Článek
Povím vám svůj včerejší zážitek, kdy jsem se vypravila na ortopedii na předem objednanou lékařskou prohlídku.
Na úvod vám musím říct, že bydlím v paneláku o jedenácti patrech a můj byt se nachází úplně nahoře - tedy v jedenáctce. Do toho mám artrózu kolenního kloubu, takže jistě chápete, že chození po schodech není nic, co bych vyhledávala. Někdy ale není zbytí.
Když nejede výtah
Často se mi nestává, že by na náš výtah nebyl spoleh, a ani včera jsem nepočítala s tím, že se v pokročilém věku budu muset belhat po schodech. Nenapadlo by mě to ani v tom nejdivočejším snu, ale bohužel se to stalo.
Po zmáčknutí tlačítka na přivolání výtahu jsem vyčkala okolo dvou minut, ale když se ani potom výtah stojící v nule nehnul, zamumlala jsem pár nehezkých slov a vyrazila jsem dolů po svých. Při sestupu jsem doufala, že výtah se přeci jen dá do pohybu a já nastoupím třeba jen o pár pater níže. To se bohužel nestalo, a nakonec jsem musela sejít až do nuly.
Upovídané sousedky
Chvíli mi to trvalo, ale i tak jsem v cíli měla to štěstí vidět dvě sousedky, které si měly co říct. Co jsem zaslechla, povídaly si o tom, jaký měly víkend a také si stačily zanadávat na nové sousedy, kteří na chodbě údajně vylili sladkou limonádu. Tématem byla i kritika výboru SVJ a určitě spousta dalších zajímavostí, kvůli kterým bylo nutné zablokovat výtah.
Stačila k tomu maličkost. Jedna sousedka přijela dolů a druhá se naopak chystala nahoru. Nebylo by nic špatného na tom, že se při té příležitosti daly do řeči. Ale proč si jedna z dam stoupla jednou nohou do výtahu, aby si ho nikdo jiný nemohl zavolat? Asi bych ještě pochopila, kdyby to byl rozhovor na 30 vteřin (i když, i to je dost), jenže blokace výtahu na 5 až 10 minut je pro ostatní sousedy vážně neohleduplná a omezující.
„Jéžiš, paní Vokatá, vy jste šla až zeshora pěšky? To se omlouváme.“ Je hezké, že sousedky se alespoň trochu stydí. Já jen pokrčím rameny a snažím se zachovat chladnou hlavu.
„Jen si to, dámy, v klidu dopovídejte. Já jen spěchám k doktorovi, ale alespoň jsem díky vám udělala něco málo pro své zdraví.“ Říkám jim to trochu ironicky, na reakci nečekám a místo toho vzápětí mizím, protože za minutu mám být v ordinaci.
K doktorovi jsem samozřejmě přišla se zpožděním, ale co naplat? Koneckonců, v životě se dějí mnohem horší věci. Přesto doufám, že dámy si to příště poví, aniž by blokovaly výtah a tím štvaly ostatní obyvatele domu, kteří zrovna někam spěchají.
