Článek
V tom tichu to zaznělo až moc nahlas. „Mami… já se za tebe někdy trochu stydím.“ Nepodívala jsem se na něj. Jen jsem ucítila, jak se mi zadrhl dech. Ne proto, že by mě to ranilo – nebo možná ano, ale ne hned. Spíš proto, že jsem si najednou nebyla jistá, jestli jsem dobře slyšela. A on pokračoval, jako by to byla úplně normální poznámka. „Víš, třeba že nenosíš značkový věci. Že máš ty boty z Lidlu. A tu bundu… tu modrou… no, že vypadáš jako máma. Ale taková obyčejná.“
Chvíli jsem nic neřekla. Přemýšlela jsem, co vůbec na tohle může člověk říct. Obyčejná máma. Měla jsem chuť se smát. I brečet. Ale hlavně – chtěla jsem pochopit, co tím vlastně myslí. Co se v těch dětských hlavách děje, že začnou vnímat svou mámu jako někoho, za koho se mají stydět. Kvůli bundě. Kvůli botám. Kvůli tomu, že nevypadám jako z Instagramu.
Zastavila jsem u semaforu a najednou jsem viděla sama sebe zvenku. Jak sedím v té své flekaté mikině, vlasy stažené gumičkou, bez make-upu, s taškou na klíně, ve které se tísní rohlíky, levný toaletní papír a zlevněné sýry. Jsem taková, protože jsme jeli na velký nákup. Protože jsem dneska nestíhala. Protože jsem máma. Protože žiju.
A najednou mi to přišlo strašně smutný. Ne ten jeho výrok. Ale to, že jsme došli tak daleko, že i malé děti začínají vnímat hodnotu lidí podle loga na mikině. Že i dítě, které jinak tráví odpoledne stavěním lega a hraním na schovávanou, má v sobě už vsazený pocit trapnosti, pokud jeho máma nemá Nike nebo Adidas. A že to není jeho vina.
Pořád jsem mlčela. A on asi čekal, že se rozčílím. Že mu vynadám. Nebo že mu začnu kázat o tom, co je v životě důležité. Ale já jen seděla a přemýšlela, jestli jsem jako dítě někdy měla podobný pocit. Jestli jsem se někdy styděla za mámu. Vzpomněla jsem si, jak nosila béžový kabát, který jí neseděl, a nosila ho několik sezón. Jak měla okopané boty a nikdy si nekoupila nic drahého. A jak jsem se jí stejně držela za ruku a měla pocit, že je nejhezčí na světě. Možná jsem to taky jednou řekla. Něco podobného. Něco, co zabolelo. A možná se mi to teď jen vrátilo jako ozvěna.
Rozhodla jsem se mu odpovědět až doma. U večeře. A ne stylem „koukej si vážit toho, co máš“. Ale prostě po svém. Lidsky. Řekla jsem mu, že chápu, že se někdy cítí trapně. Že dnešní svět je plný obrázků dokonalých lidí, kteří mají všechno sladěné, moderní a značkové. A že je těžké v tom necítit tlak. Ale že věci nejsou lidi. Že značka na mikině neznamená nic o tom, jaký je člověk. A že jestli se někdy stydí za to, jak vypadám, pak možná ještě nechápe, co je to blízkost. Protože blízký člověk není někdo, kdo dobře vypadá na fotce. Ale ten, kdo je s námi, i když je nám mizerně. Ten, kdo nakupuje levné máslo, protože šetří na školní výlet. Ten, kdo neřeší image, ale to, jestli máš teplou bundu.
Poslouchal mě. Nebránil se. Jen kýval. A pak se na chvíli zamyslel a řekl, že vlastně ví, že to tak je. Ale že kluci ve škole se smáli. Že řekli, že jeho máma vypadá jako uklízečka. A já pochopila. Že to není o mně. Že je to o nich. O tom, co do dětí nalijeme. Co jim ukážeme jako hodnotu. A že pokud někdo devítiletému klukovi vysvětluje, že uklízečka je něco méněcenného, je to problém úplně jiného druhu.
Dala jsem mu pusu na hlavu a řekla, že je v pořádku, že se někdy necítí dobře. Ale že jednou pochopí, že nejvíc si bude vážit těch, co mu pomáhali, když nemusel být dokonalý. A že já se za něj nikdy nestyděla. Ani když měl flek na tričku. Ani když si v obchodě sedl na zem a brečel. Ani když se učil číst a koktal. Protože to k životu patří. A on najednou vypadal klidněji. Možná se za mě zítra zase bude trochu stydět. Ale třeba už trochu jinak. Třeba bude vědět, že to není tak důležité. A že láska se neměří podle bot.
Já sama jsem pak seděla v obýváku a dlouho jsem si přehrávala celý ten den. Přemýšlela jsem, jestli se mám cítit špatně. Jestli jsem opravdu tak „obyčejná“. A došlo mi, že vlastně ano. A že je to v pořádku. Že být obyčejná je výsada. Mít rodinu, která drží. Mít boty, co vydrží zimu. Mít dítě, které se nebojí říct nahlas i nepříjemnou věc. A že značka na oblečení nikdy nenahradí značku na srdci.
