Článek
A pro nás trochu úleva nejen od školních povinností, ale i od každodenního kolotoče. Máme s partnerkou pár dnů pro sebe, víme, že jsou v dobrých rukou, a těšíme se na jejich vyprávění, až se vrátí. Jenže letos bylo všechno jinak. Už několik dní jsme si všímali, že když se zmíníme o babičce, výletu nebo balení kufru, děti ztichnou. Nejprve jsme si říkali, že je to jen únava, nálada, nebo možná změna. Obě jsou teď starší a třeba je láká zůstat víc doma s kamarády. Ale když jsme se jich jednoho večera u večeře zeptali přímo, podívaly se po sobě a starší dcera jen tiše řekla: „My tam letos nechceme.“
Zůstali jsme stát s příborem v ruce. Nechceme? Proč? Co se stalo? Nikdy předtím o babičce neřekly křivého slova, naopak. Kolikrát u ní chtěly být i déle, než jsme plánovali. Ale teď bylo jasné, že je něco jinak. Sedli jsme si s nimi do obýváku, vypnuli televizi a poprosili je, ať nám řeknou pravdu. Po chvíli ticha to z nich začalo padat. Loni tam byla s nimi sestřenice, dcera mé švagrové. O pár let starší, drzejší a jak se ukázalo, bohužel i pěkně zlomyslná. Po večerech je prý schválně strašila, brala jim hračky, smála se jim, když se bály jít večer samy na záchod. Před babičkou se chovala jako andílek, ale když s nimi byla sama, byla nepříjemná a nekompromisní. „A babička nám nevěřila,“ dodala tiše mladší dcera. V tu chvíli mi zatrnulo. To nebylo o jedné hádce nebo špatné náladě. Ony tam prostě zažily něco, co jim vzalo důvěru i chuť se těšit. A co bylo nejhorší, nikdo z dospělých si toho nevšiml.
Byl jsem naštvaný, ale ne na děti. Na sebe. Že jsme si ničeho nevšimli, že jsme se nezeptali dřív, že jsme jim v tom nechali trčet celý rok. A hlavně mě štvalo, že někdo, kdo má být rodina, se k nim takhle choval, a že babička to buď neviděla, nebo nechtěla vidět. Možná to bagatelizovala, možná si říkala, že „děti se pošťuchují“ a že „to přejde“. Jenže nepřešlo.
Dohodli jsme se s partnerkou, že to nebudeme zametat pod koberec. Zavolal jsem mámě, a i když to nebyl jednoduchý rozhovor, řekl jsem jí všechno. Nezvedala to napoprvé, a když pak zavolala zpět, bylo mi jasné, že něco tuší. Vyslechla mě bez přerušení, a když jsem skončil, jen řekla: „To jsem nevěděla. Proč mi to neřekly?“ Myslím, že jí to bylo líto. Hlavně proto, že jí záleží na vztahu s vnoučaty, a představa, že by o něj přišla, jí byla nepříjemná. Dohodli jsme se, že letos přijedou jen naše děti bez sestřenice, a že si s nimi babička zkusí v klidu promluvit. Ale že hlavně letos bude víc v obraze a nebude všechno jen „neřešit“, protože „děti si poradí“.
Týden na to jsme začali balit. Děti pořád nebyly stoprocentně nadšené, ale už neodmítaly. Babička jim zavolala, povídala si s nimi, dokonce jim slíbila, že můžou uvařit palačinky samy a že do obýváku pověsí lucerničky jako na táboře. Drobnosti, ale pro ně důležité. A my jsme věděli, že to chce čas, a že hlavně tentokrát jsme nenechali nic být.
Možná si někdo řekne, že je to banalita. Že děti se vždycky pošťuchují a že jsme z toho udělali aféru. Ale já to tak nevidím. Protože důvěra, kterou děti mají ve své nejbližší, není samozřejmost. A když ji jednou ztratí, těžko se vrací. Nechtěl jsem, aby jim zůstaly vzpomínky na prázdniny plné strachu nebo pocitu, že je nikdo nechrání.
