Článek
Představte si situaci: váš blízký, kdysi silný a vitální člověk, už měsíce jen leží na lůžku. Nemůže se hýbat, mluvit, dýchat bez přístrojů. Jeho oči prosí o vysvobození, ale vy se musíte tvářit, že ho stále držíte nadějí nad propastí. Ví, že se z toho už nikdy nedostane. Vy to víte taky. A přesto musí čekat, dokud mu selže poslední orgán. Není to kruté?
A teď si představte jinou situaci: sedíte u doktora, který vám s kamennou tváří oznámí, že váš blízký, třeba vaše babička, se rozhodla odejít. Prý je už unavená životem. Není nemocná, jen má pocit, že už tady nemá co dělat. A vy se můžete jen dívat, jak podepisuje poslední papíry a s klidem si říká o „poslední dávku“. Nepřipadá vám to děsivé?
A TO JE TEN PROBLÉM.
Eutanazie není jen černá a bílá. V zemích jako Nizozemsko, Belgie nebo Kanada je legální a stává se běžnou praxí – a tím pádem i obrovskou debatou. Na jedné straně tu máme lidi s nevyléčitelnými nemocemi, jejichž život je jeden nekonečný řetězec bolesti a ponížení. Pro ně je eutanazie vysvobozením, posledním záchvěvem svobodné volby. Ale pak tu máme i případy, kdy se „dobrovolná smrt“ rozšířila na lidi s depresí, mentálními poruchami nebo dokonce na děti. A to už začíná být hodně tenký led.
Když už nemůžete, ale musíte žít
Podle statistik z Belgie tvoří eutanazie přibližně 2 % všech úmrtí. To znamená, že každých 50 lidí odchází na základě vlastního rozhodnutí. Nejčastěji kvůli pokročilé rakovině, ALS nebo jiným smrtelným nemocem. V těchto případech se většinou nedá nic dělat – kromě čekání na bolestivý konec.
A teď otázka: je správné nutit někoho, aby trpěl až do poslední chvíle, když ví, že už to stejně nevyhraje? Je morální držet člověka naživu proti jeho vůli jen proto, že nám samotným je nepříjemné přiznat, že konec je blízko?
Zastánci eutanazie tvrdí, že je to základní právo člověka – právo rozhodnout o svém vlastním těle a životě. Když si můžeme vybrat, co budeme jíst, kde budeme bydlet a s kým budeme sdílet svůj život, proč bychom nemohli rozhodnout i o tom, kdy a jak odejdeme?
Jenže pak přijde další otázka – kdo a jak určí, že už je čas? Kde je hranice mezi „opravdu už není cesty zpět“ a „možná by to šlo ještě nějak zvládnout“? Co když je někdo v depresi, která by se dala léčit, ale on už nemá sílu bojovat? Co když se rozhodne odejít někdo, kdo má „jen“ špatné období?
A co když je to až moc snadné?
Tady přichází ta děsivější stránka celé věci. V zemích, kde je eutanazie legální, se postupně rozšiřují kritéria, kdo může o smrt požádat. V Kanadě například vláda nedávno schválila možnost eutanazie i pro lidi s duševními poruchami – což znamená, že si o asistovanou smrt může požádat někdo, kdo trpí depresí nebo úzkostnou poruchou. A ano, v některých případech byla eutanazie provedena i u nezletilých.
Tohle už není jen o „důstojné smrti“, ale o systému, kde stát rozhoduje, kdo má a nemá právo dál žít. Je tohle svět, ve kterém chceme žít? Kde starší lidé mohou začít mít pocit, že jsou „na obtíž“ a raději požádají o odchod, než aby zatěžovali své děti? Kde je snadnější nechat se usmrtit než bojovat s psychickou nemocí?
Takže ano nebo ne?
Pokud máte teď v hlavě zmatek, jste na tom správně. Protože tohle není téma, které má jednoduché odpovědi. Na jednu stranu je kruté nutit lidi trpět do posledního dechu. Na druhou stranu je děsivé pomyšlení, že bychom se mohli dostat do bodu, kdy bude smrt považovaná za „normální řešení problémů“.
Ať už jste na jakékoli straně této debaty, jedno je jisté – dřív nebo později to bude téma, kterým se budeme muset zabývat i u nás. Možná už je na čase začít o tom přemýšlet.
Tak co myslíte? Otevírá eutanazie cestu k důstojnější smrti, nebo k nebezpečnému precedentnímu rozhodování o tom, kdo si ještě zaslouží žít?
