Článek
Nedávno jsem absolvovala preventivní lékařskou prohlídku u lékaře jen o pár let mladšího než já. Změřil mi tlak, poslechl si mě, zkontroloval žíly, odebral několik zkumavek krve, a pak se zeptal, jak se cítím.
„No, ráno mě bolí záda, dopoledne koleno, odpoledne kyčel. Ale jinak dobrý.“ Odvětila jsem spokojeně a s nadhledem.
„To je asi normální. Musíte mít na paměti, že už nejste žádná mladice.“
Můj lékař si nebere servítky, ale pravdou je, že už k němu chodím věky a právě i za tohle ho mám ráda. S nikým se nepáře, a se mnou už teprve ne. Vždycky říká věci na rovinu, což je z mého pohledu mnohem lepší než zbytečné tlachání v podobě milosrdných lží.
Ale všeho s mírou
Přiznám se, že osobně u lékařů oceňuji lehký sarkasmus a špetku černého humoru. Jsem už taková nátura. Často to v ordinaci pomůže odlehčit atmosféru a tento styl mi prostě sedí. Na druhé straně je jasné, že není pro každého a je potřeba s ním zacházet velmi opatrně.
Celé to v žádném případě nesmí sklouznout k hulvátství a lékaři by měli poznat, ke komu si co mohou dovolit. Vždyť někdo jiný by si mohl nevinný vtípek vyložit vážněji než byl zamýšlený. Nebylo by dobré, pokud by si citlivější člověk z lékařské ordinace kromě vysokého tlaku odnesl jako bonus velký šrám na duši.
Jak už jsem psala, my se s panem doktorem známe snad sto let, a tak dávno víme, kde máme své hranice, a že mezi námi prakticky žádné nejsou.
„Nejsem mladice? I vy jste kdysi býval fešák, jak si tak matně vzpomínám, pane doktore.“
Odvážné tvrzení, že už nejsem mladice, jsem nemohla nechat jen tak, a proto jsem sama zvolila jako protiúder odvážná slova. Doktor se tomu od srdce zasmál – přesně, jak jsem očekávala –, a odvětil:
„No dobře. Tak že jste to Vy, příště si dám pozor.“
Nebyla to první ani poslední slovní přestřelka, kterou jsme spolu prožili. Jindy, když mi poprvé předepisoval léky na tlak, suše pronesl, že pokud by mě napadlo je odmítnout, nemuselo by to trvat dlouho a pravděpodobně bych se odebrala na věčnost.
Jako vždy jsem od tohoto praktika s lidským přístupem odcházela s úsměvem od ucha k uchu a zase jsem si uvědomila, jak je důležité mít lékaře, se kterým si můžete zavtipkovat a říct i to, že vás štve.
Smích léčí
Ne nadarmo se říká, že smích léčí. A taky moc dobře vím, že ne každý má štěstí na doktora, kterého může brát jako starého známého. Někoho, s kým se může i zasmát.
Asi každý z vás se někdy setkal se zdravotnickým personálem, u kterého jste měli pocit, že jste na obtíž. Možná jste zažili aroganci i nulovou empatii. A já si o to víc považuji lékařů, kteří se mnou jednají lidsky přesto, že už nejsem žádná mladice.
