28. října 1918 budování ČSR neskončilo. Na Slovensku se bojovalo i o rok později.

Období těsně před a dlouho po konci první světové války bylo v celé Evropě poznamenáno chaosem. Vlády se střídaly, hranice překreslovaly a navíc vznikla i řada států nových, případně staronových. Jedním z nich byla i Československá republika, jejíž slavnostní vyhlášení 28. října 1918 bylo výsledkem nejen kolapsu poražené a rozpadající se rakousko-uherské monarchie, ale hlavně téměř čtyřletého usilovného jednání zahraniční odbojové skupiny okolo Tomáše Garrigua Masaryka se zástupci, posléze vítězných, mocností Dohody. Předmětem těchto úmluv bylo i spojení historických zemí Čech, Moravy a (českého) Slezska, s oblastí dosavadních Horních Uher s převážně slovanským obyvatelstvem (Slováky) a Podkarpatské Rusí do jednoho územního celku. Krátce po výše zmíněném vyhlášení samostatnosti se ale vyskytly problémy. Zatímco v české části budoucí republiky nenastal téměř žádný vážnější střet s rakouskými úřady a předání moci proběhlo víceméně pokojně (výjimkou byly pohraniční oblasti tzv. Sudet s převahou německého obyvatelstva, kde došlo k pokusům o odtržení a k ozbrojeným střetům mezi separatisty a čs. armádou), Slovensko zůstávalo pod správou nově vyhlášené První Maďarské republiky.

Již začátkem listopadu se začaly československé jednotky složené převážně z dobrovolníků a dostupných posádkových pluků, soustřeďovat na hranicích jihovýchodní Moravy. Jako první vstoupil na Slovensko útvar nadporučíka Ripky, který 2. listopadu na žádost místních obyvatel obsadil příhraniční městečko Holíč nedaleko Hodonína a v následujících dnech pokračoval v postupu na jih. Vojáci podplukovníka Hanačíka obsadili 9. listopadu Trnavu, a i když město přechodně znovudobyly jednotky bratislavského župana, získali je zpět. Prapor vedený kapitánem Římkem přidal následujícího dne k československým úspěchům zisk Trenčína a zabezpečení Pováží, což bylo následované příchodem posil a obsazením Žiliny 12. listopadu.

Maďaři se pokusili nepřátelský postup v tomto směru zastavit vypravením obrněného vlaku po železnici přes Vrútky, které dobyli, směrem na Žilinu. Čechoslovákům se však podařilo útok zastavit, když proti obrněnému vlaku poslali plnou rychlostí vlastní lokomotivu. Následně se velení nad čs. vojsky operujícími na Slovensku ujal plukovník František Schöbl, který nařídil obsadit Nitru i s okolím, čehož bylo navzdory několika maďarským protiútokům dosaženo 11. prosince.

Pozornost velitele Schöbla se nyní upřela směrem k východu, kde se nalézaly hlavní maďarské síly a kde, konkrétně v Košicích, byla vyhlášena promaďarská Slovenská ľudová republika. Velitelem nové operace byl jmenován podplukovník Hrbenský, který za využití obrněného vlaku obsadil 15. prosince Poprad a o den později Spišskou Novou Ves. Československé jednotky a slovenští dobrovolníci se v tomto prostoru střetli pro změnu s polskou armádou, která chtěla zabrat části Oravy a Spiše. S Poláky však byla sjednána prozatímní demarkační čára a postup na Košice a Prešov pokračoval, nyní pod velením podplukovníka Berana. Prešov padl do československých rukou 28. prosince a Košice následujícího dne, čímž zanikla Slovenská ľudová republika.

V okamžiku, kdy bylo zajištěno východní Slovensko se rozběhla nová ofenziva jižním směrem, kde sehráli stěžejní roli českoslovenští legionáři navrátivší se z Itálie. Také nový vrchní velitel čs. vojsk na Slovensku přišel z Itálie - byl jím divizní generál Luigi Piccione. Na Nový rok 1919 dosáhly jeho jednotky Bratislavy. V budoucím slovenském hlavním městě však tehdy ještě panovala výrazná převaha obyvatelstva maďarské nebo rakouské národnosti, což o více než měsíc později vyústilo ve velké protesty proti začlenění města do Československé republiky, které za cenu osmi mrtvých na straně demonstrantů potlačila čs. posádka.

V tu dobu už bylo nicméně celé Slovensko zajištěno a maďarské síly se stáhly za demarkační linii vytyčenou dohodovými mocnostmi. Je třeba poznamenat, že tato první část bojů o Slovensko se obešla bez velkých bitev a krveprolití. Maďarské jednotky byly slabé a neorganizované, navíc v prosinci 1918 byla francouzským důstojníkem Vixem předána maďarské vládě depeše zdůrazňující, že československá armáda je považována za součást dohodových vojsk a její nárok na obsazení Slovenska je nezpochybnitelný. Nelze říci, že by ozbrojené střety obou stran byly nějakou vzácností, ale o regulérní válce snad v tomto případě hovořit ani nelze. Ta měla teprve vypuknout.

