Článek
Věra, moje sedmnáctiletá dcera, se na mě podívala s tím svým pohledem, který už jsem znala nazpaměť. Prosebné oči, našpulené rty, mírně nakloněná hlava. Byla to její obvyklá strategie, když něco chtěla. A většinou fungovala.
„Mami, prosím, vždyť jsou úplně dokonalé. A já mám příští týden narozeniny,“ přesvědčovala mě a ukazovala na bílé tenisky s designérskou značkou, která stála víc než můj týdenní plat účetní v malé logistické firmě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Věruško, vždyť jsem ti minulý měsíc koupila zimní boty a před tím ještě ty černé na ples. Nemůžeme si dovolit utrácet takhle pořád.“
Její výraz se změnil během vteřiny. Z medového pohledu se stal ledový, z prosebného tónu obviňující. „Jasně, jako vždycky. Ty nikdy nic nechceš koupit. Všechny holky ve třídě mají aspoň jedny takové boty. Jenom moje máma je ta lakomá.“
Snažila jsem se jí vysvětlit, že nejde o to, že bych byla lakomá, ale že náš rozpočet má hranice. Že od rozvodu s jejím otcem před třemi lety sice dostáváme alimenty, ale i tak musím počítat každou korunu. Že se snažím, aby jí nic nechybělo, ale značkové boty za osm tisíc prostě nejsou nezbytné.
Jenže to byl moment, kdy řekla tu větu, která se mi vypálila do paměti: „Táta by mi je koupil hned. Proto ho mám radši. Tebe mám ráda jen když něco platíš.“
Odešla pak naštvaně pryč a já tam stála jako opařená. Bylo mi, jako by mi někdo vrazil facku. Sedm let jsem byla na mateřské dovolené. Pak jsem se vrátila do práce na částečný úvazek, abych s ní mohla trávit víc času. Byla jsem to já, kdo s ní dělal úkoly, kdo ji vozil na kroužky, kdo s ní probíral první lásky i zklamání. A teď mi řekla, že mě má ráda jen pro peníze? A že má radši tátu, který se objeví jednou za dva týdny, vezme ji na drahý oběd a koupí jí, co chce?
Cestou domů jsme obě mlčely. Věra se dívala z okna autobusu a předstírala, že mě nevidí. Já jsem se snažila potlačit slzy a přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem příliš měkká? Nebo naopak moc přísná? Rozmazlila jsem ji? Nebo jsem jí naopak nedávala dost?
Večer, když jsem seděla sama v kuchyni nad sklenkou vína, jsem si uvědomila, že tohle není první podobná situace. Věra se v posledních dvou letech naučila používat peníze jako zbraň a náklonnost jako odměnu. Když dostala, co chtěla, byla milá a láskyplná. Když ne, byla chladná, obviňující a někdy i krutá. Pochopila, že tím, že mě postaví proti exmanželovi, získá maximum.
A já ji v tom vlastně podporovala. Ze strachu, že ztratím její lásku, jsem často ustoupila a koupila jí víc, než jsme si mohly dovolit. Ze strachu, že bude raději u táty, jsem se snažila konkurovat jeho dárkům. Místo abych nastavila hranice, učila jsem ji, že lásku lze koupit.
Tu noc jsem se rozhodla, že je čas to změnit. Ne proto, že bych ji chtěla potrestat, ale protože jsem si uvědomila, že jí tím škodím. Že z ní vychovávám člověka, který bude měřit vztahy penězi. A to jsem nechtěla.
Druhý den ráno jsem jí při snídani řekla, že bych s ní chtěla mluvit. Vypadala překvapeně, když jsem jí oznámila svůj plán.
„Od příštího měsíce dostaneš kapesné. Bude to tři tisíce měsíčně. Z toho si budeš platit své věci – oblečení, kosmetiku, zábavu, dárky pro kamarády. Základní věci jako jídlo, doprava do školy, školní pomůcky, to zůstane na mně. Ale všechno ostatní bude na tobě.“
Nejdřív protestovala. Křičela, že to není fér, že tři tisíce jsou málo, že její kamarádky dostávají víc. Že táta jí dává peníze navíc. Že jsem hrozná máma. Nechala jsem ji vykřičet, a pak jsem pokračovala klidným hlasem.
„Až budeš chtít něco dražšího, můžeš si na to našetřit. Nebo si můžeš přivydělat. Vím, že v knihovně hledají brigádnici na soboty. A víš co? Bude to dobrá zkušenost. Naučíš se hospodařit a zjistíš, jakou hodnotu peníze skutečně mají.“
Trvalo to týdny, než se situace uklidnila. Věra nejdřív trucovala, pak vyhrožovala, že se odstěhuje k tátovi. Ale její otec mě překvapil – když jsem mu zavolala a vysvětlila mu svůj plán, souhlasil. Řekl, že i on si všiml, jak se Věra změnila, a že ji nechce rozmazlovat. Dohodli jsme se, že jí bude dávat kapesné, ale nebude jí kupovat drahé dárky bez domluvy se mnou.
Prvních pár měsíců bylo těžkých. Věra se musela naučit počítat, plánovat, odkládat si peníze na věci, které chtěla. Občas to bylo bolestivé – když nemohla jít s kamarádkami do kina, protože utratila všechny peníze za nový lak na nehty. Nebo když zjistila, že ty boty, které tak moc chtěla, by ji stály dva a půl měsíčního kapesného.
Ale pak se začalo něco měnit. Všimla jsem si, že si Věra začíná dávat věci bokem. Že si vede v telefonu tabulku, kde si zapisuje příjmy a výdaje. Že když něco chce, začne nejdřív hledat, kde by to sehnala levněji. A taky si našla tu práci v knihovně – nejdřív jen na pár hodin týdně, ale později na celé soboty.
A naše vztahy? Netrvalo to měsíc ani dva, ale postupně se začaly zlepšovat. Když jsem jí občas koupila něco navíc, bylo to překvapení, ne očekávání. Když jsme spolu trávily čas, byly to společné procházky, výlety, povídání – ne nákupy. A nejkrásnější bylo, když mi jednou večer sama od sebe řekla: „Mami, já jsem ti nikdy nepoděkovala za všechno, co pro mě děláš. A myslím tím ne ty věci, ale všechno ostatní.“
Není to vždycky ideální. Stále máme své dny, kdy se hádáme nebo kdy Věra srovnává, co má a co nemá ve srovnání se spolužáky. Ale už to není každodenní boj. Už nejsem bankomat, ale máma. A myslím, že jsme obě na dobré cestě
