Výcvik obedience se zlatým retrívrem Buddym mě drží v psychické pohodě, říká krizová interventka

Svého prvního vlastního pejska jsme si s manželem pořídili před 5 lety. Už od nějakých 13 let jsem měla jasno, že zlatý retriever bude ideální. Bála jsem se totiž řešit „holčičí problémy“ fenek. Od malička jsme doma měli vždy pejsky, ale nikdy žádný nebyl chovný, natož pracovní, byli to typičtí gaučáci.

Našeho Buddyho máme z úžasné rodinné chovatelské stanice Golden Elianne od Šumperka. Proto, aby nám ho chovatelé prodali, jsme museli projít přísným výběrovým řízením. Naše chovatelka je ambiciózní a úspěšný člověk, a proto nás už od začátku motivovala do různých aktivit s Buddym. Ať už se to týká výstav, základního výcviku poslušnosti nebo loveckého výcviku. Začali jsme tedy chodit na lovecký výcvik, ale stále víc jsem si tam začala všímat ostatních retrieverů, kteří jsou tak nějak víc „napojeni“ na svoje páníčky. Pátrala jsem, čím to je a zjistila jsem, že většina těchto pejsků chodí s páníčky na obedience. Poptala jsem se na různé recenze trenérů a kontaktovala jsem naši trenérku Sašu Křivohlavou, která shodou okolností trénuje poblíž mého bydliště.

V době, kdy jsem začala trénovat obedience, byly Buddymu tři roky a já jsem měla doma malé miminko. Obedience se pro nás s Buddym stal relaxací a naším společným časem, kdy nás nikdo neruší a můžeme být jen spolu. Člověk vypne od mateřských starostí a přepne do tréninkového módu. Což ocenil i náš pejsek, který se po narození syna ocitl na pomyslné „druhé koleji“. Před půl rokem jsem nastoupila do práce, která je opravdu hodně psychicky náročná, pracuji jako krizový intervent v jedné pražské nemocnici, a tak prostě potřebuji nějaký odpočinek. Často se mě lidé ptají, jak zvládám takovou zátěž, čím se odreagovávám. Právě trénink s Buddym je můj způsob relaxace.

Když jsem šla na první trénink, vůbec jsem nevěděla, co obedience obnáší, jen jsem tušila, že nás to posune dál. Saša mi vše vysvětlila a prošla se mnou všechny disciplíny. U některých disciplín měl Buddy velkou výhodu z loveckého tréninku a později zase naopak, tyto dvě oblasti našeho tréninku se naprosto skvěle propojily.

Velkou výhodou je, že Buddy má naprosto dokonalou povahu. Je obrovsky přátelský, nekonfliktní, nadšený do práce, chytrý, rád se učí nové věci a neustále se usmívá. Navíc je na zlatého retrievera poměrně rychlý. Problém u něj nastává, když v okolí hárají fenky. To si někdy připadám, jako kdyby mi někdo vyměnil psa. Ovšem i toto se musí překonat, jak říká naše trenérka, nesmíme přestávat trénovat v tomto období, protože dobrý pes musí umět pracovat za jakýchkoliv okolností. Další problém, se kterým bojujeme, je moje povaha. Jsem jakýsi nedirektivní typ a snažím se vše řešit po dobrém. Jenže právě pejsci potřebují pevné hranice a často v tomto narážím.

Na trénink chodíme vždy jednou týdně a snažíme se chodit i na tréninkové zkoušky, které pořádá naše trenérka. Je to prostor, kde si mohou týmy vyzkoušet závodní atmosféru se vším všudy, tedy i se stevardem a rozhodčím. Velkou výhodou obedience je, že většina cviků se dá dobře trénovat i v průměrném panelovém bytě s tím, že pak na place se jen zvětší vzdálenosti.

