Článek
Udělala to v tónu, jakým se obvykle ohlašují zásnuby nebo alespoň výhra v bance. „Mami, musím ti něco říct. Já… já někoho mám.“ S rohlíkem u pusy jsem zůstala viset mezi soustem a větou.
Nebylo to poprvé, co mi sdělila, že má někoho. Před dvěma lety to byl kluk, který se chtěl stát vegan influencerem, ale nevěděl, co je to luštěnina. Pak přišel takový ten typ, co má v mobilu víc fotek vlastního bicepsu než celé rodiny dohromady. V obou případech jsem zachovala dekorum. Tentokrát ale něco v jejím hlase naznačovalo, že to nebude jen další epizoda.
„On je úžasný. Má přehled. Ví, co chce. A hlavně – rozumí mi,“ řekla a oči jí přitom svítily jako ty vánoční světýlka, co kupujeme každý rok znovu, protože se vždycky rozbijí. Byla jsem připravená na leccos. Na dalšího kreativního baristu. Na kluka, co ve volném čase sbírá kameny a věří v energii vesmíru. Ale ne na to, co následovalo.
„Je to náš učitel matematiky.“
V tu chvíli jsem ten rohlík pustila. Máslem dolů, samozřejmě.
Nastalo ticho. Takové to typické, co by se dalo krájet, zmrazit a použít jako zbraň hromadného chlazení. Ona se tvářila spokojeně. Já měla pocit, že jsem omylem otevřela kapitolu ze špatného scénáře.
„Prosím?“ zopakovala jsem s nadějí, že to třeba špatně slyším. Ale ne. Řekla to znovu. A znovu tím tónem, jako kdyby mi právě oznámila, že vyhrála stipendium na Harvardu.
„Je to čistý. Ví, že ještě nemůže nic být, dokud neodmaturuju. Ale rozumíme si. A… máme se rádi.“
Byla jsem v šoku. Ne kvůli tomu, že by to byl učitel. Ale proto, že jsem si toho člověka pamatovala. Petr K., 42 let, nosí sako i do tělocviku, a jednou mě během třídních schůzek poučil o tom, jak funguje diferenciální rovnice. Já tehdy přišla jen s tím, že dcera špatně spí. On zareagoval, že „výkon soustavy klesá při nedostatečném vstupu, ale může být korigován motivací“. Tehdy jsem pochopila, že máme každý jiný jazyk.
„Mami, není to nemocný. Všechno je v pořádku. Jen jsme si prostě… blízcí,“ pokračovala dcera.
Začala jsem přemýšlet, co přesně znamená „v pořádku“. On je o jedenáct let mladší než já, učí ji derivace a má v obýváku šachovnici, na které skutečně hraje. Ne jen pro dekoraci. Kdo to dnes dělá?
Odpoledne jsem se šla projít. Po cestě jsem si všimla, že mě pozoruje sousedka. Možná už to ví. Možná jí to řekla dcera. Možná to řekla celé ulici. Večer jsem si udělala čaj. Dala jsem si ho do hrnku, který dostala dcera na maturitu – s nápisem „Nechci být normální“. V tu chvíli jsem si řekla: no výborně.
Další dny byly zvláštní. Dcera najednou pečovala o svůj vzhled způsobem, který připomínal spíš televizní moderátorku než studentku. V pokoji si hrála klasická hudba. A jednou jsem našla na stole knihu o Kantovi. Naše dcera, která si do té doby myslela, že Kant je značka německých sušenek.
Řekla jsem jí, že tomu nerozumím. Že chápu, že city si člověk nevybírá, ale že by to přece jen mohlo počkat. Usmála se. „On říkal to samý.“
A v tu chvíli mi došlo, že právě to je možná ten problém. Že ten člověk je příliš chytrý na to, aby nepochopil, co se děje. A že přesně proto je to tak nebezpečné.
Dnes je to pár měsíců. Dcera odmaturovala. Bez problémů. Dostala se na vysokou. A on? Zůstal na škole. Prý jí jen popřál hodně štěstí. Nic víc.
A já? Pořád nejsem klidná. Pořád ve mně něco říká, že to nebylo úplně správné. Že i když se nic nestalo, něco se stalo. Možná jen posunula hranice. Možná jen uvěřila něčemu, co nebylo úplně její. Ale přežila to. A já taky.
