů v r. 2021 v Brně, jelikož výstavu jsem přihlašovala ještě před tím, než jsem otěhotněla. Většinou ale bývá kvůli dlouhým cestám u prarodičů, hlavně u partnerových rodičů. Ti od nás bydlí 40 km, tudíž se denně nevidíme, a tak si malého aspoň můžou víc užít. Postupně bychom ale určitě chtěli, aby s námi jezdil častěji, pokud ho budou výstavy bavit. Určitě bych byla moc ráda, kdyby si v budoucnu zkusil nějakou soutěž Dítě a pes nebo Junior Handling. Psy a celkově zvířata miluje, takže předpoklad by k tomu i byl 😊.
Doma máš tři obří psí kamarády – jaké, věk, plemeno, povaha? Byl rozdíl mezi pejsky, jak miminko přijali do smečky? Měla jsi s někým z nich problémy s přijetím a vymezením hranic, příp. jaké a jak jsi to řešila?
Aktuálně máme 3 kluky tibetské dogy (Dor-jee 11,5 let, Breogán 5,5 roku a Gigi 2,5 roku). Dva nejstarší už s námi byli v těhotenství a myslím, že už v té době vnímali, že je se mnou něco jinak. Při vycházkách jsem s nimi mohla chodit na volno, oni se ode mě nevzdálili a vždy na přivolání poslechli (to běžně nebývá zvykem, protože tibetská doga je plemeno tvrdohlavé, co si samo vyhodnocuje, co udělá a co ne). Dokonce jednou se mi stalo, že jsem na poli sklouzla nohou do díry a upadla jsem. Ihned byli u mě, každý lehnul z jedné strany a čekali, než vstanu. Tohle mě opravdu dostalo.
Co se povah týče, tak nejstarší Dor-jee už je takový náš děda, co vyžaduje více klidu. Takto jsme to vysvětlili i našemu synovi, že je to dědeček, co už nemá zájem o divoké hry, musíme dávat pozor, aby se mu něco nestalo (aby na něj malý nedopatřením třeba nešlápl) a že mu procházky déle trvají, protože si jde svým tempem. Ale zase díky tomu mohl být první, kterého si malý mohl při venčení na vodítku půjčit a sám ho vodit.
Z prostředního Brea měl náš syn na začátku největší respekt kvůli tomu, že je nejvyšší. Ale je to takový něžný obr. Děti miluje od začátku, co jsme si ho přivezli, a to jsme ještě svoje neměli. Syna při každém příchodu musí očuchat, jestli je v pořádku. Je to takový opečovávatel a ochránce všech.
No a s nejmladším Gigim jsou věkově stejně, takže jsou na té samé vlně. Oba chvilku neposedí a pořád spolu něco vymýšlí. Je zajímavé, že jsme Gigiho ani nikdy nijak nemuseli usměrňovat u hry a sám si od začátku dával pozor, aby malého třeba u přetahování o míček omylem nekousnul. A to i v divoké pubertě. Jsou prostě jedno tělo jedna duše. 😊
Hranice jako takové jsme nikdy nějak zásadně vymezovat nemuseli. Malý kopíruje přirozeně naše chování. Je občas vtipné slyšet, jak slovně kárá nejmladšího Gigiho, aby neskákal na dva starší používajíc přesně slovní spojení, které předtím slyšel u nás. Samozřejmě syna jsme od miminka učili, že musí dávat pozor, aby na psí bráchy nešlápnul, aby je hladil opatrně atd. Naopak psí kluky je občas třeba krotit při vítání. Ale nic zásadního. Všichni jsou spolu v naprosto přirozené symbióze. Jeden respektuje druhého a milují se.
A naopak jak naučit děti chovat se doma ke psům starším, co byli doma dříve jak děti? Jak jim vymezit jejich prostor? Jak jim vysvětlit, že spolupráce je lepší než konkurence? Jaké máš zkušenosti ze své rodiny, jak si tvoji psi rozumí se svými a cizími dětmi např. při divokých hrách dětí na zahradě?
Pro nás všechny představují tři tibetí kluci Dor-jee, Breo a Gigi rodinné členy, takové naše další děti. Každý z nich i z nás zná a dodržuje hierarchii ve smečce.
Jak už sem uvedla u předchozí otázky, syn kopíruje naše chování. Například večeře a pamlsky jsou vždy rozdávány v pořadí, ve kterém do smečky přišli (jako první dostává nejstarší Dor-jee a jako poslední nejmladší Gigi). Stejným stylem postupuje i malý. Hodně vysvětlujeme, co by se stalo, kdyby udělal to či ono a připodobňujeme věkově psy k lidem (Dor-jee = děda/babička, Breo = táta/máma, Gigi = dítě). Díky tomu malý dokáže rozlišovat, jaké možnosti chlupatí kluci mají.
Co se týče her na zahradě s cizími dětmi, tak s tím zkušenosti zatím nemáme. Na děti jsou ale všichni tři zvyklí. Akorát nejmladší Gigi bohužel po předchozích negativních zážitcích (ohňostroj a hrubé chování a provokace kolemjdoucích dětí/puberťáků kolem plotu) lidem obecně nevěří a trvá mu delší dobu, než jim věřit začne. Třeba 10-15 minut s novým člověkem nevyhledává vůbec fyzický kontakt. Vždy na to lidi upozorňujeme, že si musí přijít sám.
Když s námi jsou u dětského hřiště, tak malého vždy pozorují a kontrolují. Myslím si, že kdyby mu někdo ubližoval nebo by něco tak vyhodnotili, tak by ho určitě bránili. Ale zatím jsme se s žádnou vyhrocenou situací nesetkali. Je ale určitě dobré takovým věcem předcházet a mít vše pod kontrolou. Určitě bychom nikdy psy nenechali někde samotné s dětmi. Přeci jen 65-70 kg v dospělosti není úplně zanedbatelných.
