Článek
Podívala jsem se na manžela Petra a on na mě. V očích jsme měli stejnou otázku: Co teď? Byla to naše první velká cesta autem na Balkán. Vždycky jsme snili o tom, že si projedeme Rumunsko, Bulharsko a skončíme někde u řeckého moře. Vyrazili jsme s naším starším, ale spolehlivým Fordem, který už s námi projel půlku Evropy. Aspoň jsme si to mysleli. Jenže teď stál nehybně uprostřed lesní cesty na úbočí karpatských hor, kde jsme se rozhodli udělat si okružní výlet mimo hlavní tahy.
„To je v pohodě, určitě to nic není,“ řekl Petr s předstíraným klidem, ale viděla jsem, jak nervózně ťuká prsty o volant. Pokusil se znovu nastartovat – nic. Zkusil to ještě jednou – ticho. Vystoupil, otevřel kapotu a díval se na motor, jako by mu rozuměl. Já zatím hledala signál na telefonu. Nula čárek, samozřejmě.
„Víš, co je nejhorší?“ usmál se hořce Petr. „Že jsem kamarádům před odjezdem vyprávěl, jak nepotřebujeme žádnou asistenční službu, protože auto je po servisu a já si umím poradit.“ Teď si s povzdechem vytáhl z kufru krabici s nářadím a začal se hrabat v motoru.
Seděla jsem na kufru auta a rozhlížela se kolem. Musím uznat, že na poruchu jsme si nemohli vybrat hezčí místo. Všude kolem nás byly majestátní lesy a v dálce se tyčily vrcholky hor. Vzduch byl čistý, voněl pryskyřicí a divokými bylinami. Za jiných okolností bych ten pohled milovala. Jenže teď se začalo stmívat a představa noci v autě uprostřed rumunských hor nebyla zrovna lákavá. Četli jsme přece o medvědech a vlcích, kteří se tady potulují.
Po hodině marného snažení se Petr vzdal. „Musíme dojít k nejbližší vesnici,“ řekl rozhodně. Podle mapy, kterou jsme naštěstí měli v autě (na tu v mobilu bychom se bez signálu nepodívali), byla nejbližší osada asi osm kilometrů daleko. Sbalili jsme nejnutnější věci do batohů a vydali se na cestu.
Šli jsme asi půl hodiny, když jsme zaslechli zvuk motoru. Zastavili jsme a čekali, jestli se nám to nezdálo. Ne, opravdu se blížilo auto! Začali jsme mávat jako o život. Z prudké zatáčky vyjela stará Dacia s místní poznávací značkou. Řidič naštěstí zastavil.
„Bună ziua,“ pozdravil nás starší pán s vrásčitou tváří a bílými vlasy. Vysvětlili jsme mu lámanou angličtinou, že máme porouchané auto. Pokýval hlavou, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.
„Nasedněte si, odvezeme vás do vesnice,“ řekl anglicky s těžkým přízvukem. V autě seděla ještě jeho žena, usměvavá paní v květovaných šatech, a na zadním sedadle dva psi, kteří se k nám okamžitě lísali. Byli jsme vděční, že nás berou, i když jsme se tam museli namačkat.
Představili se jako Vasile a Maria. Přeložili nám, že se vracejí z návštěvy dcery a jsou rádi, že nám mohou pomoct. „V horách si musíme pomáhat,“ řekl Vasile a já si všimla, jak se na sebe s Petrem podíváme. V Praze by nás asi jen tak někdo nevzal do auta.
Ve vesnici nás zavezli rovnou ke svému domu. „Dnes už nikoho neseženete,“ vysvětlovali. „Přenocujete u nás a ráno zavoláme mechanikovi.“ Neměli jsme moc na výběr, a tak jsme s vděčností přijali.
Jejich domek byl prostý, ale útulný. Stěny zdobily barevné výšivky a fotky rodiny. Maria nám připravila večeři – domácí chléb, sýr, klobásy a nějakou polévku, která voněla bylinkami. Jedli jsme u dřevěného stolu a poslouchali Vasileho vyprávění o horách, o vesnici, o tom, jak se tady žije. Neuměl moc anglicky, ale rukama nohama a s pomocí pár slov jsme si rozuměli.
Ráno přijel mechanik, bratranec Vasileho. Odvezl Petra k našemu autu. Vrátili se po třech hodinách – auto opravené! Šlo prý o nějakou banální závadu na elektroinstalaci. Když jsme se ptali, kolik jsme dlužni, Vasile jen mávl rukou. „Přátelé neplatí,“ řekl.
Samozřejmě jsme trvali na tom, že zaplatíme, a nakonec přijali aspoň peníze za opravu. Při loučení nám Maria vtiskla do ruky balíček s jídlem na cestu a pozvání, ať se někdy vrátíme. Objali jsme se jako staří přátelé.
Cestou zpátky jsme byli dlouho ticho. Pak Petr řekl: „Víš, možná to byla ta nejlepší část naší dovolené.“ A měl pravdu. Neplánovaná zastávka uprostřed hor nám připomněla něco, na co v každodenním shonu zapomínáme – že svět je plný dobrých lidí.
Teď, když se nás někdo zeptá na nejsilnější zážitek z Rumunska, nevyprávíme o hradech nebo přírodních krásách. Vyprávíme o starém páru, který nás vzal k sobě domů, když jsme byli v nesnázích. O večeři při svíčkách u cizích lidí, kteří se stali přáteli. A o tom, že někdy jsou nejlepší příběhy ty, které se nedají naplánovat.