Obedience, jak už samo z názvu vyplývá, je nácvik ovladatelnosti psa a spolupráce psa s psovodem. Jedná se o 10 disciplín, které se v různých kategoriích mírně liší. Výkonnostní kategorie jsou čtyři (OBZ, OB1, OB2 a OB3). Například v naší kategorii OB1 jsou to tyto disciplíny: dlouhodobé odložení ve skupině psů, přivolání přes překážku, odložení za chůze do stoje, vyslání ke kuželu, ovladatelnost (změny pozice psa), chůze, aport, vyslání do čtverce, odložení za chůze do volitelné pozice, přivolání. Navíc se posuzuje celkový dojem.

Samotné tréninky probíhají tak, že si vždy projdeme jednotlivé úlohy a opravujeme chyby, měníme strategie. Nebo trénujeme skupiny cviků bez pauzy a bez odměny, což jsou velké nervy pro nás oba. Během závodů na sebe všechny cviky, kromě dlouhodobého odložení, totiž navazují. Prakticky nácvik probíhá tak, že se postupuje po malých krůčcích. Například cvik změny pozice na místě na můj povel (sed, leh) trénujeme nejprve s bariérou v podobě dřevěného boxu, postupně vyměníme box za tyče, a nakonec tyče odstraníme. Při dalším tréninku pokračujeme tam, kde jsme skončili, nebo se vrátíme o krok nazpět. Někdy jsou způsoby cvičení dosti kreativní, například v „lockdownové době“ jsme dlouhodobé odložení ve skupině psů trénovali za pomoci plyšáků a členů domácnosti, které jsem posadila do řady vedle Buddyho, aby nahradili ostatní psy.

Největší problém máme s dlouhodobým odložením ve skupině psů, přes které se nám zatím nepodařilo dostat do OB1. V současné době máme splněné pouze OB-Z, kde jsme se na závodech sv. Gedeona umístili na 3. místě. Paradoxem u nás je, že když jdeme na již zmiňované tréninkové zkoušky, máme většinou lepší výsledky než na oficiálních zkouškách. Ale v současné době se nejvíc těšíme na další zkoušky organizované naší trenérkou Sašou, a také odložené 7. MČR Retrieverů v Kladně.

Ani nám se v tréninku nevyhnula „covidová pauza“, ale na to opět zareagovala naše skvělá kreativní trenérka Saša a vymyslela online lekce. Fungovalo to tak, že vytvořila facebookovou skupinu, kam jsme nahrávali krátká tréninková videa z domova a ona nám je vždy okomentovala a doporučila, co a jak udělat jinak. Jako tréninkové pomůcky často sloužilo vybavení bytu, jako „rušivka“ postačil dvouletý syn. Zajímavá zkušenost byla také s neoficiálními tréninkovými online zkouškami. Předem jsme obdrželi plánek placu, každý si obstaral svého stevarda, případně kameramana a cviky natočil na video, které následně poslal k posouzení Saše. Ta videa vyhodnotila a vyhlásila vítěze. V „covidové pauze“ to byl obrovsky motivační počin. V důsledku covidových opatření jsme se také dostali do takové nepříjemné situace, kdy na tréninku trénujeme i cviky z OB2, ale ještě oficiálně nemáme složené zkoušky OB1 právě kvůli odsouvání termínů zkoušek. Ale věřím, že to pak půjde rychleji.

Obedience je skvělá aktivita, která nám s Buddym pomohla více se na sebe napojit, důvěřovat jeden druhému. Výcvik se ukázal jako velmi praktický zvlášť s malým miminkem, kdy jsem nemusela při venčení „běhat za vodítkem“, ale stačila základní pozornost, aby Buddy šel poslušně u kočárku. V případě nepřehledné situace nebo při potřebě vyhnout se neznámému pejskovi jde snadno odvolat, byť někdy je potřeba povel zopakovat s větším důrazem. Jediné, co mě mrzí, že jsme s tréninkem nezačali již v mladším věku, mohli jsme být v této době už mnohem dál.