Mnozí Maďaři se jen velmi těžko smiřovali s faktickou prohrou ve Velké válce a následné územní ztráty ve prospěch Jugoslávie, Rumunska a právě ČSR vyústily koncem března 1919 v pád vlády. Vzniklého vakua využila maďarská komunistická strana řízená Bélou Kunem a vyhlásila vznik Maďarské republiky rad, tedy komunistického státu po vzoru Sovětského svazu. Státy Dohody byly znepokojeny tímto vývojem a na 10. dubna bylo stanoveno datum ofenzivy proti Maďarsku za účasti francouzských, srbských, rumunských a rovněž československých ozbrojených sil. Do věci se však vložil vrchní velitel vojsk Dohody, francouzský maršál Foch, jelikož mírové rozhovory s Německem stále nedospěly k cíli a jakákoliv komplikace byla nežádoucí. Připraveným armádám tak jednoduše přikázal zůstat v obraně.

16. dubna nicméně bojechtivým Rumunům došla trpělivost a zahájili úspěšný útok, který se zastavil až na řece Tise. Všechny dostupné maďarské jednotky byly nasazeny proti postupujícímu nepříteli a československé příhraničí bylo prakticky vyklizeno. Ministr národní obrany Václav Klofáč zavětřil příležitost a, aniž by se ptal vlády, ministra zahraničí Beneše nebo zástupců Dohody, vydal rozkaz překročit demarkační linii. Čechoslováci tak bez obtíží obsadili několik pohraničních měst, poté ale přišla katastrofa. Rumunsko uzavřelo s Maďary na nátlak SSSR 2. května příměří a jednotky maďarské rudé armády se obrátily k severu. Už o den dříve bylo napadeno slovenské Komárno, bráněné jen malým praporem legionářů. Ačkoliv byli útočníci po příchodu posil tvrdě odraženi, situace se stávala neudržitelnou. Českoslovenští velitelé rychle přikázali svým silám ustoupit za demarkační čáru, to ale povzbuzeným Maďarům nestačilo - padlo rozhodnutí dobýt Horní Uhry zpět.

Očekávaná ofenziva rudé armády propukla 30. května. Maďarská vojska vrazila, částečně i ve spolupráci s Poláky, klín mezi východní a západní skupinu čs. armády a situace se stala kritickou. Plukovník Josef Šnejdárek, veterán z první světové války, byl pověřen obranou nejohroženějšího úseku fronty, kde Čechoslováci, hnaní strachem z obklíčení, ustupovali prakticky bez boje. Nepříliš organizačně schopní italští velitelé byli nahrazeni francouzskými v čele s generálem Mauricem Pelléem. Maďarský postup mezitím neúprosně pokračoval. Hned v prvních dnech ofenzivy padly do jejich rukou Nové Zámky a Levice, 6. června Banská Štiavnica a 7. června Zvolen. Na východě byla převaha Maďarů ještě větší - Košice byly dobyty rovněž 6. června a 8. června pak Prešov, kde maďarští komunisté vyhlásili o osm dnů později Slovenskou republiku rad.

S příchodem posil a stabilizací fronty se začala karta válečného štěstí obracet lícem k čs. vojskům. Na pozadí usilovných diplomatických jednání, která měla znovu zajistit Čechoslovákům podporu Dohody, proběhla ve dnech 10.-13. června bitva u Zvolenu, kde se vyznamenala československá 2. divize vedená Šnejdárkem. Čs. jednotky se tu nečekaně objevily v boku maďarských sil a po obsazení města prolomily frontu, kterou vyčerpaná rudá armáda už nemohla zacelit. Podnikavý velitel Šnejdárek si údajně pomohl malou válečnou lstí, kdy přikázal jedné jednotce svých vojáků, která teprve mířila na frontu, aby si její členové načernili tváře a při každé zastávce vlaku vystoupili a mluvili nějakou nesrozumitelnou hatmatilkou. Zdánlivě nesmyslná akce slavila úspěch, jelikož zakrátko se v maďarském generálním štábu vyrojily zaručené informace, že nepřítele posílila jednotka 6 000 krvelačných vojáků z francouzské kolonie Senegal což vedlo k dalšímu poklesu morálky.

Poté, co zaznamenali další drtivou porážku v bitvě u Rožňavy a dohodové mocnosti přikázaly oběma stranám ustoupit za upravenou demarkační linii, se postavení rudé armády i Maďarské republiky rad jako takové stalo neúnosným. V předvečer plánované československé ofenzivy, 23. června, bylo dojednáno příměří, které fakticky ukončilo konflikt, ve kterém bylo na konci zapojeno až 120 000 vojáků. 7. července opustily Slovensko poslední maďarské útvary a společný stát Čechů a Slováků čekalo necelých dvacet let životodárného míru.

Maďarská republika rad naopak dlouhou životností neoplývala. Rumuni, kteří obnovili své vítězné tažení z jara, obsadili začátkem srpna 1919 Budapešť. O několik dnů později tam slavnostně vstoupila také kontrarevoluční Národní maďarská armáda vedená admirálem Miklósem Horthym - mužem, jenž byl 1. března následujícího roku jmenován regentem nového Maďarského království. Mnoho Maďarů tehdy, a nakonec i dnes, těžce neslo a nese ztrátu mnoha zemí historických Uher. Regent Horthy nebyl výjimkou; i on se v neblahém roce 1938 podílel na okrájení Československa, přičemž právě jižní Slovensko mělo být odměnou jemu i Maďarsku. To už je ale, jak asi tušíte, další z nekončící řady navazujících příběhů dějin.

Zdroje: Wikipedie.cz

Wikipedia.en

https://www.vhu.cz/valka-o-slovensko-v-roce-1919/

vlastní vědomosti a názory